Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seOpuštění
Autor
Tragicus
Ozvalo se zazvonění a dovnitř vstoupili tři lidé.
Pohlédl na ně: přes křídlo, dvojici sklenic s vínem stojící na něm, pohovku a zbytek obývacího pokoje. Hrát nepřestal. Starší žena pohybovala rty a ukazovala na schody, zvuky však pozřel klavír.
Pokýval hlavou a ona i s mladým párem zmizela v patře zanechávajíc za sebou šlápoty tajícího sněhu. Pozvedl obočí. Opravdu, za francouzským oknem bylo lze spatřit, jak se na dětské prolézačky na zahradě pomalu slétávají velké bílé vločky.
Dohrál skladbu a přešel ke krbu; dřevo bylo nachystané. Nerozhodně přešlapoval, když shora uslyšel hlasy – nebo si je alespoň uvědomil. Zvedl zrak, pak i pravý koutek rtů a přimhouřil oči.
„Tyto místnosti byly očividně designované jako dětské pokoje,“ řekla starší žena a poukázala na dva pokoje vedle sebe. Nebylo zcela zřejmé, z čeho tato očividnost čišela – pokoje byly prázdné, snad jen vchody na balkón je odlišovaly od naprosto neutrálních a sterilních prostor.
„Všechno to vypadá tak nově, nepoužitě,“ řekla mladší. „Můžu se zeptat, jak dlouho tady předtím bydleli?“
„Rok, pokud se nemýlím. A majitel – ten muž u piana – zde bydlel sám, pokud je mi známo.“
„Rok…“
„Ano.“
Vešli do ložnice. Pootevřená skříň s visícími košilemi a ustlaná postel byly prvním zábleskem života v horním patře. Marně hledali po stěnách flek, který zanechá rozplácnutý komár, odřený roh, rýhu v podlaze od upuštěné sklenice. Zdálo se, jako by dům byl postaven včera. A tak trochu jako šperk, který je příliš hezký, aby byl nošen.
Krása, která odrazuje.
„Tak v čem je háček?“ nevydržela mladší žena.
Podíval se znovu na nařezané dřevo, ale nakonec očima naznačil mávnutí rukou. Usedl zpět ke klavíru, hosté právě scházeli z horního patra.
„Podíváme se po přízemí a na zahradu,“ řekla starší žena.
Kývl hlavou a pustil se opět do hraní, občas upil z jedné sklenice.
Asi za dvacet minut k němu přistoupili; klavír zmlkl.
Mladý pár na něj v očekávání hleděl, ale muž jen mlčky opětoval pohled.
„Je to moc pěkný dům,“ nevydržela opět mladší žena.
„Díky,“ řekl.
„Teda, chybí mu očividně ženská ruka a… Až to bude zařízené… Teď je to taková kostra,“ drmolila.
„Kostra,“ zopakoval zamyšleně.
Mladý pár vyšel ven.
„Mají zájem,“ řekla makléřka.
„Zdá se.“
„Chtějí podepsat smlouvu a nastěhovat se co nejdřív.“
„Aha.“
„Ostatně, takový dům a za tu cenu… Je div, že po něm předchozí zájemci neskočili.“
„Asi čekali nějaký háček…“
„Ano.“
„Třeba že jsem zabil svou ženu a je tady někde pohřbená,“ řekl, a v jeho oku se na chvíli objevila jiskra pobavení, ale také jako jiskra rychle zmizela a tvář opět pozbyla výrazu. Makléřka na něj překvapeně pohlédla; nešlo poznat, zda je poděšena takovou představou, nebo naopak pravdivostí jeho postřehu. Nervózně se zasmála.
„Žádná žena nebyla,“ ujistil ji. Nadechl se, jako by chtěl ještě něco dodat, ale zatnul pěst a zapřel se jí o klavír.
Pozvedla obočí.
„Promiňte,“ usmál se.
