Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePsi
Autor
Fruhling
Slunce sotvaže obkreslilo siluety střech a on už klepal na těžké dřevěné dveře, které se po chvíli rozevřely jen natolik, aby se jimi protáhl i se svou károu. V laubech, které ohraničovaly malý dvůr, se před plochým ranním světlem skrývaly poslední zbytky noci.
Správce mu pokynul, aby káru odložil, a po té jej zavedl klenutou chodbou do dlouhé vysoké místnosti. Světelné výseče oken se vznášely vysoko nad hlavou a vypadaly jako by je někdo volně zavěsil do prostoru. Přestože ráno mělo teprve přijít, většina dětí už byla vzhůru a z hadrových pelestí vyrovnaných podél obou stěn ho pozorovala temnýma očima, v nichž se ranní světlo sráželo v malé jiskřící body.
Správce několikrát máchl rukou do šera, jako generál, který rozkazuje celé armádě, ale on byl sám, takže mu chvíli trvalo, než vynosil tři vláčná dětská těla na dvůr. Po té si od správce vzal pár mincí a vyšel i s naloženou károu průjezdem do města. Ranní slunce se vlilo do ulic.
Nejprve obešel chudinskou čtvrť. Z chatrných přístřešků vynášel křehká těla, která nebyla pevnější než postele, z nichž je zvedal. Lidé uvnitř ho pozorovali s nezájmem, protože chudoba je smířila s neustálou přítomností smrti. Když k prvním dětským pasažérům přibylo několik dospělých, vyrazil řemeslnickou uličkou nahoru k náměstí.
Obvykle tudy nechodil, protože lidé zde už byli sdostatek bohatí, aby své bližní pohřbívali sami. Přesto dnes na domě krejčího objevil bílou křídou namalovaný kříž. Otevřít mu přišel malý chlapec, který na něj ze škvíry dveří zíral tak dlouho, než se za ním objevila silueta mistra.
„Umřela mi pomocnice,“ řekl mistr: „Večer šla spát a ráno už nevstala,“ a pokynul do tmy za ním, odkud se vynořil pomocník s plátěným žokem přehozeným přes rameno. Tělo dívky bylo zabaleno do bílé levné látky. Podobalo se nestoudně nadmuté hmyzí larvě.
Mistr pokračoval: „Přišla ke mně úplně chudá a chudá i odešla, zbylo po ní jen její tělo a tato látka, z které si hodlala ušít košili. A to jí také dávám, neboť jí to právoplatně patří.“
Při těchto slovech se pomocník i s nákladem zastavil, podíval se zlostně na mistra a už se chystal něco říct, ale nakonec jen s tupým žuchnutím shodil služčino tělo na káru.
Pak se dveře krámu zavřely a on osaměl, sevřen dvěma kolmými plochami domů, které ubíhaly nahoru k tenké stuze ranního nebe.
Vydal se ulicí, ale ještě než dorazil na náměstí, zastavil. Rozhlédl se, a když viděl, že ulice je pořád prázdná, jal se špulku rozmotávat, až se před ním objevilo služčino bílé tělo. V ranním světle téměř žhnulo a na hromadě mrtvých vypadalo jaksi nepatřičně, jako by služka jenom usnula.
Vyprávěli mu už o případech, kdy lidé domněle považováni za mrtvé najednou vstali rovnou z povozu a při pohledu na své lože se docela pomátli, takže celý zbývající život pak strávili v kleci jako idioti a atrakce potulných kejklířů.
Nakonec jen složil látku, do níž dívka byla zabalená, a přehodil ji přes bočnici.
Po té kolem začali procházet první lidé.
Putyka byla touto dobou téměř prázdná, jen v rohu seděli dva žoldáci a tiše pili. Kordy a pistole měli odloženy na vedlejších židlích. Seděli tak vlastně ve čtyřech. Uvažoval, co to je za muže, a jestli zde pijí už od minulého večera. Pak přistoupil k výčepu a vysázel na něj ranní tržbu. Nebyla špatná, ale pro jistotu přidal i látku po služce.
Zatímco se hostinský marně snažil sčítat mrzké peníze, všiml si, že muži v koutě se začínají hádat. Třískali korbely a hlasitě při tom vykřikovali. Po té jeden muž druhého polil. Ale jaksi nedůrazně, takže nešlo říct, jednalo-li se o úmysl nebo o nehodu. Intenzita hádky se zvýšila.
Sledoval rozepři a čekal, jestli některý z mužů sáhne na židle vedle sebe a zajistí mu dalšího pasažéra.
