Spisovatelský mariáš

Prolog

Flek, re, tutti, boty – beru; kalhoty si nech...

Sňatky bez lásky

Byl jednou jeden Spisovatel; ani moc dobrý, ani moc špatný, ani moc známý, ale zas ani tak neznámý. On totiž ten spisovatel občas opravdu něco napsal. Těch, kteří ho znali – protože chtěli být také spisovateli –, jeho kamarádů, bylo zpočátku plno. Zastávali se ho, chválili ho, pokyvovali hlavou a říkali: „Ty jsi spisovatel. Ty budeš jednou nejčtenější ze všech.“ Mysleli tím ovšem: Opakuj to po nás o nás, a hlavně hodně nahlas, aby to všichni kolem slyšeli. Protože když to uslyší dostatečně často, stane se, že budeme opravdu spisovateli, a jeden z nás pak bude ten nejčtenější z nejčtenějších. A budu to zrovna Já, já, já... překřikovali se, skryti v davu, a představovali si každý sebe sama.

Jenže náš Spisovatel to po nich o nich neopakoval nebo to přestal říkat dost často a nahlas, takže mezi jeho kamarády (co chtěli být také spisovateli) ubývalo těch, kteří by se ho zastávali, chválili ho a říkali mu ty jsi spisovatel. Za nějaký čas si ho všímal málokdo, a tak, když něco napsal, nezbylo, než vždycky začít křičet. Křičet, jako by snesl vejce. Křičet, jako by to vejce bylo zlaté a naparovat se, jako by snad bylo zlaté každé vykřiknuté slovo. Křičet doma z okna, od stolu v hospodě, zpoza stromu v lese. Křičet do větru, do deště, do červánků i hluboko pod zem. Pod mostem, když jede vlak. Ve vodě zkoušel křičet, ale napil se a zakuckal. Nejspíš křičel taky ze spaní, snad i někomu do spaní.

Odzvonilo časům zlatých vajec; křik jim nesvědčil. Spisovatel neměl co oznamovat, křičel už jen ze zvyku; na staré přátele, z nichž mnozí se stali nepřáteli, i na náhodné kolemjdoucí, kteří, neznajíce poměry, stáli o přátelství. Křikem odpovídal na povyk okolí, na ozvěnu vlastního hlasu a snad i na ticho. Bylo mu rovno, co křičet – prázdná slova, nedostávalo-li se nápadů, pravdu i lež. Křičet čistě, křičet falešně, ostatní podvádět, podvádět sám sebe. Hlavní bylo učinit křik nepřeslechnutelným.

Tu a tam se někdo z kolemjdoucích přidal; zakřičel s ním, aby posílil domnělou pravdu. Záhy býval okřiknut – okřiknut samotným Spisovatelem. A to všechny zastánce odehnalo. Nebylo pro koho zlatit snůšku. Leda křičet v přestrojení. Poznali ho však, vystrčili za dveře a ty dveře zamkli. Vrátil se oknem, přislíbiv klid. Těch, co mu uvěřili, zbylo s bídou do mariáše.

Sňatkům bez lásky sluší pravidla. Konec falešné hry! Co na tom, že k dokonalosti pár karet schází. A tak se licitovalo, zvedaly se sázky – flek, re, tutti. A plané přebíjení a trumfování slovy slibů, nahrazujícími chybějící listy. Žádné odkud ani kam. Jen věčné rady kudy, s kým a za kým. Hra prázdných peněženek, hra o suché z nosu, hra o vůni, o níž se v básních nepíše. A nápověda nehrajících, odrazující ty, již chtěli doopravdy hrát.