„Kdy by se vám hodilo podepsání smlouvy?“
„Klidně hned. Vystěhuju se – a oni se se můžou zítra nastěhovat.“
Osaměl.
Dolil si sklenici a zkusil opět hrát, ale tóny zněly tvrdě a křečovitě.
Povzdechl si; zavřel klaviaturu.
Netrvalo to dlouho a ozvalo se ticho. Ticho křičící mezi tiky hodin.
Tik _ tak.
Naučenými pohyby si přitáhl židli, z hodin vytáhl baterku a položil ji do jejich zdobného záhybu, pak je opět pověsil. V napětí natočil hlavu a přimhouřil oči. Jako vždy to byl však marný boj: ač se na chvíli zdálo, že na sebe ticho přestalo upozorňovat, po chvíli se začalo zase zhmotňovat v drobných šelestech a šramotech domu, jako když vakuum vře v nekonečných fluktuacích – jako když ve vás společnost některých lidí vzbuzuje větší pocit samoty než noční louka nad městem.
A někde z hloubi domu se ozval tlukot.
Tuc-tuc. Tuc-tuc.
Možná zde však byl neustále, skryt jako hvězdy na denní obloze.
Odevzdaně svěsil ramena a pomalu dopil svoji sklenici. Druhou vylil do výlevky, něžně z ní smyl drobné rudé kapky. Když ji chtěl položit na poličku, zarazil se. Otevřel koš a pomalu a procítěně, ji pustil do něj. Sledoval, jak mu pomalu vyklouzává z dlaně a pak záblesk zvuku ve chvíli, kdy se začalo sklo bortit nárazem o dno koše, záblesk, který na chvíli rozzářil pokoj a umlčel ticho. Moment zůstal stát se zrakem upřeným na střepy pomalu zase mizející v stínu, pak se otočil, - a strnul. Z kapsy vytáhl bankovku, položil ji na ponk a na kousek papíru napsal: „Za sklenici. Omlouvám se.“
Vyšel do patra. Stál uprostřed ložnice a hleděl na pootevřenou skříň. Košile visely v záři holé žárovky. Pomalu k nim přešel a obezřetně je naskládal do kufru i s ostatním oblečením, mezi ně vložil notebook.
Vrátil se dolů, rozhlédl se a naposled se zastavil přede dveřmi. Díval se na ně, na kliku, a chvíli naslouchal, ale nic než tep domu slyšet nebylo. Zklamaně sevřel rty a vyšel ven; vítr mu vehnal vločky do očí.
Dům postupně zhasl a tlukot ustal. Muž se rozmyl v oranžovém světle lamp, a když přišel mladý pár, stopy již dávno ukryl sníh.
Zastavili se v brance a stále nevěřícně hleděli na dům. Pak jej pomalu, podezřívavě obcházeli v neustálém napětí, jako by již na dalším kousku zdiva čekali, že se na něm náhle objeví prasklina, že se z něj začnou vynořovat červi a z děr vyprýští krev.
Nestalo se. Ostatně, tohle také není pohádka.
Vešli dovnitř a muž okamžitě usedl ke klavíru. Hrál lehce, s dokonalou dynamikou. Žena přinesla dvě sklenice červeného vína, jednu položila před něj. Kývala hlavou do rytmu a smála se. Zamyšleně sledovala, jak se na dětské prolézačky za oknem slétávají velké, bílé vločky.
56 názorů
Adriana Bártová
19. 07. 2016od careful avízo: nevím proč, možná, abych se poučila, mystik mě moc nebere, pasáž se skleničkou a i některé vypíchnuté obrazy dávají znát, že autor se umí dobře vyjadřovat, jako celek jsem to nepochopila, sorry
Těď jsem zjistil, že povídka je podstatně staršího data. Takže komentáře jsou mé. Omluva. Nevím, proč jsem to měl hodnotit znovu, Carrie?
Ty! Kdo sis ze mě vystřelil a napsal tři komentáře pod mým jménem, můžeš odhalit svou tvář? Nebo si tak zbabělý, že to nedokážeš!
