DŽARDA A KARAFIÁTY V AKCI

V sobotu Džardu vyzvedli rodiče. Ke slavnostní návštěvě prababičky Alžběty měl již připraven obrovskou kytici karafiátů. Ve flóře se příliš nevyznal, v akcích Tesca zato velmi, a květiny pro prababičku patřily do kategorie No nekup to, za tu cenu.

V černém saku si Džarda připadal jako havran, ale intuice mu napovídala, že na rozdíl od růžové bundy, si jej tentokrát nikdo nezapamatuje jako buzeranta.

„Že gratuluju!“ ozval se hlas sousedky.

„Vyřídím.“

Samozřejmě nevyřídí. I kdyby vyřídíl. Prababička, napojená na různé přístroje, očekávala narozeniny v nemocnici u Svaté Anny. Většinu času trávila v bezvědomí. Když se probrala, různě chroptěla a nebylo jisté, zda vnímá okolí. Pohybovala prázdnými čelistmi jako by žvýkala neviditelné želé. Želé, které ne a ne se rozpustit.

„Co ty boty?“ přivítala Džardu matka.

Plivnul na kapesník a trochu je přetřel. Podzimní plískanice. Teď navíc ještě špitál. Džarda se zhroutil do zadního sedadla. Dnešní den se mu moc nelíbil.

„To neměli jiný kvitka? Ty karafiáty jsou jak na MDŽ za komoušů,“řekl otec.

„Byly v akci,“ ohradil se Džarda.

Neobvyklý ruch kolem pokoje 201 naznačoval, že ve zdravotním stavu Alžběty Svítilové nastala změna. Sestry odjišťovaly brzdy pojízdného lůžka a tlačily prababičku kamsi do lůna Svaté Anny. Džarda zahlédl už jen pootevřená ústa propadlých tváří.

Místo gratulací čekali na chodbě.

Dobře, že jsem za ten pugét nedal plnou cenu, napadlo Džardu, ale hned se za svoji myšlenku zastyděl.