Ale to už hostinský před něj postavil malou flašku kvašené šťávy. Vzal ji, a když vycházel zpět na ulici, uslyšel, že se muži hlasitě smějí.
Na ulici našel káru obklopenou houfem dětí. Patrně hledaly, jestli některý z nebožtíků nemá zlatý zub či prsten, který by šlo rychlým kmitnutím křivého nože odříznout.
Cesta k bráně byla dlážděná, takže mrtví nadskakovali, jako by tančili nebo pořádali orgie.
U brány mu chtěl strážný zatarasit cestu, ale když uviděl, jaký náklad veze, zase se stáhl do šera strážního výklenku. Než se odzvonila desátá, dorazil k jámě, kterou si připravil předcházejícího večera. Na jejím okraji již stál kněz a upřeně do shlížel dolů, jako by v mazlavém zářezu do země ležela nějaká cennost.
Začal do jámy vhazovat těla, jedno po druhém. Postupně obracel pořadí, s nímž je nakládal na vůz. Nakonec se na kupě hnát a hlav znovu objevila malá dětská těla. Pod tíhou nákladu však podivně smačkaná a prohýbaná, takže vypadala jako by byla stižená celoživotní křivicí.
Kněz se pro změnu zadíval k nebi a řekl cosi latinsky. Potom pokračoval:
„Ó pane, buď milostiv k duši těchto nešťastníků, mají-li nějakou, neboť jedině duše člověka ho dokáže povznést nad tíhu těla. Neboť jedině duše patří Bohu, zatímco těla těchto chudých jsou obtěžkána hříchem a nuzotou, takže shnijou v zemi jako červi, ve špíně, kterou se plazí ďábel společně s žebrotou, ve špíně a prachu, ano prachu, prach jsou a v prach budou obráceny.“
Když kněz dořečnil, pokropil masu pod nohami svěcenou vodou a odebral se k městu.
Ještě než těla stihla zmizet pod vrstvou hlíny, uslyšel chrapot. Jeho ranní obavy se však nenaplnily. Zvuk vycházel z nedalekého křoví.
Pod trním ležel pes. Tělo pulsovalo trhanými nádechy. Pes dodělával. Velké skelné oči se upírali kamsi daleko.
Vrátil se pro lopatu a jedním máchnutím psa zabil. Jeho tělo pak vhodil do jámy. Křivé hnáty mrtvých psa objaly, jako by na něj celou dobu čekaly.
Ještě byl silný, takže mu práce šla od ruky. K poledni byla jáma zasypaná. Věděl, že si musí připravit novou, protože rytmus smrti je pravidelný a neohlíží se na lidskou únavu. Ale v poledním slunci byla násada lopaty k neudržení. Naložil nářadí na káru a kolem křoví, kde našel psa, se vydal do svahu k malému borovému hájku.
Sedl si do stínu brovic, záda opřená o kolo vozu, nahmatal flašku, kterou ráno koupil v hostinci, a napil se. Šťáva křivila jazyk, ale netrvalo dlouho a svět před ním se začal rozmazávat. Bylo úmorné horko a ptáci nad ním vyšilovali. Nesnesitelná plnost přírody bujela.
Viděl město, jeho věže i hradby, které je spínaly jako korzet. Uprostřed mírně zvlněné krajiny polí, lesů a luk stálo jako pevný bod věčnosti. Znovu se napil. Krajina se ještě více zakalila. Po dalším loku se slila do barevných ploch. Město už bylo jen jedním dalším bodem vprostřed celkové kompozice. Pozoroval ten proces a připadal mu dokonale přirozený.
-
32 názorů
Oskar Koblížek
10. 04. 2018Napsaná věcička skvělým stylem. Jsi takový malíř slova. Bezva.
Hele, tak určitě souhlasím s tím, že text je dobře napsanej.
Teď vážně: dal jsem si zásadu (i když ji občas poruším), že svoje věci nebudu veřejně rozebírat. Jako autor nemůžu v sebemenším soupeřit s tím, že čtenář má vždycky pravdu.
Docela bych uvítal (zcela výjimečně) do jaké míry s mým hodnocením souhlasíš, či naopak. Dohadovat se nemusíme.
Četlo se lehce, jednak proto, že je to napsáno dobře, že vzbuzuje zájem, když se autor ponoří do hodně minulého světa a konečně i proto, jak zvládne úvodní problematku mrtvých dětí.