-------------------------------------------------------------------------------------------------
Můj pravý komentář je až ten čtvrtý. A tenhle!
Mě se zdá, že ta žena byla a skončila kdesi a novomanžel tu svou zabije nejspíš také. Takhle to na mě dýchlo. Trochu jako Poe. Tip. Nechtěl jsem nic číst ale nakonec se mi to líbilo. Teď vidím, že to autor myslel patrně jinak. Žena zemřela, zůstal sám, opuštěný... Lze si představit ledaco. Nad pohádkou jsem se taky zarazil, ale ne toliko co Zdenda.
jo, to je třeba i čumět do zdi... pro někoho... tady je těch čumičů požehnaně...tedy bylo, naštěstí většina těchno hypnotických čumičů do prázdna už zmizela... ten/ta/to švédsko1, to musí být podle těch výživných komentářů, co plodí, vůbec dobrej magor...asi přesvědčený o tom, že je totální arbitr umění stejně jako je StvN přesvědčený , že logicky uvažuje a jeho dedukce i indukce jsou přitom většinou naprosto pitomé...
..ale ty jeho komentyšvedska1 opravdu umění na jednu stranu jsou, ten by určite dokázal i hovno okecat tak, že by si ho leckdo dal k svačině a ještě potom tvrdil, jaká to byla delikatesa
Já teda musím uznat, že ta část o padající sklenici se mi líbila. Protože je to nečekané chování a je to tam i hezky napsaný... ale to je tak asi všechno... kdyby to nebylo tak nesmírně přeceněné, dala bych i tip...
Pro careful: Koukám, že to dostalo můj tip, ale když nahlédnu do textu, neříká mi dnes už nic, nevzpomínám si naň. Takže předložit hned teď jakýkoli, ať už vyzdvihující nebo odsuzující názor,nedokážu. Snad mi zbyde čas se k tomu vrátit (což na Písmáku není zvykem). Posílám si tedy avízo.
Jo, dělám to běžně 3x denně, Zdendo...navíc půlka těch lidí taky už tu stejně není, takže to je stejně spíš pro tebe a ultralogika.:)
Ha, teď jsem náhodou narazila na tohle přesně vím, co se na tom místním borcům líbí
1. až uspávající opakování motivů (klavír, sklenice s vínem, sníh na prolézačkách)..tomu toží říkají atmosféra
2. nejasný náznak toho, že je za tím možná skryto něco víc v něčem jakože prostém...to je tu mezi odborníky in... kdyby posuzovali obrazy, tak vyberou něco rozmazaného, nebo třeba tečku uprostřed plátna, protože je jasný, že tečka uprostřed plátna musí být promyšlené umění
...za mě je to dost nuda, co v podstatě neřekne nic víc než název... věta o pohádce vadí oprávněně, protože je nesmyslná ve spojení s předchozím výjevem ... to by totiž nebyla pohádka, respektive to, co si pod ní představujeme, ale horor, protože slovo pohádka obyčejně nespojujeme s takovými výjevy, ale spíš s něčím pozitivním ( i když já mám teda ráda drsný pohádky, který ale skoro nikdo za pohádky nepovažuje)
.. myslím, že když si někdo, kdo není místním vnímáním umění zcela vygumován, tohle přečte ve zlatém výběru, tak si zaťuká na klavír..eh...čelo
Adriana Bártová
23. 10. 2015krásná povídka s hlubokou atmosférou, brilantní popisy, přirovnání, někomu se nelíbí odosobněné postavy, ale já si myslím, že v téhle práci nejsou postavy důležité, podstatná je atmosféra a její uvědomění, všechno ostatní by bylo rušivé a jaksi navíc
jen věta :" Ostatně, tohle také není pohádka" by tam nemusela být. Vážně bych ji vynechala a pak by to bylo naprosto dokonalé!T***
Atmosféra opravdu výborná, třebaže mi to místy jazykově škobrtalo; především se mi zdál chvílemi až příliš křiklavý kontrast mezi dlouhými složitými souvětími a krátkými údernými větami.
