Melcoř

Melcoř

„Zlochtáme ho?“ zaslechl Kuba za dveřmi. Hlasy poznal hned. Táňa a Melcoř. Nejspíš tedy nešlo o otázku. Zavřel oči a předstíral, že spí; je přece polední klid. Dveře se zvolna otevřely a dovnitř se vplížila jedna urostlá, zaoblená a druhá útlá, skoro podvyživená dívenka.

„Spin-káš, Ku-bíč-ku?“ oddělovala slabiky ta větší. Hned z něj taky shrnula deku a přehodila mu ji přes hlavu. „Abys zas nevolal o pomoc,“ dodala spiklenecky.

Kubovi se ty přepadovky vlastně líbily. Na Táňu, už skoro ženskou, byla při takové pranici radost sáhnout. Trochu se ovšem styděl, když si musel přiznat, že by ho možná přeprala. Co kdyby se to dozvěděli kluci. Naštěstí byl teď pár dní na pokoji sám. Melcoř – čert ví, kdo s tou přezdívkou přišel – byla hubená, nazrzlá jak karamela, spíš ještě dítě. Navíc zadrhávala. O to víc potřebovala být ve všem napřed. „D-da-dáme m-mu v-válečky!“ vykoktala.

Táňa už sedala Kubovi na břicho. Položila ho po zápasnicku na lopatky, přidržela mu ruce za hlavou a koleny mu začala přejíždět po žebrech. Pokusil se zvednout nohy a chytit ji zezadu kolem krku. Melcoř si toho ale všimla a zasedla mu je.

„Zlochtáme ho, až se počůrá,“ poposedla si Táňa.

Že se nepočůrá, věděl Kuba dobře; to se dá udržet. Taky už ale věděl, že některá nutkání se udržet nedají.

„To se ř-řé-kne,“ vykoktala vzrušeně Melcoř a namířila ukazovák do Kubových slabin.

„Jo on nám tu z vrabečka roste holoubek,“ pocítila i Táňa tu změnu. „To si teda asi bude muset po svatbě změnit příjmení. Ale když slíbíš, že nebudeš křičet, sundám ti z hlavy tu deku. Aby ses nám do té doby neudusil.“

Jakub Vrabec a Táňa Holoubková, došla Kubovi ta ironie. Nic víc ale dělat nemohl. Sám sobě se neubrání, Táně taky ne. Krom lechtání koleny začala ještě pohybovat zadkem. Kuba si najednou připadal jako kdyby... Podobný pocit zažil párkrát v noci. Jakýsi nepopsatelný sen ve snu končící výbuchem, na který se teď snažil nemyslet.

Tlak kolenou polevil, Táňa mu uvolnila paže a rukama se opřela podél těla. Posunul dlaň blíž k jejím bokům, zvědavě se dotkl, pohladil oblý zadek a pak sunul prsty směrem ke klínu. Už se skoro dotýkal a čekal, že jej Táňa odstrčí. Ta se však jen silněji zavrtěla a sykla na Melcoř: „Drž ho, ať nám neuteče! Nebo mu stáhnem kalhoty, aby...“ Další slova se ztratila ve vlnách jejích nádechů a výdechů a na okamžik měl Kuba dojem, že se i zatřásla zimou. Jemu bylo přitom takové horko...

„Kalhoty – to můžeme?“ šeptla stydlivě Melcoř, kupodivu bez zadrhnutí. „To by p-přece b-bylo... z-zn-znásilnění,“ zakoktala se až při hlasitém dokončení věty.

Tohle slovo Kuba znal. Představoval si ho ale opačně. Táňa ještě jednou vydechla, nadechla a zalehla Kubu celým tělem. Přes dvě tenké látky zřetelně cítil její vzdouvající se prsa. Tajemný pocit připomínající nepopsatelné sny se pod její vahou naštěstí bez následků rozplynul.

„T-t-tohle se p-přece n-n-nesmí,“ breptla Melcoř.

Táňa jen oddechovala. Zavalený Kuba neříkal nic.

„Ty, Kubo,“ zeptala se po chvíli rozpačitě Táňa, „že to na nás nikde neřekneš?“

Kuba se zarazil. Naplňovalo ho sice částečné ponížení – holky ho přepraly –, nad nímž však vítězila zvědavost: kam až by mohl dojít ten zvláštní pocit...

„Neřeknu,“ nabral dech, když se Táňa nadlehčila.

