Nostalgie

Zoro,

počítáš dost špatně. Já jsem tady měla v průběhu času více nicků, jak mnozí vědí.

To, že mě tady někteří lidé nemají rádi, jsem si způsobila sama svou hádavostí a zpočátku i agresivitou. Myslela jsem, že jisté lidi mohu přesvědčit argumenty a " přehádat". Jak hluboce jsem se mýlila ! Tohle dnes už nelze. Žijeme v době postpravdivé a postfaktické a každý si myslí pořád to samé, pokud najde na internetu dost těch, kteří s ním jeho myšlenky budou sdílet. A to se podaří skoro každému.

Dnes už nejsem zdaleka tak útočná jako dřív, ale občas bývám ironická a ráda provokuji. To se stalo i ve tvém případě a já se za to omlouvám.

Tak to si zase vůbec nemyslím. Pro mne je Písmák platformou, na které dochází ke konfrontaci děl několika "nejlepších českých básníků" z básnického ghetta a nás, jejich neznámých oponentů z lidu, kteří ty "nejlepší" dokážou občas zastínit. Písmák dokazuje relativitiu všech těch stupidních nálepek, které na nás literární mafie lepí.

Zoroastere,

tahle básnička má tuším v současnosti největší čtenost z mých dílek. Některé měly i vyšší čtenost, v řádu tisíců, ale to bylo asi tím, že je někdo připnul na FB. Ty jsem smazala.  Tohle dílko nemá tu obrovskou čtenost ani tak kvůli veršům, ale hlavně kvůli komentům.

Jsem asi velmi nepozorná,ale zatím jsem u tebe našla pouze velmi nepravidelný trochejský oktosylab ve stylu "velké širé rodné lány".Mám v plánu jednou nebo dvakrát tě v budoucnu oslovit anglickým sonetem.Měla jsem sice v úmyslu vyzkoušet si v rámci našeho plodného dialogu i parodii(Chtěla jsem zparodovat tvé Odstrojování a mé dílko se mělo jmenovat "Nádražíčko Vyhnálov"),ale dala jsem si závazek,že budu kritizovat jen tvé špatné vlastnosti. Sentimentalita je ale vlastnost dobrá ,Odstrojování je napsáno výborně a tak tedy zůstanu jen u nevinných anglických sonetů.  - Tady nejde o válku,jen o takovou hru "Člověče nezlob se". - Takže se nezlob "Černý králi" až tě mé sonety osloví. Bylo by stylové,kdybys mi v anglických sonetech odpovídal,ale jsem plně při smyslech a tak chápu,že je to prakticky vyloučené. Proč by ses ostatně zahazoval s někým jako já ?

Umbratico, skoro výhradně užívám vázaný verš - to sis nevšimla? Ať už rýmovaný či ne. Alexandrin rulez! (texty Volný vztah, "diskuse" apod.). Není proč tobě ani komukoli jinému cokoli dokazovat.

Egile,

dnes mám pro tebe jedinou otázku : dokázal bys napsat anglický sonet ?

Jolano,

obávám se,že si nerozumíme už z důvodu zcela opačného přístupu k tvorbě.Já myslím,že báseň píše autor,zatímco ty jen pomáháš básni,aby se sama napsala. - Já ale tvůj postup nijak nezpochybňuji,tvé pojetí tvorby patří k dnešku,moje do minulosti,protože mám na tvorbu přesně týž názor jako E.A.Poe,což je pojetí přesně opačné než to trvoje....Bohužel vůbec nemám dojem,že by tvorba současných básníků jakkoli vedla k "jiným světům". O tom , jak programově vězí současní autoři jen a jen v tomto světě svědčí nejlépe egilova báseň "Mystická lyrika" - tam to máš černé na bílém.

Mě ale zajímají věcné problémy.Moje osobnost a moje tvorba nestojí za řeč.V tom se spolu plně shodujeme.Zajímal mě hlavně tvůj názor na to,proč může být dnes vůbec propagován totální negativista Kozelka.

Markel,

i jedna hvězdička v úplné tmě často potěší !

ale já přece nemluvím o tobě a tvých vlastnostech, vůbec tě neznám, mluvím jen o tvých textech, vždyť existují samy za sebe..

vidím to tak, že báseň sama si zvolí jazyk, který potřebuje, a autor má za úkol ji hlavně nezradit -- jakkoli pateticky to zní -- a to si u tebe nenacházím, zaujetí pro báseň, nutnost její existence, její objevování.. Vidím tam myšlenky a obrazy cpané do formy. Je mi líp rozumět, nebo si pořád myslíš, že "ti vyčítám nedostatek egocentrismu a autenticity"?

Nevím, jestli sebereflexe je podle tebe znakem egocentrismu.. a co potom není znakem egocentrismu při psaní, nějaké úplné oproštění? Jenže kdybys byla jaksi oproštěna od svých textů, mohla bys o nich uvažovat kriticky ... což se neděje. A kdyby ses opravdu zbavovala nějakých vlastností, mohl by se ve tvých básních tento vnitřní konflikt odrážet nebo by ho mohly přesahovat, a neděje se ani jedno.

zjednodušeně řečeno je pro mě psaní proces, kdy autor jde buď "k sobě", nebo "od sebe" -- a nebo obojí postupně. Opouštět sebe-střed je možné, až si do něj vstoupíš (a v podstatě je jedno i druhé zase marný boj ... ) a odpovědnosti se nevyhneš nikdy. Když chceš jít "od sebe", abys "nalezla svět", zase máš odpovědnost ten svět vidět -- a zase musíš zachovat existující báseň-skutečnost -- neublížit jí a zároveň ji nechat, aby se mohla "znovuzrodit jako něco jiného" v jiném prostoru, v jiném čtení. Jenže já u tvých věcí nevidím báseń jako skutečnost, ale vidím tam roubování prvků na tabulku, vidím tam všechno podřízeno řemeslu a líbivému výsledku, vidím tam primární snahu o výsledek -- vězíš v jednom bodě, to je prostě autorská pohodlnost. a to mi vadí. už si trochu rozumíme?

