Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePoznání hudebního skladatele Štěcha
Autor
StvN
Ještě několik let po ztrátě ženy stál hudební skladatel Štěch u okna ve své pracovně a pozoroval běžícího muže. V jednu chvíli se běžící muž ztratil za remízkem a už se neukázal. Skladatel Štěch očekával, že bude v běhu pokračovat po cestě vedoucí nakonec až k jeho domu, kde se obyčejně na pár chvil zastavil, provedl několik cviků a stejnou cestou se vracel do města. Ne tak dnes. Dnes se ztratil v remízku.
Hudební skladatel Štěch sestoupil do haly, oblékl vycházkový oděv a plášť, byl ostatně podzim, a vydal se po cestě směrem k městu. Nad remízkem stála jakási skála a v jejím stínu seděl muž. Hudební skladatel Štěch sejmul klobouk, posadil se na pařez vedle běžícího muže a zeptal se: „Napadlo mě, že se vám něco stalo. Jste v pořádku? Budete pokračovat?“ – „Ne, děkuji,“ odpověděl běžící muž, „děláte si zbytečné starosti.“ Hudební skladatel Štěch si nasadil klobouk a pravil: „Pozoruji vás každý den. Oknem. V pracovně. Tedy ne snad každý den z týdne, přinejmenším však vždy, když stojím u okna, přesněji řečeno, když se dívám z okna. Běžíte, nebo snad běháváte, přesně tak, jak já vás potřebuji, abyste běhal. Obdivuji rytmus kroku, harmonii pohybu, živost. Pravidelnost směřující ke vzdálenému cíli, který se však s každým krokem přibližuje. I když neumím odhadnout, co může být vaším cílem. Snad kondička, snad můj dům? – Odhodlání. Úspěch. Disciplína. Historie. Těžko lze všemi slovy vyjádřit hloubku prožitku a je zhola nemožné některými slovy trefit podstatu skutku. Možná proto se obyčejně uchyluji k hudbě. Notám. Neumím moc dobře mluvit. – Zeptal bych se, co se stalo, pokud by vás to příliš neobtěžovalo, že jste se unáhlil přerušit svůj běh?“ – „Přestalo se mi chtít běžet,“ řekl běžící muž. „Znáte ty okamžiky osvícení, které obyčejně vyplují na povrch z nitra souboru mnohem složitějších a kolikrát i dlouholetých událostí. Nechtělo se mi dělat další krok. Nechtělo se mi už vůbec nikdy běžet a nechce se mi nyní vstát a vrátit se domů. Zůstanu zde.“
Hudební skladatel Štěch velice dobře chápal pocity běžícího muže a zdálo se mu, že by je celkem trefně vyjádřila kratší melodie. Posunul si klobouk do týla a opatrně poznamenal: „Osvícení. V hudbě se s ním setkáváme na každém kroku. Symfonie totiž není výsledkem upřímné práce, nýbrž náhlého přepadu, osvícení. Ovšem někdy na povrch vypluje něco hezkého a jindy se na povrchu vyjeví cosi velmi ohyzdného. A ničivého. Musím podotknout, pane, že ve mně budíte dobrý dojem a nejde mi na mysl, kde se ve vás bere taková melancholie. Schází vám snad něco důležitého? Jste nemocen? Máte pěknou tvář a moderní běžecký oděv. V čem tkví jádro vašeho smutku?“
Běžící muž podotknul: „Dnes dopoledne jsem přesunul stůl ve své pracovně zleva doprava. Jednou za šest měsíců hýbu nábytkem, abych něco ve svém životě změnil. Mám nejasný pocit, že jsem se ocitl na pokraji možného poznání. Dnešní osvícení považuji za vrchol, který nelze překonat.“ Po chvíli mlčení pokračoval: „Mám jinak pěkný byt. Dobrou práci. Slušně placenou. Baví mě. Bavila. Možná stále baví. Dnes už nevím. S přáteli chodím na pivo. Na fotbal. Sportujeme. Řekněme. Proto ten oděv. Myslíte si, že jsem šupák, když je mi to málo? Řekl byste, že je znakem mojí povahy nuda a odtržení? Nebo ohyzdnost a ničení, jak říkáte? Posunuji sám sebe stejně jako ten stůl. Z jednoho stereotypu do druhého. Už i ze střídání stereotypů se stává stereotyp.“