„Ani až se vrátíme ze školy v přírodě?“

„Doma bych leda dostal,“ zabručel Kuba. „Ale zasloužily byste spíš vy dvě!“

„M-myslíš n-na prdel!“ vyhrkla Melcoř. „A n-na h-holou,“ dávkoval její koktavý kulomet.

„To jako vážně?“ zakryla si překvapeně pusu Táňa.

„J-jasně,“ koktla Melcoř a už držela napřaženou dlaň nad Tániným zadkem. „Přání budiž splněno. Jako náhrada škody,“ rozpovídala se plynně. „V naturáliích. Chceš si je vyplatit sám?“ obrátila se na Kubu.

Kuba se posadil, a zavrtěl hlavou. Celé to pro něj bylo jako podivný, leč ne nepříjemný sen.

„A teď počítej,“ oznámila Melcoř a začala rytmicky pleskat pod látkou se vlnící půlky.

Kuba na to vyjeveně hleděl jak na mládeži nepřístupný film. Něco mezi dramatem a pohádkou.

„A teď se vystřídáme,“ rozhodla Melcoř a aniž by čekala na odpověď, vystrčila zadek. „Víc, víc, víc!“ poroučela zrudlé, užaslé Táně. „Nebo víš co? Teď chci od Kuby.“ Položila se mu přes kolena a stáhla si kalhoty. „Ať z toho taky něco má.“

Kuba zaváhal. Holky se přece nebijou a když už, raději by zpleskal Táňu. Melcoř si o to ale sama říká...

„Dělej!“ povzbuzovaly ho obě.

Neměl na vybranou. Po tom všem, co za posledních pár minut zažil, už mohl jen následovat svůj sen.

Plesknul a čekal na odezvu.

„Tak co je,“ vzdychla otráveně Melcoř. „Víc neumíš?“

Plesknul silněji, třikrát po sobě a zas chvilku počkal.

„Ještě,“ šeptla Melcoř a přilehla si ruce pod břicho.

„Tebe to nebolí?“ nemohl uvěřit Kuba.

„Nemluv a dělej, ať už je to,“ pípla místo odpovědi.

Kuba by se rád zeptal co, ale pak jen zvedl pravačku a opakovaně ji nechával dopadat. I jemu se ta hra začínala líbit. Náladou se blížila tomu nepopsatelnému snu, jehož následkům nebývá úniku. V tom mu Melcoř pevně stiskla lýtko, vzepjala se jak v bolestné křeči a hlasitě oddechujíc zůstala bezvládně ležet. Kuba měl najednou pocit, že se i on sám snad rozpadne. Možná pod vlivem pohledu, který se mu naskytl poprvé; možná pod dojmem podivných okolností, o nichž netušil, že mohou nastat. A pak to přišlo: Cosi jako chvilková ztráta vědomí, která předtím ve snech nebyla zřejmá. Po ní se dostavila vlna studu.

„Díky,“ přitáhla si Melcoř Kubu a dala mu pusu. „A teď se nedívej!“ Vstala a rychle se oblékla.

Kubovi sice nebylo jasné, za co mu děkuje ani proč se nemá dívat, když před chvílí jí jeho pohled nevadil, ale pojal to jako součást hry a zavřel oči.

„Není ti něco? probral ho Tánin hlas. Melcoř už vycházela z pokoje. „Co tomu říkáš?“ vyzvídala Táňa opatrně.

„Čemu?“ zeptal se nesměle Kuba.

„Určitě to na nás nikomu nevykecáš?“ ujišťovala se Táňa.

„Nevykecám!“

„Donesem ti karamely,“ pojišťovala to úplatkem. „Celý pytlík.“

„Já ji miluju!“ vydechl Kuba mimoděk.

„A mě ne?“ špitla Táňa. „Dozvědět se tohle naši, dostanu, že si týden nesednu.“

„Já chci taky,“ nakoukla do dveří Melcoř. „Zítra o poledňáku? Nemám přinést proutek?“

„A ten pytlík karamel?“ vzpomněl si Kuba.

„P-p-pančelko, k-kluci se mi s-smějou, s-s-svlíkaj mě a m-ml-mlá...“ mnula si zadek udýchaná nazrzlá holka.

„NeMEL, CO Říkáš?“ odbyla ji odpolední vychovatelka.

„Jaký karamel, co říkáte, pane Vrabec? Jo vy už jste se zase... Musíte zazvonit, když se vám chce na záchod. Pojď mi ho pomoct posunout, vyměníme mu prostěradlo.

Sen ve snu končil. Dveře se otevřely a ta větší z něj shrnula deku.