Věta: "Krása, která odrazuje." mi připadá navíc.Působí na mě dojmem, že ti bylo líto se jí vzdát.
Ze závěru jsem trochu rozpačitý. Chápu - nebo doufám, že chápu - jeho záměr. Chytře v polovině naznačíš kriminální absurditu, abys vše dohnal k finálnímu prázdnu, nenaplnění atmosférických očekávání, které do té doby ve čtenáři buduješ (co je to za dům? co za ženu v něm s hrdinou před tím bydlelo? co chce hrdina dále dělat? atd. - na nic neodpovídáš). Dá se to v tomto smyslu chápat také jako jakýsi úsměvek laciné, za každou cenu šokující literatuře. Líbí se mi ten směr, ale jako čtenáře mě to v dané chvíli zklamalo. Prostě jsem čekal, že na mě "vybafneš" nějakou pointu. Ten obraz šťastného páru, který nahradil předešlý nešťastný pár je samozřejmě působivý, je to dobrá symbolika, ale to, jak je text rozložen, jak je gradován, ve mně způsobilo naprosto jiná očekávání.
Celkově vzato však velice dobře členěná, odvyprávěná a především atmosféricky nosná povídka.
Ta pointa je moc pěkná a přichází včas. Prvně působí jakože mysticky, ale pak si člověk uvědomí, že je to jen taková metafora obyčejnosti. V ten okamžik text secvakne se svou předcházející, trochu suchou částí.
Obecně mi vadí kategorické přívlastky typu " Odevzdaně svěsil", ale to může být jenom můj problém.
Dobrý.
Krásný text - stále se k němu vracím. Skvělé popisné pasáže, přenesly mě v čase a prostoru. Tak nějak si představuji pocit osamění.
Vracívám se sem často...
(Jen tak plaše, že "bylo lze spatřit" je češtinářsky samozřejmě správně, což autor tuším dobře ví...
Notebook v případě nespokojenosti možno též nahradit tím druhým z angličtiny přejatým slůvkem, laptop. Celkem málo se užívá. Za mě škoda, potrpím si naň :).)
Opravdu pěkný rozbor od Švédska, všechny, co jsem doposud potkala, byly pro mne coby čtenáře velmi podnětné.
Vyjadrovanie existenciálnych pocitov hlavnej postavy - cez priemet do okolia - za pomoci paralelizmu medzi psychikou a obklopujúcim bezprostredným prostredím, predmetmi/ veľmi premyslene zvolený, tak mnohovýznamový – dom, klavír, poháre, (nezapálený) krb, sneh...
Tragicus (tradične, ako inak) prekračuje tento rámec (paralelizmu). Existenciálne stavy jeho hlavnej postavy (aj v predchádzajúcich dielach) pôsobia jednak, ako „odosobnené“, a jednak, „akoby“ z tých odcudzených vecí okolia - „padali“ priamo na postavu/postavy. Má svoju predstavu („špecifického“) človeka - je to izolovaný jedinec, prebíjajúci sa životom na vlastnú päsť.
Paradoxnosť a priepastnosť jeho bytia už nevychádza len bezprostredne z neho samého, ako následky slabostí z jeho vnútra. Ale dolieha na neho práve z toho (až) mrazivého, vyprázdneného priestoru domu a najbližšieho priľahlého okolia.. Človek i dom sú si (tu) vzájomným odrazom.