A k autenticitě.. báseň není žádné svědectví o autorovi, báseň vede k jiným světům, které přesahují běžnou zkušenost, a současně jsou plně zde.. Je úplně jedno, jestli je to "autentický zápis" nebo stylizace -- i stylizace znamená prožití stylizace a vědomí, kam se vydávám právě těmito prostředky a proč -- právě tak se můžeš aspoň pokusit vyjít ven ze "svého středu" ... a znovu narážet na vlastní (ne)možnosti ...

Jinak se omlouvám, ale nemám ti co říct k poznámkám o době atd., mně to přijde jako takové plané zoufání si a to nikam nevede. smysl je začít něco dělat.

napsala jsem jen hvězdičku, po komentech pod tvým dílkem je aspoň jasné, jak jsem na tom :-)) já

Markel,

moc děkuji za hvězdičku.

jolano,

mým zaměstnáním je shodou okolností to,že se starám o skleníky jak své tak erární,takže máš pravdu v tom,že každý den trávím většinu svého času ve skleníku,duchovně však žije spíše pod krutým severním větrem kdesi za polárním kruhem. Nejsem orchidej,spíš jsem lišejník.

Zatím jsi vlasně nijak nezareagovala na mé glosy,takže i já budu obecná. - Sdělila jsi mi,že jsem se už stihla namočit do všech nectností postmoderny,ale píšu špatně zejména proto,že jsem málo egocentrická a málo emočně labilní = "autentická". -Jak bych si v sobě ale mohla hýčkat vlastnosti,kterých se snažím dennodenně zbavovat ?

Egile ,

věcné argumenty :

dřív než jsi se mnou začal vůbec komunikovat,použil jsi březinovský příměr o velkokapaciní lžíci. Jinými slovy : ještě než jsi vůbec začal diskutovat ,oznámil jsi mi,že jsem natolik tupá,že nemohu pochopit tvé "velké Umění", - Nezlob se - ale toto je jen R.L. v glazé rukavičkách.Jinak používáš stejné mentální postupy.

K "Městu" celkově : ocením pouze sbírku,která mě aspoň o milimetr někam duchovně posune. Pokud se ale básník zabývá pouze sám sebou a svými uměleckými postupy,hovoří pouze sám se sebou a například se snaží zbavovat sentimentalismu,kterého se stejně nezbaví a dokonce se nabourává velkopansky do esoteriků , dokonce do Holana,co je to jiného než narcistická křeč ?

Nemám pocit, že bych ti šmahem říkala "takhle to je a hotovo". Hledala jsem, co může vznikat, jestli pod těmi schématy opravdu není něco víc (samozřejmě jsem omezená vlastním čtením).. A co jsem ti psala, bylo proto, aby tvé texty mohly rozvinout svůj skutečný, živý hlas, a vymanily se z manýry -- nedošlo mi tehdy, že ti to zamrznutí vyhovuje -- a že se proti vývoji, osobnímu výrazu, světu, ve kterém jsi, a básni (básni-skutečnosti) vlastně vymezuješ. A že se snad vymezuješ i vůči sebereflexi (jak asi může existovat tvorba bez sebereflexe? nevím) -- ani ty své "kritické postoje" jsi nijak nekonkretizovala, jen jsi odváděla řeč a překrucovala ... ale vlastně mi do toho nic není. Omlouvám se, že jsem tě vyrušila ze skládání bezpečného skleníku.

pěkná *

egy,

už sem si myslela,že se v té tvé naduté fouňovské dušince začíná něco měnit,ale ted' vidím,že pouze přání bylo otcem myšlenky.Nebudu tě tedy už obtěžovat a přeju ti příjemné duchovní hnití.  - Jistě ti ale nebude vadit,když tvé poslední veledílo tu a tam zhodnotím nějakou satirkou nebo parodií.

egile,

opravdu ani ve snu by mne nenapadlo,že z tvé zpovědi vychrstne tolik vody na můj mlýn ! - Nemohu tomu ani uvěřit. ! - Přiště rozvinu -pokud tě neopustí zájem o mentální přetlačovanou.

whispe,

díky za podnětné náhledy a za to,že se mi v mlze lépe rýsují obrysy "nepřátelského tábora".

jolano,

pokud někdo někoho kritizuje s přehnanou vnitřní jistotou a říká : takle to je a hotovo,pak svou vnitřní jistotu opírá bud' o předsudky nebo o členství ve spřízněné komunitě nebo o nějakou formu idealismu.Jsem ráda,že mohu říci,že v tvém případě hraje roli patrně ten idealismus.Pokud opravdu věříš v to,že v současné poezii je opravdu něco přínosného,co tě někam duchovně posouvá,mohu ti jen s úžasem závidět a postupně bych se velmi ráda dověděla, v čemže spočívají ony pro mne mentálně nedostupné "hodnoty".(Něco už napovídá tvé chápání egilovy básně "Přírodní lyrika" - o tom někdy příště,pokud se mnou budeš mít trpělivost)

Dnes jen pár slov ke Kozelkovi s díky,že jsi jediná,kdo tady o něm se mnou diskutuje. - Jinovatův a tvůj názor,že "byl velmi vtipný",mi připadá jako názor vyslovený z velké dálky,snad od někud z vesmíru. - Třeba jsem se s Kozelkou v jisté "Ponorce" nořila do značných hloubek a vím,jak vypadal tam na dně.Proto nechápu,jak se mohl stát jeho paranoidní negativisnus plný asurdního pseudohumoru součástí oficiální kariérní poezie. U Magora Jirouse to chápu :politika zcela převálcovala soudnost a popřevratový režim byl vděčný za každou pochybnou ikonu. Proč ale byl Kozelka vyzdvižen z ndergroundového bahna na výsluní,zatímco většina jeho kámošů se v tom bahně plácá dál,to nechápu. - Můžeš mi to nějak vysvětlit ?