Pochválím lyrické stylizace, které k textu patří a jsou zvládnuty dobře, protože neznásobují těžký příběh, ale tak nějak ho obcházejí jako vzduch proudící třeba okolo káry s mrtvými. Asi na dvou místech jsem měl subjektivní dojem, že lyrické ozvláštnění není zcela na místě. Například:...pevný bod věčnosti... stačilo by pouze pený bod, protože co je pevné je věčné (víceméně). Rozumím, že autor chtěl věčností naznačit víc, ale tak nějak mi to do tohoto příběhu s ohledem na postavu aktíra nesedí. Nebo jiný příklad: ...Ptáci vyšilovali... rovněž vybočuje z dobové atmosféry a s ní spojeného jazyka. Ovšem až na tyto drobnosti mi přišla forma plynulá a zvolený jazyk nijak, podobně jako zmíněné lyrické vsuvky nezneužíval námětu k nějaké nadbytečné dramatizaci.
Nejsem si jistý, zda epizoda s dívkou je zvládnuta a zda měla být vůbec použita. Působí zavádějícím dojmem, budí nenaplněná očekávání, jako by se měla stát středobodem. Také se mi zdá, že zmínky o dětech jsou důraznější, než by měly být, protože to vnímám tak, že nejen děti v dané situaci umíraly.
Naopak epizoda se psem je výtečná, vyjádřena bez emocí, naturalisticky, ale zejména má v textu výrazný symbolický obsah. Dokonce bych řekl, že je skrytým vrcholem či jedním ze dvou vrcholů příběhu.
Není pravdou, že příběh postrádá pointu. Jen ji nelepí na dveře. Osobně ji spatřuji v schopnosti člověka brát věci, jak přichází v kontextu s okolnostmi, jak je vše pomíjející a jak jsme si ve smrti rovni, že smrt je naším skutečným a jediným náhrobkem.
Nevím co jsou to lauby..
nedaří se mi to an i vygůglit
...pak ploché světlo..to je co?
Děti..smrt, všude radobyuměcká líčení...zvládla jsem tři odstavce... ploché světlo je u mě blbost, to už může být třeba příště i hranatý
hadrové pelesti, nebo výseče zavěšené do prostoru jsou pro mě rádobyumělecká blabla...no, vůbec se nedivím, že to někdejší zdejší podobní rádobyumělci mají za nádheru největší..tip tomu nedám, protože je to nudné a nesmyslné
Trochu mi tam vadí ta řeč kněze. Kněz z principu nemůže zpochybňovat existenci lidské duše nehldě na to, že křesťané věří mj. i ve vzkříšení těla, tělo nejde jen o duši. Ale možná to byl záměr, vložit knězi do úst heretické názory, nevím.
Dík za pozorné čtení. Vždycky mě potěší a naštve zároveň, že čtenáři neomylně vychmátnou slabá místa, o nichž jsem si myslel, že mi projdou.
Scéna v hospodě mi apriori nevadí, protože jako obraz stojí naproti sirotčinci, nicméně je tam ta vážna chyba s tím, že hrdina, "o něčem uvažoval". Je to jediný nákuk do jeho hlavy za celou povídku a působí poněkud samoúčelně a zbytečně.
Dík.
Moc se mi líbí jazyk a to opravdu jakože hodně. Věty jako: "Cesta k bráně byla dlážděná, takže mrtví nadskakovali, jako by tančili nebo pořádali orgie." nebo: "Vyprávěli mu už o případech, kdy lidé domněle považováni za mrtvé najednou vstali rovnou z povozu a při pohledu na své lože se docela pomátli, takže celý zbývající život pak strávili v kleci jako idioti a atrakce potulných kejklířů." jsou prostě lahůdkou.
Ovšem měl jsem trochu problém s výstavbou. Absence příběhu mi vůbec nevadí, ovšem celá pasáž s putykou mi připadá zbytečná, přiblížení dvou opilých žoldáků odvádí pozornost od hlavního hrdiny, aniž by bylo jasné, proč je tomu tak. Lidi, které do té doby potkává, mají nějaký smysl minimálně z hlediska jeho práce, celá pasáž v hospodě na mě však působí neupřímně, jako by se ke zbytku textu ani nehodila. "Uvažoval, co to je za muže, a jestli zde pijí už od minulého večera." Proč o tom uvažoval?
Potom se to ale opět stmelí a spolu s cestou hlavního hrdiny pokračuje i dynamika povídky. Moc se mi pak líbí závěr, z něhož jde poprvé cítit hrdinův lidský rozměr, oproštěný od "světa" mrtvol, který je jeho chlebem.
Nicméně ta část z hospody mě rušila hodně, až překvapivě hodně vzhledem k tomu, že je docela krátká.
Individuálny štýl, jeho kvalitatívna vyhranenosť - opäť prítomné (i) tu – v postupe, spôsobe komponovania, aj architektúre.