Práve (ten) „prepad“ do citlivých hĺbok psychiky i existencie používa Tragicus (aj tu), ako zdroj dramatickosti svojho diela. A nie je to časté, ani „mohutné“ používanie dialógov. Jedným z jeho úspešných kompozičných prostriedkov, je využitie horizontálnej výstavby textu. Zdôrazňuje ňou expresívnosť situácií. Časové i „priestorové“ úseky vtesnáva do niekoľkých viet. Opisy vnútra domu i psychického stavu „klaviristu“/postáv redukuje na minimum.. (Aj) toto segmentovanie na krátke odseky vyvoláva v nás až fyzicky reálny pocit diania. Pri tom zachováva objektívny rozprávačský tón. Iba na jednom mieste dej komentuje: „Nestalo se. Ostatně, tohle také není pohádka.“ /Tu sa jednoznačne pridávam k Zdendovmu „povzdychnutiu“.
Sám, opustený prišiel, pobudol, i opúšťa prázdny dom, ktorý mu „poslúžil“, ako zastavenie, resp. jedno z jeho zastavení: „Rok, pokud se nemýlím. A majitel – ten muž u piana – zde bydlel sám, pokud je mi známo...“, aby vo vlastnej ceste opustenosti pokračoval. (Ďalšia) jedna z autorových vydarených „špecifických“ postáv úspešne zakotvila v predstave nejedného čitateľa – predovšetkým svojou sympatickou životnou neukotvenosťou...
Je to dobra momentka. Mam tyhle veci rad. Jsou tam skryty osudy lidi. Asi jako hvezdy na denni obloze.
Mě tam naopakodstavec s pohádkou rušil.
Jinak však musím smeknout před obrazy a detaily, které by mohly působit prazdně, avšak příběh doplňují do konečné podoby, do té, která nutí čtenáře zamyslet se. Díky
Povídka má působivou atmosféru, nicméně za první tři řádky bych autora ráda kousla. Tak do toho.
Ano ano, úvody jsou důležité! "Ozvalo se zvonění a dovnitř vstoupili tři lidé". Zvonění čeho? V první větě? A oni vstoupili dovnitř do toho zvonění? Otevřít jim byl anděl, jen co si vlezli do zvonění, už na ně čuměl přes své křídlo! Né, to jsem blbá. Zvonil zvonek u dveří, a on jim šel otevřít, tlačil před sebou křídlo celou dobu. Jako tedy nástroj hudebníka. I s vínem, stojícím na něm. Tedy jasně že na hudebníkovi, né na křídle. Na něm, na hudebníkovi, stálo víno celou dobu. "Hrát nepřestal", zvuky však, kurva drát, pozřel klavír. Jóóó ! Týmiž slovy tedy totéž: úvody jsou důležité!
Nebo nebyl zabit nikdo a je to opravdu o osamění.
Notebook mi tam taky nesedí.
Možná je pointa ukrytá právě v té "pohádce." Žena byla zabita - nemohla mít děti? Majitel byl zabit?
Je to zvláštní a v tom je asi největší cena povídky.
Myslím si, že by bylo dobré zřetelněji oddělit dějové linky.
Uf!
Nevím cé si o tom mám myslet. Je to moc hezky napsané. Je znát dobře vypsaná ruka.
Cítím nějaké tajemství, pointu, ale kde je? Je v tom opravdu šikovně zahalená vražda? Je to horor?
Nezdá se mi obrat: - bylo lze spatřit-
Budu se snažit to vyluštit.
Helgi Brandari
04. 10. 2014Nevím, jestli k něčemu bude můj komentář, spíš ne, ale zkusím... Mně se líbí styl, - kterej mi připomíná Městečko Twin Peaks. Asi taky dost tím, že se tam všechno odehrává "pomalu" a procítěně. Jen mi v povídce nehraje pár věcí, ale může to bejt moje blbost... a nakonec, to co se mi půl povídky líbí, se postupně překlání do "nelíbí".
Nejdřív to, co se mi zároveň líbilo, i nelíbilo. Ten pomalý styl vyprávění je tak pomalej, až je ho moc. Ke konci už mi nebavil a to i kvůli častýmu opakováním slova pomalu. Nemělo to prostě tu poetičnost. Pomalu dopije sklenici, pomalu otevře koš, atd., pořád dokola totéž. Tam je pomalu pomalu v každý druhý větě.