I když prakticky nechci mluvit o sobě,tady jen malá vsuvka : mám velmi podobné pocity z oné civilizace v posledním tažení,která nás obklopuje - stejně jako Kozelka,ale lidé jsou pro mne důležitější než oligarchové,rakovinotvorné instituce a potěmkinovská vesnice současné politiky.

Ještě jednou díky za diskusi a jestli tě to bude zajímat,příště se zase vrhnu na egilovu báseň "Přírodní lyrika" já.

pomlčko,

s odpovědí začnu od konce tvého textu. - Jsem ráda,že se mnou jolana trochu zabývá a že se mnou konečně někdo diskutuje - například také ty.Velmi mě totiž zajímá,jak myslí a cítí milovníci aspoň něčeho ze současné  české poezie. Je pro mě velice důležité umět se na sebe podívat vašima očima. - Dokonce se s vámi mohu v dílčích věcech v ledačem shodnout. Pokud se ale budu ještě vůbec někam vyvíjet(neříkám hop,dokud jsem nepřeskočila),půjdu určitě naprosto jinou cestou než vy. Už proto ,že zásadně nikdy nemapuji svůj vlastní prostor,zásadně nechci psát osobitě a kašlu na čistotu(striptérského)výrazu. - Zajímá mě jen "obecné",zajímají mě ideje a zajímá mě dokonalost formy.

Velmi oceňuji mírný a věcný styl tvé diskuse. Budu ti odpovídat postupně,jak mi vyjde čas.

egil: Láďo, kdyby to vysvětlení náhodou nezabralo a Tys měl pořád pocit, že Ti svět nerozumí, věř tomu, že každý autor má svého pravého čtenáře, který rozumí všemu, co napsal, ba leckdy ještě o kousek víc. Jde jen o to otevřít oči a toho čtenáře si všimnout. – Ale co bych poučoval, člověk nevidí to, co považuje za samozřejmé, a leckdy obětuje půlku života, aby naučil číst osla nebo lamu. :)

tady mi ta ironie přijde až moc útočná, a hlavně, nevidím za ni žádnou alternativu, kterou by báseň nabízela. vidím autorku (zde opravdu autorku, nikoliv subjekt), jak stojí uprostřed pole s potřebou vypořádat se s tímhle a támhle tím, ironicky parafrázovat různé styly, ale nic vlastního, vyjma kousavého tónu. Vždyť i ta ironie, viz brigádníci, montérky atp. připomíná satiru 80. let. Závěrečné tři verše, které snad mají být odrazovou deskou k předchozímu, připomenou gestem a tónem třeba Holana; a teď si čtenáři vyber: nejsou-li ironické, pak je autorka epigon, jsou-li ironické, pak viz výše. – v obou případech problematické východisko.

líbí se mi, jak to vyjádřila jolana v první poznámce (ty další nemám sílu číst, omlouvám se), neboť v tom také nacházím základní kámen autorčina přístupu. Je to celé takové povypůjčované, poslepované, a kdybych věřil tomu, že má "dnešní doba" jednu tvář, tak bych snad i prohlásil, že tahle báseň je jejím produktem… :) 

Ještě jeden postřeh. Způsob, jakým se v poslední strofě pracuje s egilovou citací, mi vůbec neladí k tomu, jak ten verš působí v původní básni. Tam má skutečně vypracovanou ironickou funkci, zatímco tady je nějak prapodivně vytržen a komentován, opravdu nerozumím, kam měl být jeho význam posunut. – má to být přitakání, oslava, nebo naopak výsměch? V každém případě přebírka něčeho cizího, oznámení světu: chci být to a to a to.

Nicméně, musím dát tip, neboť báseň je přinejmenším zajímavý studijní materiál. A také se nenapsala sama. Autorčina pomyslná diagnóza v sobě má cosi idiosynkratického ;)

Dobrá. Tak ti tedy na otázku odpovím. Prostě se mi dost příčí vysvětlovat vlastní texty, protože - jak poukázala mmj. lucie.médea - každý má nárok si v poezii najít to svý. Proto jsem se zaměřil na obecné principy.

Tak ti spíš napovím, ano? Přesto raději připíšu, kdyby náhodou (následující komentář obsahuje *SPOILERY* - úsměv -)... 

Báseň Přírodní lyrika je součástí oddílu Recyklace. Po vstupním cyklu Barrandeum a následném procesu (hře jako symbolu - mého - světa) skákání panáka.... Pojem "recyklace" se vyskytuje na několika dalších místech sbírky - kupř. v textu Cementárna Radotín, kde je text I s podtitulem Recyklace (... do strašně stejnosti satelitních čtvrtí. Vyhni se. Obrostlý vápnitou skořápkou /vládne tu stavitel /korálových rifů.). Znáš t akový ten princip, jak chce někdo na někoho vystřelit šíp; a špatně chytne tětivu, ta promáchne a zasažený je ten střílející? Tak se má text Cementárna Radotín i celá Recyklace ke tvé tvorbě. I když ono "vyhni se" je spíš krédo cílené mně /anebo obecně. 

Proto jsem ti napsal zcela na začátku, že raději nebudu komentovat. Tvůj text se se mnou zcela minul, i když jsem plně chápal, co se snaží demonstrovat (aniž by - opakuji potřetí - manifestoval a stavěl nějaké vlastní, nové estetické hodnoty!).

