Na mostě přes řeku Lamer

Jak černá žába

seděl na vozíku.

Takových druhů si téměř nevšímáme.

Přitom měl toho spoustu na jazyku

co ty i já

vždy na jazyku máme...

A jeho srdce?

Bilo jako zvony

v té nejkrásnější štíhlé katedrále

v níž politické superprimadony

modlí se k Bohu

stejně jako k skále...

Chtěl jsem mu toho

tolik tolik říci.

Že třeba ticho je hlučným akronymem.

Byl jsem jak Kristus věčně rybařící

a voda z řeky

nestala se vínem...

Jel usilovně.

Torzo zmrzačené

jež výtvarníci náhle opustili.

Do tváře vítr vlny deště žene

a ty se lámou

o tlustá skla brýlí...

Takový pocit.

Už nevím jaký... který...

... že právě teď se nejspíš něco stane.

Stáli jsme na své straně bariéry

jako dva cizí

divní Neptuňané...

Seděl jak pecka

v lotosovém květu

který pod mostem tvoří ornamenty.

Dvojice klaunů v hloupém kabaretu.

V duchu psal báseň.

Dlouhou.

Bez pointy.

Jen tiše projít

a zas je po problému.

Usmát se na něj. Upřímně a lidsky.

Jako už stokrát šel jsem proti němu

v opačném směru.

Stejně jako vždycky.

...