Den před štědrým večerem

Anděl se uvelebil až nahoře,

pod špicí.

Však to bylo jeho místo už léta letoucí

a letos,

letos dostal novou obrubu,

moc pěknou,

imitačně sněhovou.

Spokojeně natřásal peří,

„to mi to sluší,“

říkal si marnivě,

(anděl si to může klidně dovolit)

vdechoval známou vůní jehličí a smoly,

párkrát si odkašlal a zazpíval.

Zpíval nádherným altem, ač vypadal jako dítě.

Inu,

anděl,

ti nestárnou, jak známo.

Myši nakukovaly z bytu těsně nad parketami,

nechaly gruntování,

spínaly packy,

óchaly a áchaly,

jakože jo, jo,

to je ono,

tak se zpívá o Vánocích a vůbec,

tak má vypadat pořádný zpěv.

Kocouři poulili oči do baněk.

„Takových hraček,“

remcali,

ale ten krákora nahoře, prý

„ne a ne!“

Viděl to svět?

Snažili se mu dostat na zoubek,

ten panáček však,

snad mocná kouzla zvlád‘.

Tož tak.

„Počkejte do zítřka,“

radily myši,

„to bude vůni,

rybí hlavy - hlavní chod,

šupiny na hraní,

duše - jakbysmet.“

Kocouři se olízli,

touhou svalili na záda

a čekali na svůj první Štědrý den.

Noc se uchichtla,

pletla šály z komínových dýmů,

šimrala po patách dětem sny,

anděl pilně nacvičoval koledy,

aby to nedejbože zítra nepoplet‘

a nevyměnili ho za novější model.

Chudák stará,

copak to neví, že je anděl?

A andělé,

andělé přece nestárnou.