Báseň Přírodní lyrika v kontextu sbírky má svou funkci - včetně toho, jak to tam toho času autor-učitel v závěru textu pěkně shodí. Ostatně, jsou tam další "lyriky", které to též mají v názvu: Městská lyrika, lyrická mystika, milostná... Peru to tam DO SEBE pěkně natvrdo - Přírodní lyriku tak můžeš vnímat jako dekonstrukci Zahrady, Šeromlaty v městské lyrice jsou Neosvitly atd. atd. 

Jestliže ve sbírce využívám ironii (přečti si text Přírodní lyrika, anebo celý oddíl, ještě jednou a pořádně), není to jako cíl, ale čistě jako nástroj, který v onom procesu slouží jako prostředek dekonstrukce MÉ poetiky pro budování a hledání jiných estetických hodnot. Překonávání vlastních osobních klišé a hledání nových cest (viz začátek Panáka: cesta se z minula vinula skalnatou krajinou. ve městě ji zbičovali, vyváleli v asfaltu. Kdekdo se zúčastnil, málokdo dosvědčí, co je to za zvláštní hru.).

Když píšu, že báseň je proces, i celá poetika je procesem. A je nutné se neustále pokoušet hledat hranice nejen jazyka, ale i sebe samého. I za cenu toho, že se člověk občas vrátí, kde začal, nebo ztratí. Je to boj, marný boj;

a pokud není,

pak třeba hezké, neškodné kolorované obrázky (proto jsem s tvou poezií začal, čas od času se podíval, zda nějaký vývoj... a nakonec jsem dle tvých reakcí usoudil, že bez možnosti.)

To, jak se vůči ironii vymezuješ ironií (chytajíc báseň za slovo), je vlastně jistou tragédií nepochopení ve chvíli, kdy se o něco podobného pokoušíš s pocitem, že na tvé straně je to jediné správné rozumění textu. 

Pro nás pro oba je ironie něčím zcela jiným. Pro mě v Městu jeden kámen nezbytný nástroj, který je součástí komplexního výrazu a který jsem zvolil zcela instinktivně jako nezbytný a kontextový v rámci celku (jen abych ten žebřík včas odkopl). Ale sbírka na ironii nestojí. Je to jen pár šprušlí žebříku ve světě, kde jde ve skutečnosti o něco zcela jiného. Jde o poezii jako takovou, o můj vztah k ní - láskyplný i nenávistný, marný i s důvěrou, to všechno a víc současně.

*Poznámka o paranoie se týkala výlučně následně citované části (mluvit v souvislosti s poezií o nějaké "kariéře", navíc takovýmhle způsobem, mi přijde... nevím... když ne paranoidní, tak... zneuznané?). Setkávám se s tím poměrně často; a vlastně mi to nepřijde ani mile mimo; je to zlovolné. A opět útočíš na Jolanu, předjímáš nějaké její motivace, o nichž nemůžeš vědět vůbec nic):

"Jolano, ty se cítíš v "naší době"(literárně)jako ryba ve vodě,mně je tato doba z duše odporná a soudím,že poezie nebyla nikdy ve větším úpadku,než je dnes. - Proto mě těžko můžeš považovat za nějakou(potenciálně)karierní autorku a případně mi třeba radit,jak bych se měla "zlepšit".abyh se případně tak trochu uplatnila v "literárním provozu".Ten znám  zevnitř a proto - nikdy víc !"

________

Je zábavné, jak jsi Jolanu pěkně pochválila poté, co všechno jsi ji afektovaně napsala v předchozích reakcích, že jsi na ní zpětně demonstrovala, jak si představuješ kvalitní diskusi..Promiň, ale vím o co ti jde a je to strašně průhledné. ;-) V citované reakci se opět jedná o tragédii tvého nepochopení. Když se bavíme o nějakém vývoji v tvorbě, ten musí jít ruku v ruce s vývojem vnitřním. O takovém "procesu" mluvím... Jedině poezie podstatná pro autora může být podstatná i komukoli druhému. Na nějakou "kariéru" kálí pes. O té se tu nikdo (vyjma tebe) nebavil. Ach to podvědomí...

jolano,

velmi příjemně jsi mě překvapila.Ano  - takto si opravdu představuji diskusi. Vážím si toho,že se mnou vůbec zabýváš a odpovím ti postupně na všechno,na co se ptáš. Ted' už ale musím končit,protože mám na Písmák přísně vymezený čas. Přeju ti hezký víkend a těším se na diskusi v příštím týdnu.

V mnohém máš pravdu,egile,svou špatnou tvorbu omlouvám konceptem a to dokonce mimoliterárním,protože jsem dobově paranoidní. - To,že s mou tvorbou končíš,aniž jsi s ní kdy začal se dalo předpokládat.

A taky mě vůbec nepřekvapil tvůj dlouhý dodatek k původně krátké glose.Vypovídá hodně o tvé osobnosti. - Ale proč se zabývat mnou,pomatenou okultistkou ? - Na něco jsem se tě přece ptala a ty jsi mi  vůbec neodpověděl,hrdino.  - Nejsi totiž vůbec schopen žádné skutečné diskuse.  - Jestliže jsem jen paranoidní grafomanka,neznamená to přece,že nemohu mít pravdu při hodnocení tvých jednotlivých děl. - Co jsem tady,vždycky jsem se snažila odpovědět každému na jeho názor argumenty a ne výlevem invektiv. - Pokud bys ale chtěl se mnou přecejen diskutovat,nesmíš se u toho třást zlostí. 