Všestranné vnímanie sveta znamená u Fruhlinga nie len autorskú schopnosť vidieť, ale aj schopnosť cítiť život, jeho jasnosť, farby/tiene/odtiene, vône/pachy/zápachy... (bez ohľadu na konkrétnu dobu). Zhrnutie spracovávaného životného materiálu i zobrazovanie postavy/postáv - do práve primeranej šírky i hĺbky, s dominujúcim pocitom „historickej a životno-pravdepodobnej perspektívy“. Pekne zavŕšené „psami“, ktorí (okrem iného) symbolizujú práve aj oblasť medzi divočinou a civilizáciou.
Tomáš Sedlačík
18. 04. 2015Jako by to nemělo začátek, ani konec. Čekal jsem, zda z toho bude něco víc než jen jakási momentka. Zařadil bych to spíš do miniatur. Některé výjevy jsi popsal pěkně, to zase jo.
Řekl bych, že když slunce obkresluje střechy, tak už je dávno ráno se vším všudy. Obracel pořadí je trochu zvláštní a mrtví by asi nenadskakovali, možná by se třásli.
Bohouš Krejza
17. 04. 2015zajímalo by mě, jestli si mohl v té době lahev odepsat z daní, neb to byla patrně nezbytná pracovní pomůcka... velmi dobře se to četlo, nikde to nevázne ani nevidím hluchá místa...
Adriana Bártová
29. 01. 2015text je čtivý, poetické popisy jsou na místě, odlehčují pohnutost děje a moc se mi líbí, nicméně, čekala jsem dramatičtější zápletku, hledala jsem toho psa a možná jsem chtěla, aby trošku hororově vyskočil z toho hrobu - hloupost, tenhle příběh není o psu, i když se tak jmenuje, ale dokáže vtáhnout a o to jde, T*
Dobrá ukázka zpomalení. Poté by u delšího textu samozřejmě mělo následovat zrychlení. Ta situace s dívkou nabízí několik možností, co se mohlo stát, což je fajn.
Můžeme dát do PM?
Jsem rád, že jsem se tímhle tetxem mohl podělit o trochu radost. Dík za čtení.
piniakolada
15. 01. 2015Začátek mi připadá zbytečně (za každou cenu) poetický. Bála jsem se, že se to celé v poetice utopí a pohřbí to příběh, jako se to tady, na Písmáku, často stává (a kupodivu je to i často obdivované). Nicméně mě příběh vtáhl, má výbornou temnou atmosféru a v drobných detailech hezky vykresluje ubohou dobu (tipla bych si období kolem třicetileté války). Příběh je skvělý, nemusí přeci být za každou cenu třeskutá pointa, někdy stačí, když je sama cesta cílem ;) Opravdu hezky jsem si početla, díky.
S první větou máš pravdu, musím to rozstřihnout, to se nedá nic dělat. Nevím, proč se nutit do čtení.
Věta tvořící první odstavec je zbytečně dlouhá, nastavovaná. Podobně je na tom i poslední věta druhého odstavce. (...Přestože ráno mělo teprve přijít...) Celá první stránka je psána na můj vkus takovým divným "omílacím" stylem. Dál je to pak lepší nebo se mi na ten styl povedlo zvyknout. Po obsahové stránce je to ovšem natolik depresivní, že se k dočtení do konce musím nutit, částečně ze zvědavosti, zda se neobjeví nějaký smysl, záměr téhle z měho pohledu "zbytečné a neukotvené" povídky.
Mně se četlo dobře, nic v textu nepostrádám. Velmi se mi líbí nápaditá přirovnání - křivé hnáty mrtvých objaly psa, jako by na něj celou dobu čekaly, již zmíněné hradby apod. Tip.
Podle činů poznáte je, žejo. V tomhle je text, přiznávám, trochu ambivalentní, protože scéna s prodejem plátna jde trochu proti zabití psa.
Dík za čtení.
Poetické popisy dobře kontrastují s drsností toho, co je vlastně popisováno. Pěkná metoda :-) Příběh mi tady nechybí, snad jen nějaký detail, který by mi dovolil "nakouknout" víc do hlavy hlavnímu hrdinovi. Asi je to schválně tak objektivní, ale ono mi to nakonec nějak nestačí...
Dík za čtení, nad tím příběhem jsem taky uvažoval. Nakonec jsem to koncipoval podle citátu jednoho zdejšího autora ve smyslu, že: základem povídky je, aby někdo někam šel a něc se tam stalo. O kauzální souvislosti ovšem už nemluvil :)