Hudební skladatel Štěch se navzdory depresivnímu projevu běžícího muže usmál. „Co třeba změnit život? Jít pěšky na severní pól, nechat se zaměstnat na lodi, cokoliv nepatřičného?“ – „Když člověk neumí najít radost v tom, co právě dělá, nenajde ji ani v tom, co zrovna nedělá. Radost přece nevychází z věcí, ale z nás, pane Štěch.“ A pak už běžící muž nic neřekl. Hudební skladatel Štěch si pomyslel, že by měl odejít, zkusil však prohodit ještě jeden nápad, který považoval za vysvobozující, nebo alespoň nabízející určitou svobodu. „Zkoušel jste pít?“ A řekl to bez výrazu, trochu smutně, trochu sklesle, trochu jako by sám nevěřil, že to řekne. Běžící muž se zatvářil nechápavě. Tohle ho asi nikdy nenapadlo. Což ostatně milion dalších věcí stejnou měrou. To nic neznamená. Hudební skladatel Štěch pokračoval dále již vážným tónem. „Velice bych vám doporučil alespoň vyzkoušet nějaký čas užívat tvrdší nápoje. Není to rada z nejsnazších. Zpočátku se zdá být nemožné dokončit první láhev. Budete bojovat dlouhé týdny, než se dopracujete alespoň k rutině, nechci ještě říkat závislosti, neboť to vyžaduje ještě mnohem více úsilí. Pro začátek si vytvoříte příjemný zvyk. Lepší než nic. Dejte tomu čas. Jsem si jist, že tento zvyk nebudete nazývat stereotypem. Sám jsem to vyzkoušel a podívejte se na mě. Celé dny trávím u okna ve své pracovně a nemám vůbec žádné melancholické, ohyzdné a ničivé myšlenky, jaké mi tu říkáte. Ostatně míval jsem. Znám to. Proto vím, že cesta existuje. Vždycky je tu nějaká cesta.“ Hudební skladatel Štěch unesen vlastním projevem seděl na pařezu, pokyvoval hlavou a blaženě se usmíval. Když mu po chvíli zrak zabloudil k běžícímu muži, který dlouho mlčel, shledal, že běžící muž leží mrtev ve stínu jakési skály a v tom okamžiku se z nitra podivností vynořilo ohyzdné poznání, že to je jeho mrtvé tělo, s nímž si celé odpoledne povídal.
31 názorů
Jo, jinak víš proč jsem tohle četla...mi k poslední práci jeden napsal něco jako, že je to tomuhle asi podobný... jestli jsem to teda správně pochopila ten jeho koment.... a jako já tam tzy myšlenky vidím, ale prostě se mi nelíbí ta !pro mě! nasilně zasněná mimorealitální forma.
Tak si přečti, co píše Švédsko. Na nic si nehraji. Musíš to brát tak, jak to je. Nic si do textu nepromítej.
Líbí se mi snaha o myšlenky..nebo o to aby čtenář přemýšlel, ale nelíbí se mi ta násilná uměleckost už od prvních řádků...takového "Čumte já jsem umění." Vlastně jsem měla tendence přeskakovat, i když je to krátké, tak jsem prostě měla snahu se přes ty rádoby umělecké obraty a opakováníčka dostat k myšlence... Běžící muž je nějaký film, co pamatuju...myslím že nějaká existencionální kravina...
...no prostě tímhle textem nejsem nadšena, protože si strašně násilně snaží hrát na umění a to nemusím.
StvN,
pracovať s Tvojimi neobyčajnými prácami je pre mňa potešením i obohacujúcou skúsenosťou a pre náročnosť textov, súčasne aj výzvou.
Švédsko.
Moc ti děkuju. Hodně to pro mě znamená, když potkám takového pozorného čtenáře a když si dáš tu práci mi k tomu takhle napsat. Ohromné. Děkuji.
Tohle se mi těžko hodnotí. Dřív bys mě asi nadchnul mnohem více než dnes… balancuje to pro mě na hraně určité umělosti a Tvůj styl mě spíš míjí, než že by se dotýkal.. Ale za větu… „Když člověk neumí najít radost v tom, co právě dělá, nenajde ji ani v tom, co zrovna nedělá.“ tip.
(Nie len) literárne postavy – „pútnici-bežci“ – opúšťajú každodenný stereotypný život, ktorý jednoducho nedovoľuje človeku bližšie spoznávať menej prístupné „zákutia“ svojho vnútra. Ich cesty sú (potom) prekážkovými traťami, presýtené konfrontáciami s naj-- situáciami a protivníkmi, aby v závere dospeli k poznaniu. Najoptimálnejšie - v intenciách vlastného znovuzrodenia.