...a ještě k tvému "odkazování" - to má smysl, pokud třeba rozšíříš nebo pootočíš původní situaci, přesuneš ji do jedinečného - svého - kontextu. Zároveň by měla fungovat i sama, bez vědomí "odkazu". Konkrétně tu poslední sloku jsem četla jako pozorování zvenčí, i jako autorskou sebereflexi, i jako asociaci na egilovu báseň. Ty jsi zřejmě chtěla jen tu poslední možnost. Ta je ale nejméně smysluplná, protože s egilovou básní ta tvá nemá nic společného, ani se vůči ní osobitě nevymezuje. Jak jsem ti už psala: tvůj obraz nabízí pouze schéma, skutečnost se zploští, čtenář shlíží z odstupu, tomu výkřiku je přiřknuto jen jakési "obelhávání" -- autor mi nutí nálady svou blahosklonnou pozicí v povzdálí -- ale text už nepracuje s více tóny, které ta situace může nabízet. Nechce, protože by ho to "vyhodilo z konceptu", a tak nechá skutečnost plochou - jako ostatně v celém textu: každá věc, která se může nějak rozehrát, je hned zahlušena křečovitostí, dalším schématem, teatrální dikcí -- jako bys musela čtenáře neustále přesvědčovat -- ale přitom to, co se děje, neprožíváš (což sama přiznáváš), jsi bezpečně vzdálená, nevzniká z toho svébytný svět, jazyk nemá jedinečný výraz. Je možné, že je to přesně takové, jaké chceš -- ale jaký má smysl tohle naplňování šablon? jaký má smysl "koncept líbivosti"? ...

A znovu říkám, ten výkřik v nějaké skutečnosti může být i sebeironický -- může vnímat pocit marnosti, který je nutné překonat křikem -- může si uvědomovat, kam se tím křikem vydává, co musí unést (protože podzim) ... Je to mnohorozměrná situace, kterou jsi nikam neposunula, naopak jsi ji okleštila do "pokusu o vyvolávání dojmu". Znovu se nabízí otázka, jaký má smysl skutečnost takhle schematizovat -- jestli v tom nějaká hodnota, která by mohla o něčem uvědomovat. -- ale o čem? o zploštění světa? o snadných řešeních? ...

(mimochodem ta egilova báseň, absurdní hra s domnělými jistotami a s vlastní poetikou, pro mě skutečně vystihuje něco podstatného. Všechno se v ní děje s neodvratnou potměšilostí světa, zabaleno do zdánlivého klidu, stylizace, s jakou se mluví k dětem.. Vnímám něco děsivého, (děsivé zrcadlo skutečnosti), nejde to změnit, ale musí se to žít. A "hra" je jeden ze způsobů, jak s tím žít. -- A když procházím tou ironií znovu, postupně se mění ve zvláštní "klid z neodvratného", přesně to, co zároveň děsí. Můžu ten text skutečně žít a žít ho znovu, ta zdánlivá "hravá banalita" je krásná, nabízí možnosti. Samozřejmě neexistuje definitivní čtení -- takže pokud tě ta báseň zavedla k pocitu "narcistní verbální virtuozity" a potřebovala jsi tento pocit ventilovat, tak ho ventiluj, ale mohla jsi tak učinit nějakou skutečnou a silnou básní, a ne takovýmto šablonovitým útvarem. Vymezuješ se vůči domnělým manýrám, a přitom jsou tvé texty zosobněná manýra)

Že se svým "konceptem" stavíš proti případným kritikům, a tím že má vznikat něco navíc -- tím jsi samozřejmě imunní vůči jakémukoli názoru, který se ti nehodí. -- Takže beru, že jsi naprosto spokojena, tvé texty jsou takové, jaké je chceš mít, a taky takové budou. Odosobněná vykalkulovaná schémata.

Nevím, z čeho sis vydedukovala, že ti "radím" pro tvé "možné uplatnění v lit.provozu".. Nějaké tvé uplatnění v čemkoli mi vůbec nepřišlo na mysl, prostě jsem ti psala názor na tvou tvorbu, jen z hlediska sebe, čtenáře, kterému jde o poezii.

A tvá křečovitá ironie - kterou jsem ti zmiňovala hned v první reakci - je úplně něco jiného než Kozelkova ironie vygradovaná ad absurdum a vůbec nehledící na "obecné přijetí". Kozelka z mého pohledu psal opravdu vtipně a přitom tísnivě a měl daleko do osobní manýry a křečovitosti výrazu, kterými oplýváš ty. Tvá ironie je křečovitá jazykem, zároveň snadná v tom, že pohazuješ veteš a hned nato ji ironizuješ, jen abys nebyla "nařčena" (ze sentimentality atd.). Tedy celý tvůj "koncept ironie" nefunguje, je příliš snadný - a snadnost poezii zabíjí.

Chceš se distancovat od současné poezie, ale současná poezie je širokospektrá, od jakých jejích "součástí" se chceš odklonit? (zdá se mi, že nesnášíš Nový patos, osobní angažovanost, nesnášíš i chladnou a civilní poetiku..  ale hodně vlastností "současnosti" se ve tvých textech objevuje -- ironie, "zakrývání" smutku, reflexe jiných způsobů vidění (tvé oblíbené odkazování a variace) nebo vytváření magického prostoru a symboliky, to všechno používáš a to je současné, ale u tebe to - (hlavně kvůli neprožitku a schematizaci a snadným řešením) - nic moc nevytváří.

Podle mě neexistuje žádná "jediná esence" poezie, vůči které by se dalo vymezovat nebo ji přijímat. Poezie nabízí spoustu možností a různých vnímání světa (mezi kterými vznikají různé blízkosti). Nějaký způsob odmítání je běžný, tím se současnosti nijak nevymykáš (Golgona Anghel odmítá "zpěvnou nostalgii", kterou se cítí obklopena, Elsa Aids odmítá "poetizující" zaplétání se do obrazů. Atd. Každý si tvoří nějaká svá východiska, která ho mohou dovést k osobitému výrazu a žijícímu světu. Jenže ty k tomu nedocházíš, jen naplňuješ svá schémata. Odmítající autor je podstatnou součástí autorského já, takový autor odmítá i sebe, snaží se překonat sám sebe, své vidění -- nebude se tedy vracet nazpět do osvědčených postupů a do lyrického bláta, jako se vracíš ty.

