Ze Španělska do Švýcar

Není pravda, že cestovní kanceláře bagatelizují riziko, které vám hrozí v některých oblastech světa. Často je přímo v názvu zájezdu uvedeno, že to bude vaše "last minute".  Přesto vám v Barceloně hrozí nanejvýše okradení či společenská únava při ochutnávání zdejších báječných jídel a vín.  Neprozřetelně jsem minule zmínil před přáteli,  jak jsem v nějaké brožuře vyčetl, že správný Barceloňan každou  neděli před obědem pije vermut.   Ze zbytku  dne si moc nepamatuji. Třeba věci jako, kde mám brýle, proč nespím v hotelu a proč mám u sebe sadu 12 kompotových misek.

Ze Španělska jsem se odstěhoval do Švýcarska a   nemohu se  čas od času ubránit srovnávání a vzpomínkám na svou předchozí domovinu. Řečeno terminologií Simpsonových je  Španělsko ráj, jak by si ho vysnil Homer Simpson, zatímco Švýcarsko je nepochybně dílem Homerova souseda Neda Flanderse.

Neuhodnete, jaká věc Španěly spolehlivě děsila. Překvapivě to byly makové buchty! Psal mi jeden český kamarád, že by rád přijel za mnou do Barcelony. Jestli mi tam něco nechybí. Odpověděl jsem žertem, aby přivezl bednu makových buchet a party může začít! Asi za týden dorazil. Měl s sebou promaštěnou obří krabici makových buchet od své babičky. Bylo mi jasné, že celou bednu sám nesním. Přinesl jsme  vzorky makových buchet do práce, kde to způsobilo hotový poprask! Moji barcelonští kolegové si odnášeli buchty tajně pod sakem a chodili je jist na záchod. Většinou čekali, kdy se dostaví halucinogenní účinky. Guilty pleasures.

Úskalí života v Barceloně rád dokládám na historce, kdy jednoho dne ve Španělsku udeřila zima. Napadlo mě, že bych mohl zkusit zapnout topení, ale nemohl jsem přijít na to jak. Po asi 30 neúspěšných pokusech a několika zoufalých ranách kladivem, jsem se rozhodl zavolat firmě udržující moje topení v chodu. Na kotli byl přimontovaný štítek s telefonním číslem pro podobné zoufalce. 

Říkám: „dobrý den, mluvíte anglicky?“

 A paní na druhé straně odpovídá: „Nemluvím. Zavolejte, až se naučíte španělsky.“ A položila to... Čili buď mluvíte španělsky nebo umrznete. Dost silná motivace pro studium! Dnes už raději rozumím jak španělštině, tak i základům katalánštiny. Jistota je jistota. 

Čech je přesvědčen, že Španělé znají jedinou odpověď na otázku lidstva a všehomíra a tou je „maňana“ neboli „zítra“. To možná platí pro Latinskou Ameriku. V Katalánsku však ne. Požádáte-li v Barceloně o něco nepatrně komplikovanějšího, dostane se vám úplně jiné univerzální matoucí odpovědi: „ostras“, což znamená „ústřice“. Pro neználka kulturního kontextu to je něco jako „šmarja panno“ a je to odpověď téměř jakéhokoliv úředníka na cokoliv. Taková úřednická 42 i hlava 22.

Posuďte, jak to vypadá v praxi. Kdysi jsem volal do Španělska na nějaký úřad, že se naše firma ve Švýcarsku přestěhovala. Jestli by mi nemohli  posílat poštu na novou adresu. Paní na druhé straně telefonu chtěla ať ji nejdřív vyhláskuju starou a pak novou adresu. Byla to nepochybně zasloužilá úřednice a pořádek musí být.  Abyste rozuměli, Španělé hláskují tak, že řeknou B jako Barcelona, I jako Ibiza. Naše firma sídlila na Binzmuhlerstrasse... Někde u H začala paní  křičet, že tak dlouhé slovo neexistuje. Prý si dělám legraci. "Ústřice, ústřice, ústřice!" Možná použila i silnější slovo... Když jsem ji řekl, že jsme se přestěhovali na Hagenheimermattweg, tak práskla telefonem.

Ve Španělsku jsem musel opakovaně svým přátelům vyprávět, jak si ve Švýcarsku můžete dát v restauraci „ženskou“porci jídla a mají tu větší parkovací místa pro ženy. Moje španělské a italské kámošky parkují určitě lip než já a moje o dvě hlavy větší švédská podřízena  sní cokoliv, co neuteče.

Nejlíp rozdíly mezi oběma zeměmi vystihuje překvapivě obyčejný školní test. Musel jsem ve Švýcarsku i ve Španělsku  projít povinnou jazykovou  zkouškou.  Písemná část švýcarského testu z němčiny měla 4 sekce, z čehož jedna se jmenovala "poznej zákazové tabule" a další "napiš stížnost na hotel v Itálii". Ve Španělsku v podobných čvičeních bylo "popiš den s přáteli na pláži"... No, jiný kraj, jiný mrav. 

A to Španělé nezažili třeba švýcarský noční klid, kdy při večírku na zahradě  hrajete tichou poštu a stejně čekáte, jestli vás někdo neudá. Urban legend, která se tu traduje říká, že policii kvůli rušení nočního klidu zavolali hosté, co právě opustili párty. Jiná městská legenda tvrdí, že se ve Švýcarsku nesmí splachovat po desáté večer.

Nakonec i já sem jednou měl to štěstí a udání se dočkal. Pili jsme pivko u českého kamaráda Sváti na terásce,  když tu na přátelské upozornění  ze sousedství dorazili 3 policejní příslušníci a dávali najevo, že se jim nelíbí, jak a kde parkuji. Položil jsem půllitr na schody, policista sroloval okýnko a zeptal se, jestli je to moje auto. Já jsem řekl, že jo, nasedl jsem a odjel. To je dost překvapilo. Chvíli zaraženě koukali na moje české a švýcarské kamarády s půllitry, co se to vlastně stalo, pak se všichni začali smát a borci zas odjeli.  Objel jsem blok a šel si dotočit, protože mi spadla pěna.

Švýcarské bezpečnostní složky vzbuzují ve všech jiných situacích zasloužený respekt. Několik dní jsem trápil  své okolí hypotetickou otázkou, jak by měla postava mého literárního díla (v Ich formě) nepozorovaně zmizet že Švýcarska poté, co spáchá zločin. Podle mých přátel bych se měl raději dobrovolně vzdát. Třeba ve filmu Uprchlík, kolega cévní chirurg skutečně prchá před spravedlností, ale co s námi, co popoběhneme nanejvýš pár metrů? Existuje něco jako rafinovaný "úchod"?  Druhá varianta byla nabídnout se místnímu podsvětí jako lékař. Jsem neinvazivní kardiolog a angiolog. Představa, že bossovi balkánských gangů na Langstrasse vnucuju kompresní punčošku III. třídy se samodržícím lemem na křečové žíly a čípek na hemoroidy výměnou za falešné doklady,  je hezký základ pro celovečerní komedii. U mne vyhrál návrh od Květoně Zahájského, že bych měl utéct s kočovným cirkusem jako ošetřovatel a krmič hadí ženy. Ale kdo by chtěl utíkat ze Švýcarska? Smiřte se s tím, že detektivku ze Švýcarska asi nenapíšu... Možná další fejeton.