„Stratou“ manželky, ktorá je zjavne dominantným zvratom, spúšťacím mechanizmom, opúšťa hudobný skladateľ Štech aj svoj bežný, „kompromisný vzťah k životu“. Okno, pri ktorom stáva - otvorené svetu - je súčasne aj (jeho) dlhodobo limitujúcim priestorom. Pozvoľna nastupuje dištancovanie sa od "vonkajšieho" prostredia. Začína síce žiť vlastným životom, ale zato životom osamelým. Beží však svojskú cestu svojbytnej a od bežných noriem nezávislej osobnosti. Riadi sa vlastnými vnútornými (predsa len aj tvorivými) pohnútkami. A tak nadobudnutá "sloboda" nezostáva iba istou situáciou, stavom, no zahŕňa v sebe aj uvedomenie si možnosti istého cieľa Štecha - „bežca“. Vďaka nemu („bežcovi“) je tak Štech potenciálne oveľa, oveľa slobodnejší vo vyjadrovaní svojho „ja“.
Autor svojsky demaskuje človeka, ktorý, ako jednotlivec, odvážne uplatňuje svoje bytostné vlastnosti. Dej je zvnútornený, plynie cez psychické (za)žitie a špecifickú emocionálnu založenosť (dvoj)postavy. Štruktúrnym spojivom diela je (až temer lyrizujúca) meditatívnosť; nezameniteľný, jedinečný autorov rukopis.
Umne využíva princíp nazerania postavy (Štecha) na vlastné životné situácie cez prizmu vnímania seba samého - „akoby zboku“ (cez „bežiaceho muža“). Miestami neochvejným, (až, „priam“ radostným) svojským formovaním „originálneho stereotypu" skladateľovho života, prezentuje (autor) možnosť rozličnej miery odklonu od všeobecne uznávaných zákonov a noriem života. Ireálny svet „bežca“ spája so Štechovým reálnym, bežným, (v jeho vlastnom ponímaní „až nudným“) svetom, skôr na báze vnútorných súvislostí, ako kontrastu. Skúma prechody jednotlivých psychických stavov, ich vzájomný prienik. Vnútorný „dialóg-monológ“ tu zjavne plní úlohu v sebapoznávaní postavy; tento proces vedie v podstate k (akémusi) duchovnému sebaurčeniu jej osobnosti.
Zlomom („poznaním“) v živote hudobného skladateľa sa zrejme stáva priamy stret so smrťou (iluzórneho) „bežca“; pochopenie márnosti ilúzie o vlastnej existencii. A najväčším dielom jeho podvedomé vytvorenie si „svojho bežiaceho muža“ – aj s jeho príbehom – aby mal raz šancu stretnúť sa sám so sebou...
Text svojím filozofickým vyznením (špecificky) vnímavo zachytáva rôznorodo-zložitú kompozíciu ľudskej existencie – a tak nie náhodou (mi) imponuje, ako reálne, neobyčajne podmanivé hudobné dielo.
Mluvím o prostém pochopení. Osvícení. Ty to nechápeš, protože jsi to nezažil. Tím pádem ti to asi ani nevysvětlím.
DavidPetrik
17. 12. 2013@StvN: Ted uz se nase komentare odchyluji od textu ad hoc. Srozumeni se zivym clovekem nese zcela jine kvality nezli srozumeni s mrtvym: ono srozumeni s mrtvym je asymetricke, celkove se realizuje v mysli ziveho, chybi aktivni dialog, primy prenos zkusenosti. Pokud ovsem nehovoris o nejake metafyzicke zkusenosti v tradici zapadniho ducharskeho folkloru...
Stalo se ti nekdy, ze sis s nejakym clovekem bezezbytku rozumel? Jako bys nasel nejakou svoji druhou pulku? To stejne se ti muze stat i s mrtvym spisovatelem. Takze ver tomu, co rikam:)
DavidPetrik
16. 12. 2013@StvN: definice terminu byvaji subjektivni. Vzdy si vzpomenu na Kunderovy "slovnik" terminu z Nesnesitelne lehkosti byti nebo Nesmrtelnosti. Moje vnimani osviceni je ovlivnene cvicenim zazenu. Osviceni je pro me moment satori.
Jak vnimal veci Kafka (potazmo kdokoliv jiny mrtvy, ktery nam sve vnimani uz logicky nesdeli), netusim. Jeho dopisy sestre pusobi celkem normalne. Zato jeho texty, hlavne kratke povidky, prinasi svet videny naprosto novym, neopakovanym (mozna i neopakovatelnym) prizmatem: vsedni/zname jako odcizene. Takovych spisovatelu se v dejinach objevilo jako safranu...
Dík za komentář.
To tělo je jeho. Není mi zcela jasné, proč to čtenáři nevidí. Spíše si myslím, že tomu nevěří, tím pádem to nepřipouští jako variantu možné pointy.