Umbratica: Píšeš, že ti je „tato doba z duše odporná“ a že „poezie nebyla nikdy ve větším úpadku, než je dnes.“ To jsou silná tvrzení. Nevím, jestli máš na mysli českou, nebo tím míníš zahraniční poezii, ale budu předpokládat, že myslíš českou poezii. Zajímalo by mě, na základě čeho vynášíš takto tvrdé soudy. Ty jsi přečetla všechny sbírky, které vyšly během posledních pěti deseti patnácti let, že si něco takového dovolíš tvrdit? Jaké autory a autorky jsi četla? Z čeho tak usuzuješ? O co se opíráš? Jsem zvědavý, protože podle mě stále vychází dostatek kvalitních a zajímavých sbírek. Pokud tě egilova tvorba neoslovuje, jsou tu jiní básníci a jiné básnířky, jejichž tvorba by tě mohla zaujmout, stačí se lépe dívat.

Dále mě zaujal tvůj výrok: „Já poetično neustále jen ironizuji a zpochybňuji – a co mi také zbývá jiného, když musím ‚tvořit‘ v dnešní přeskvělé postmoderní době?“ Z toho výroku skoro vyplývá, že to, jak píšeš, nebylo vlastní autorské rozhodnutí, ale že jsi tou „přeskvělou postmoderní dobou“ byla v podstatě donucena, a tak ti ve svých básních nezbývá nic jiného, než ironizovat, zpochybňovat a často se vůči něčemu nebo někomu kriticky vymezovat. Nejsem si jistý, jestli jsi zareagovala správně. Jako čtenář bych spíše uvítal, kdybys mapovala svůj vlastní prostor a nabízela nějaký osobitý pohled na cokoliv, co je pro tebe důležité, aniž bys používala tuto „manýru“, která právě před tím prostorem zavírá dveře.

Na závěr tě mohu ujistit, že existují lidé, kteří čtou egilovy sbírky a kteří zároveň čtou i tvoje básně, ale třeba nemají důvod, proč by měli na tvou báseň reagovat, ačkoliv bys o to stála. Nebyla natolik silná, aby vyvolala požadovanou reakci. A nechápu, proč používáš ten sarkastický tón („pane profesore“; „Dokonce jsi poznala, že je má ironie křečovitá? - Děláš úžasné pokroky!“). Myslím, že bys měla být ráda, že se někdo snaží tvou tvorbou zabývat. Egil a jolana. ti dávají užitečnou zpětnou vazbu a díky ní se můžeš posunout dál. A růst musí nejen básníci a básnířky, co publikují knižně, ale také básníci a básnířky, co umisťují své texty sem na web, protože jinak hrozí, že se zakuklí a ustrnou na mrtvém bodě.

A ještě dodatek k té mé závorce - jíž jediné jsi se chytla, aniž bys reagovala na nepohodlný zbytek textu - jen jsi připojila jakýsi blábol o okultismu s tajnosnubným náznakem, žes prošla po dlouhé iniciační cestě okultismu - po cestě takové vnitřní hloubky, že pouze to, že se o ní zmíníš, zapůsobí jako argument. Nepůsobí... Tyhle New age-eso záležitosti, pokud nespecifikuješ, v čem nadřazují tvoje vnímání vnímání ostatních lidí, beru jen jako módní nic.

A to je opět ono, stejně jako ve svých básních - leckdy sice něco tematizuješ, ale svou tvorbou nemanifestuješ. Pouze (a to jsem ti psal už dříve v souvislosti s "kolorovanými pohlednicemi") naplňuješ instantní šablony - které pak rádobyshazuješ ironií. Už to, jak z tvé tvorby čouhá tento nijak nový ani nosný program, je obtěžující. Vymezuješ se kupř. vůči něčí tvorbě na základě povrchního porozumění; a zároveň sleduji, jak si tu děláš monopol na jediný správný způsob čtení té poezie, vůči ní to vymezování provádíš. Svou reakcí jsem ti chtěl především sdělit, proč je takový monopol v poezii nemožný a proč je tudíž např. tato část tvojí reakce arogantní a omezená:

Vždyt' ty jsi asi jediný,kdo tu básnicku (možná) správně chápe. Ráda bych proto věděla ,jak ji chápeš. - Víš - zjistila jsem svými drobnými provokacemi jednu věc : máš tady spoustu příznivců,kteří se mohou utipovat,ale jediný,kdo tě ve skutečnosti doopravdy čte,(myslím tím tvé sbírky,zvláště tu poslední)jsem  JÁ.

--- a konečně k té závorce :-)

Co se "válek" týče, mluvil jsem samozřejmě v rozlišovacím poli tvého textu (co jsi předvedla, je tudíž pouhé chytání za slovo). Pískoviště, papírové mečíky - a hrajeme si na válku. Třeba něco takového? 

Anebo jinak - hovořila jsi o mých zastáncích, dokonce jsi je i jmenovala (přitom třeba takový Zdenda rozhodně mezi ně nepatří), kteří by okamžitě měli přispěchat na mou obranu (jako by mě snad někdo napadl). Proto jsem ti jen sdělil, že nikdo nepřispěchal možná i z toho důvodu, že se nic z toho, o čem se domníváš, že se v tvé poezii děje, ve skutečnosti neděje. Tvoje tvorba je v jádru neškodná. I proto – a jsem opět u toho – že nemanifestuješ konstruktivně svoje tvůrčí postoje a nenabízíš plnohodnotnou poetickou alternativu svou tvorbou. Instantní šablony plus program (potlesk; tečka)….

