ZVLÁŠTNÍ VÁNOCE II

Vánoce jsou už zase minulostí. Pomalu uklízím dárky z podstromečku a přemítám, kde najdou své místo hlavně ty, co nejsou obdařeny nějakou praktičností a konkrétní využitelností. Ještě někam schovat všechny sladkosti, které dostal od Ježíška náš autistický syn. Opět nezklamal. Své dárky si ani letos nevyzvedl, ke stromečku nepřišel. Také, co by tam dělal, když už byl vykoupaný a v pyžamu?.... To se dá přeci jen lék, namažou se rty pomádou a rychle se běží do pokojíku, z kterého se ozývá: ,,pusinka, pusinka!“ Pusinka přilétne na každou nastavenou tvář. Naštěstí je už jedno, jestli od maminky nebo od tatínka. Tedy ne tak úplně. Musí to být ten člen domácnosti, který měl to potěšení absolvovat celý proces synovy večerní hygieny. Ještě říct: ,, Dobrr noc“ a ,,Zavřit, zavřit“ a rychle opustit jeho království plné různých rituálů. Letos se mi nějak nepodařilo vymyslet, kam tu návštěvu obývacího pokoje s ozdobeným stromečkem, vměstnat. Zvláště proto, že i já sama měla letošní Štědrý den takový rozcouraný. Musela jsem splnit své povinnosti pracovníka sociální terénní služby a obstarat tři klienty, kteří na mě čekali. Je pravda, že jsem se k tomu dobrovolně přihlásila. Možná jde tak trochu o únik. Ale před čím? Před zklamáním, že zase neuvidím rozzářené dětské oči pod stromečkem?...Možná ten příjemný pocit, že mě opravdu někdo potřebuje a bude rád za mou přítomnost i v tento sváteční den?... Kdo ví.... Až večer, někdy kolem dvacáté první hodiny, jsem přišla domů, povečeřeli jsme s manželem kapra a salát. A pak při rozbalování dárků jsem si uvědomila, jak důležité je, že máme jeden druhého. A jak je vlastně skvělé, že nepotřebujeme zatím žádnou pečovatelku, která by k nám musela přijít i v tento sváteční den.

---