K tomu osvícení. Pro mě je osvícení moment pochopení. Člověk každý den nějak koná a žije, ale nic z toho nechápe. Jednou za čas mu něco dojde. Třeba že se zachoval jako kretén, přičemž si celou myslel, že má pro své chování nějaký důvod. A to je to osvícení. Je to moment, kdy je mysl čistá, kdy je stržen ten závoj předsudků a to se může stát kdykoliv. Tak to chápu já. Navíc pro mě je psaní formou meditace a stejně jako ten Kafka, například, umění a filozofii (náboženskou) neodděluji. Proto to takhle používám. Je to součást života. Ale chápu, že ne pro každého.
DavidPetrik
15. 12. 2013Text me zaujal celkem vybalancovanym michanim zdalive neslucitelnych prvku: polohy mileho, takrka lahodneho vypraveni s odcizenosti az surrealismem naledujiciho rozhovoru.
Postava "beziciho muze" mi pripomenula vecneho chodce prazskeho od Apollinaira. Ale to je spise bezdecna asociace, protoze povaha bezce, ktery je zamerne zvan bezicim muzem z duvodu, jimz nerozumim, je spise kafkovska: paradoxni, absurdni, zahalena do zdanlive normalnosti a kazdodennosti.
Textu ale chybi dotazeni sve surrealisticke/absurdi linie. Ta zustava pouze tahakem, moznosti, ktera neni plne vyuzita. Volbou mohl byt budto vetsi kontrast mezi surrealistickou polohou a tou objektivni, normalni. Ctenar mel by mel byt vice nechan v nejistote. Dovysvetlovani, explicitni pointa text banalizuje, ubira mu na sile.
Kdyz jsem si ted proletl komentare: koho je ono dotycne mrtve telo na konci mi zrejme neni. Dualita interpretace me nerusi, naopak.
Na okraj bych navrhnul nehovorit o "osviceni" v kontextu umelecne inspirace. Tady je inspirace nejvystiznejsim terminem. Osviceni s sebou nese vice mysticke, religiozni konotace.
Psát o běhu je někdy nudné, přitom motiv běžce je velice silný. Právě proto, že v sobě skrývá hodně tajemství o běžci. Třeba jak jsi popisoval rozdí mezi tebou a kamarády. Těší mě, že jsi mi ukázal i takovýhle úhel pohledu. Těší mě, že ten text není vnímán jako jednorozměrné tlachání o určitém tématu, ale že může čtenářům s různými zkušenostmi nabídnout různé cesty čtení. Díky.
Filozofická povídka.
Chtělo by to číst po ránu, když je člověk odpočatý a může se plně soustředit a ne večer, jak to čtu já, když mám za sebou už několik, s obtížemi, přečtených povídek.
Tak se to pokusím převést do svého jazyka běžícího muže.
Závodil jsem v běhání. A to: 1, 3, 5, 10, 20km, ba i maraton.
Nejraději jsem měl desítku, při které se dají zažít mnohá dobrodružství.
Mí kamarádi závodili pouze na silnici. Kdežto já na silnici, i na dráze a i přespolní běhy. Zatímco kamarádi po tréninku i po závodě chodívali pravidelně do hospody a často se zpili pod obraz, já chodil jen občas. O to pravidelněji jsem chodil do bazénu, do sauny aj. Zatímco kamarádi ve výkonech ustrnuli, já jsem se pořád rapidně zlepšoval. Kamarádi soutěžili spíš mezi sebou, různá bodování atd. Já si vybíral závody podle chuti a podle kvality. I když jsem neměl zaručený úspěch většinou jsem měl kvalitní výkon a měl jsem z běhání pořád radost.
Postupně jsme se dopracovali k tomu, že já byl takřka závislý na běhání, kdežto kamarádi na pití. No a když se zpili, tak na sebe koukali jako na mrtvé běžce.
Tolik moje neobvyklé vysvětlení povídky. To běhání se dá přirovnat přímo k běhu životem. Někdo prožije prázdný, nudný život a sám sebe může již za živa vidět mrtvého.Každý si ji ale může samozřejmě vysvětlovat po svém. Důležitější je krásný básnický způsob psaní.
Nejvíc se mi líbí druhý odstavec, právě o běhání. Ale celé je to napsané moc pěkně , žádné slovo navíc a žádné nechybí.
Taky bych chtěl napsat něco o běhání. Běh je sám o sobě filozofie.
Tip.