Svými slovy jen potvrzuješ, co píše Jolana (a obecnými a méně přiléhavými slovy naznačuji já). Navíc se zdá, že jsi slušně paranoidní. 

To, že dnes někdo špatnou tvorbu omlouvá "konceptem" (kolikrát jsem tohle už slyšel...), to je naopak velmi současné - a je to příčinou, rep. jednou z příčin celé krize. Jsi alibistka. A tím s totuto diskusí, stejně jako s celou tvou tvorbou (která je bez šance i bez možností, čekajíc jen na potlesk) končím.  

Movsare,

měla jsem na mysli svá vlastní kýčovitá haiku. Patent na kýčařku tady mám přece já !

egile,

dle tvého názoru se tady žádná válka nekoná ? - A to myslíš vážně ?Všude probíhá nějaká válka,a to zcela bez ohledu na to,jestli tam zrovna nějaká Um je a nebo není. - A k tvému poučujícímu výkladu,pane profesore : tvé zdůrazňování PROCESU bych jakožto budhistka podepsala,jen bych dodala (jako okultistka) ,že tento PROCES toho zahrnuje daleko víc,než ty si umíš představit.

K jolaně :

vždy navazuji na tón samotného kritika a přizpůsobím se mu.Jsem totiž na svůj věk ještě mentálně poměrně flexibilní.

Ale - abych pořád jen nechodila kolem horké kaše : Je tvá báseň Přírodní lyrika něčím víc než ukázkou sebeuspokojující narcistické verbální virtuozity ? - A navíc z ní vyhřezlo tolik sadismu,že se mi z toho dělá špatně od žaludku.

jolano,

dokonce jsi poznala,že je má ironie křečovitá ? - Děláš úžasné pokroky ! - To už tak bývá u grotesek,že jsou "křečovité".Přečti si občas něco z mého oblíbeného Kozelky. - Ironie mě ovšem neosvobozuje od osobních "klišé"(která já považuji za hodnoty),nýbrž se sama vůči sobě stavím už předem do role takových kritiků,jako jsi třeba ty.

To ,že můj jazyk je "nesoučasný" je samozřejmě čistě záměrné.

jolano,my dvě se nemůžeme nikdy v ničem shodnout. - Ty se cítíš v "naší době"(literárně)jako ryba ve vodě,mně je tato doba z duše odporná a soudím,že poezie nebyla nikdy ve větším úpadku,než je dnes. - Proto mě těžko můžeš považovat za nějakou(potenciálně)karierní autorku a případně mi třeba radit,jak bych se měla "zlepšit".abyh se případně tak trochu uplatnila v "literárním provozu".Ten znám  zevnitř a proto - nikdy víc !

Tvůj rozbor partie s frází "Jsem podzim" mě jen utvrdil v tom,že dnešní kritik zpravidla vůbec neví "vo co go". Na tuhle partii se můžeš přeptat L.Z.

- - Ovšem tvůj postřeh,že všechno v mé básni je podřízeno konceptu  je velmi správný. - Tak tak - nejsem autorka "prožitkové lyriky" nýbrž autorka  konceptuální.

...má svůj důvod, chtěla jsem říct.

Když už jsem tě rozesmála, musím tě rozesmát znovu! Tedy, zkusím upřesnit, co jsem se ti snažila sdělit. Nemyslím si, že by tvé texty potřebovaly zvýrazňovat ironii - psala jsem ti, že mi připadají ironické až křečovitě, až to působí jako vodění čtenáře za ručičku. Podle mě ironie v básních nemá fungovat jako osvobození se od osobních klišé - je příliš snadné házet klišé a hned do nich "říznout", jak to provádíš zde - ale jako pootočení vidění, přechod ze stavu "uvnitř" básně do odstupu od ní, a tím umožnit nový pohled (nebo i škálu mezi těmi dvěma místy, odkud se dívám), prohloubit, rozšířit obraz. Tvá ironie se ale nese v duchu stejného zabarvení, stejné líbivosti obrazu. Potom tvé nucené ironizování nijak neobohacuje text, jazyk na mě pořád působí nesoučasně, zdobně, nejde do většího rizika.

Ta provazující nejistota ("co slovo a co člověk se slovem"), a směřování k drobné reflexi nad smyslem toho snažení - to je samozřejmě zřetelné, ale vždyť jsi tentýž "vnitřní námět"  použila už tolikrát, v tolika obměnách, a nikam to nevede. Tohle jsem měla na mysli tím skládáním bezpečného světa. Nesnažíš se odtud vystoupit něčím nečekaným. Nevím, proč používáš vyčpělých spojení jako "lán fantazie" - nemůžeš přece vršit klišé a ospravedlňovat je ironií a pochybami. Stejně tak i "kýčovitá haiku, dětinské vzpomínky na trapnou slzičku ... " - považuju za příliš snadný způsob, jak se vyhnout "osočení z nostalgie".

Ano, jsou tam různé podtóny - třetí sloku můžu vnímat tak, že se od ní vlastně odvracíš (tolik dovysvětlujících přívlastků) a "...jak ostré měl svět obrysy!" jako ironický výkřik. Nebo jako skutečně nostalgickou vzpomínku, kde se svět objevuje idealizovaný. Nebo jako záznam nejistoty, která se uzavírá v otázky (jako "bylo to tehdy skutečné, zatímco teď jen vyvolávání dojmu?") -- Jenže, ačkoli text můžu číst s různými podtóny, podstatný je právě jazyk, který z toho dělá stále stejné, jen jinak nasvícené, bezpečné obrázky.