A druhá věc, nezdá se mi slovní spojení: "za francouzským oknem bylo lze spatřit". Netvrdím, že je to blbě, jenom že je to pro mě divný.
krásná atmosféra, malovalo a vysvtávalo mi to před očima...díky moc za zážitek*
Ahoj Vigan,
děkuji za reakci, to já, že se na tebe odvolávám, víš. @}---
Souhlasím, že tam nepůjde o totéž, mně to prostředí naskočilo, výběžek vlastní fantazie. Pasovala by mi tam, bezejmenná kopie, výlučností své krásy a paralelou pohnutého osudu, nechtěla jsem tím vyjádřit, že jde o její příběh, natož příběh jejích obyvatel, to ani nemá logiku v historických souvislostech a já to plně uznávám. Neumím asi dost čitelně sdělit své pocity, omlouvám se, pokud nějak zavádějí.
(Technicky popis ani přesně nesedí, vím.)
Ovšem ona "Krása, která odrazuje" - to je právě ono, jeden z momentů, každý by si v takovém domě bydlet netroufl, necítil by se... z mnoha příčin, velikost, puristická nezabydlenost, styl, a myslím, že kdyby byl (čistě teoreticky, v té bezejmenné variantě, nabízen pod cenou, přivedl by spoustu zájemců, kteří by k tomuto rozporu a znepokojení v sobě došli.)
O nic se "nehádám", smířena s jistou neadekvátností své představivosti:).
Ad týrání: Já si myslím, že o tu nejistotu jde... Ty ji také používáš, viď :). (Byla v té povídce z koupaliště třeba...)
(Ad Tugendhat: Já ještě na vlastní oči neměla tu čest, jen přes studie, reportáže a dokumenty.)
Ano, ty asociace a výklady vlastní fantazie, to je stejně tak zvláštní.. sklo a kov, jak píše Vigan, klouzající záběry (třebas i oční) kamery; snad pro tu klavírní hudbu, atmosféru, noblesu, zasněženou zahradu za francouzkými okny a dvojí východ z neidentifikovatelných dětských pokojů na balkon v patře se v té mé (fantazii) děj neděj odehrával v Tugendhatu...
Rok? Naučeným pohybem zastavoval čas a domu tepalo srdce.
Možná protože příběh tohoto domu a jeho vlastní tvář dává rodinu jej kdysi obývající oproti sobě samému jen tušit. Diskrétní svět sám pro sebe a rozbouraná bezpečí zdánlivých jistot v záštitě majetku...
Já samozřejmě neznám autorův záměr, mnohosnubný příběh se dá zpátky rozplétat do tolika pramínků.
Moc se mi tu líbilo, zanechaný dojem nejsou střepy, ale ozvučná sklínka s fortelem umně vyfoukaná.
Pomerančová
11. 09. 2014Smekám - kolik toho dokážeš vyjádřit v tak malém rámci (malém myslím v omezeném prostoru - ložnice, pokoj s klavírem, výhled z okna, tušení dalších prostor - a v omezeném čase - prohlídka domu nemohla trvat příliš dlouho- a s lehce načrtnutými postavami - nemají ani jméno). A při tom tento až strohý text naprosto skvěle vykresluje atmosféru, zanechává silný dojem a nutí k zamyšlení... jednoduše řečeno - je výborný.
Pro mě fajn - tajemství a napětí někde pod povrchem... a líbí se mi to "uzavření kruhu" dvojicí sklenic...
Ten text vytváří docela dobrou atmosféru, ale (mně) nedává žádný smysl; nepřináší nic, co by (krom již zmíněné atmosféry) sděloval, co by naznačovalo jeho ústřední myšlenku. Scéna s rozbitou sklenicí je celkem působivá. A v téhle větě (hned v úvodu textu) je nesprávný tvar přechodníku: ...zmizela v patře, zanechávaje... zanechávajíc