Helgi Brandari
10. 12. 2013No mně se povídka líbí. Je dost inteligentní, trošku fylozofická alá Malý princ.
mně se líbil ten dotaz na pití, ale čekal jsem, že se to stočí úplně jinam. líbí se mi třeba to, že skladatele napadla melodie, která by vyjádřila pocity muže... ale celkově mi to dohromady moc nesedí a vlastně nevím co to má říct... jakože je tam málo filosofie, nových myšlenek, kontaktu s autorem... čehokoliv
Nejdřív mi vyčítáš, žee čtenáři všechno prozradím a teď mi to sám radíš.
Pointa=překvapení. Nehádej se.
pozorovatel
08. 12. 2013tak to ale nemůžeš přece psát "ztráta" ale "ještě několik let po tom, co ho žena opustila, protože byl nudný a furt čuměl z okna"
to neni překvapení, to je pointa
Ta žena nebyla mrtvá. Napsal jsem po "ztrátě" ženy, ne po smrti:)
Zvrat nebo překvapení, o které mi šlo, spočívá v tom, že ten člověk byl celou dobu sám mrtvej a že si pod tou skálou povídal sám se sebou. A že to nevěděl. Já myslím, že to je tajemné a meditavní celkem dost.
Každopádně díky za čtení a za komentář. Zohledním to v dalším díle.
pozorovatel
08. 12. 2013dialog je špatný, skladatel mu řekne všechno, co čtenář čeká, nemáš tam napětí ani očekávání ani překvapení ani tu divnost
představ si, že by mu nic neprozrazoval, jen se ptal "Budete pokračovat?"
"Já nevím."
"Obdivuji rytmus, harmonii. Pravidelnost směřující ke vzdálenému cíli, který se však s každým krokem přibližuje. Ale neumím odhadnout, co může být vaším cílem."
myslím, že jde o text, který by měl působit tajemně, podivně až meditativně, u kterého si čtenář řekne, že nejspíš skrýval něco důležitého a začne o něm přemýšlet, což se při téhle formě neděje, naopak je to všechno jasné, až moc
nevytváříš napětí, jakmile překvapíš, hned to čtenáři dovysvětlíš, aby nebyl překvapen dlouho, nemáš zvrat, pointu máš, ale nedořekneš ji, nenecháš ji dojít katarzi...
a navíc ses nevrátil k jeho mrtvé ženě, která zapříčinila, že se dívá z okna, její motiv není uzavřen
Podle mě by úplně stančilo ukončení projevem o pití. A stejně jao rekovi: zpočátku mě rozbíhavost rozjovoru spíše vadila - i když do značné míry vytváří atmosféru.
StvN: teď, jak to píšeš, mi došlo, že je ta poslední věta dvojznačná, resp. část "že to je jeho mrtvé tělo" je dvojznačná. Při prvním čtení jsem ji chápal tak, že Štech si myslí, že mluvil sám se sebou, tedy se svým vlastním předobrazem smrti (což vzhledem k tomu, jaký je to je podivín, mi vlastně přišlo celkem smysluplné zakončení). Teď jsem ten poslední odstavec četl znovu a druhé čtení mi přišlo zřejmější, tedy, že je to běžec...
Nevím, jestli je ta dvojznačnost na škodu. Ale i když od ní odhlédnu, při prvním čtení mi ta poslední věta trochu vadila, přišlo mi, že ukončuje tu povídku zbytečně moc na efekt. Na druhou stranu, přemýšlel jsem, jak bych tu povídku ukončil já, a nic mě nenapadlo.
Pane StvN, dobrý večer.
První odstavec mě zaujal a já si řekl, že ve čtení budu pokračovat. Druhý a začátek třetího odstavce mě zprvu trochu odradil kvůli myšlenkám a úvahám nad osvícením atd...
ALE... pak jsem si řekl..Ono to tak divné není, jak píše Piscis. Stačí se do toho více vnořit a klidně i několikrát si přečíst ty tvoje myšlenky, které pramení ze života...z každého z nás.. (Ty odstavce si mimochodem budu pročítat ještě zítra, protože v tom je něco víc :) )
A ten poslední odstavec ... nazval bych to "výkvětem" toho všeho. Moc dobrý.
reko, dík za koment. Jen dotaz. Jak na tebe působí ta poslední věta? Je z toho "zřejmé" čí je to tělo, když to tak řeknu?
"Když člověk neumí najít radost v tom, co právě dělá, nenajde ji ani v tom, co zrovna nedělá." Nádherné.
Líbí se mi začátek, pak mě ale ten rozhovor trochu ubíjel tím, jak nikam nesměřoval a jak byl takový nanicovatý. Ale poslední odstavec... poslední odstavec je výborný. V momentě, kdy Štěch řekne "zkoušel jste pít?" to nabere pro mě ohromnou sílu.