Závěr, kdy "já" z dálky hledí na sebe/druhého, a vidí to, co já/druhý nevidí, když je uzavřen do sebe - tedy hledíme na jeho snažení pod (vypůjčím si) "něžným svitem komična" - ta situace, třebaže mnohokrát zpracovaná, je stále aktuální a krásná. Jenže ve tvém textu na mě působí ploše, schematicky. Říkám si, proč navozuješ dojem, jako by ses chtěla od "zkamenělého lyrismu" odklonit, když pořád používáš stejné prostředky, stejnou dořečenost, stejné vidění. Z tvých textů cítím spíš jakousi osnovu, než osobní zaujetí. (mimochodem i výkřik "jsem podzim" může být už s vnímáním zmiňovaného "svitu komična", může jít s ním nebo jemu navzdory. Což jistě víš, ale situaci jsi okleštila v duchu svého lyrismu)

Uvažuju, jak text od začátku shlíží na to, co se v něm děje (jako by to byly neživé věci, se kterými pohybuje podle své osnovy). Jako by nebral v potaz, že i všechno v textu se dívá, žije, má svůj ůvod. Přijde mi, že u tebe všechno jako by sloužilo jednomu schématu -- věci prostě jsou, aby tobě pomohly dotvořit koncept -- samozřejmě to může být jen mým prapodivným čtením, že na mě tvá poezie působí jako zplošťování skutečnosti - místo toho, aby vznikala nějaká jedinečná skutečnost, kterou bych s tebou mohla prožít. Možnosti, které tvůj text nabízí, nevycházejí ven ze schématu, z ozdobné a konvenční obraznosti, nevzepřou se tomu.

Každému se může stát, že ve snaze po dokonalosti vyrobí nějaký literární lišej... například přebytek  nepotřebných a nic neřešících adjektiv (nepočítám ta, která odstraňují pochybnosti o kvalitě či velikosti)...  Jinak je báseň smysluplná, jedná se jen o pihy na formě... to je to, co tu ještě nikdo nenapsal - ostatní už tu řešili  jiní... někdy i neprávem.

Mám za to, že se Médea nepostavila na mou obranu (proč by měla, žádná válka se nekoná, tenhle boj je jen tvůj, ani mě se nijak nedotýká). Spíš ji - stejně jako mě - udivil tvůj způsob argumentace, tvoje úzce omezené vnímání poezie. 

Za sebe můžu říct -

Není nic jako "chápat správně báseň". Báseň není křížovka (verše nejsou řádky a strofy nejsou sloupky). Každá dobrá báseň přesahuje osobu autora. I ta zdánlivě sebeprůzračnější. A nejde jen o ta místa, která vyslovují - o prostor vymezený slovy, jde i o meziprostor, tedy o to, co vysloveno není, i to se podílí na ustavování celkového významu.

- Četba je proces.

- Báseň je proces.

Ve chvíli čtení se báseň-struktura aktivizuje, ožívá... Nastalé básni-entitě v mysli naskakují zkušenosti čtenáře a v žilách jí tečou nesčetné projekce. 

Tušíš, kam mířím? Březina (mlhavě si vybavuji) se vyjadřoval ve smyslu, že si každý nabere tolik, jak hlubokou má lžíci. Za sebe bych k hloubce lžíce rozhodně přidal i její tvar. A i tak se bude jednat o velmi hrubý příměr - protože báseň není kaše. I když někdy je, a nastavovaná.

A nechápu, proč jsi tak vyjela po Jolaně (s dehonestujícím podtónem: "dojemně nesmyslné výlevy"), když se celá její reakce týkala výlučně tvého textu a nebylo v ní nic osobního. Anebo kecám - vím proč, a tím spíš nesouhlasím. Nicméně,

kdyby sis své autorské pochybnosti připustila - namísto toho, abys vyletěla jak čertík z krabičky při náznaku negativní kritiky-  a skutečně reflektovala svou tvorbu, potom by byla nějaká vyhlídka na vývoj. A pak by třeba i pro mě byla tvoje tvorba natolik inspirativní (ať už v kladném či záporném slova smyslu), že bych psal občasnou, více či méně skrytou satyru já na tebe. V tuto chvíli mě ovšem tvé texty nechávají chladným. 

jako čtenář ádvojky, intelektuálního týdeníku, jistě znáš francouzského psychoanalytika lacana. ten ve své škole mezi předměty zařadil i výuku vtipu. beru příklad a trénuji, ubohý samouk.

Movsare, nezlob se, ale neumím se rozhodnout, zda jsi až  tak důsledný (spíše bezohledný) šprýmař. Pokud tomu tak je, pak je mimo mou schopnost pochopit, co na této tvé úpěnlivosti je zábavné a není rozhodující, zda měla autorka tebou zmíněné haiku na mysli.

s údivem hledím na datum: 1.9.? text takříkajíc avant la lettre, protože minimálně pasáž o kýčovitém haiku a slzičce dojetí jako by komentovala okoliduceho vrcholné haiku a následné vlastní parte. jak jinak, taky haiku.  

Lucie,

je tu samozřejmě možnost,že ten,kdo čte Zedníka asi nečte mě.To je dokonce velmi pravděpodobné.Tím pádem pádem tedy ani nepostřehne mé narážky. - "Jak to myslím" osvětluje snad více Papírový drak z 22.9.. - Budeš se třeba divit,ale já mám radost,že se někdo ozývá na L.Z. obranu a taky mám radost ,že ty asi přecejen chápeš ten skrytý osten v básni ukrytý a nepíšeš mi takové dojemně nesmyslné výlevy jako jolana.Doufala jsem ale,že se na obranu svého gurua ozve spíš Mwk nebo Zdenda. Inu vypadá to,že dnes mají ženy opravdu větší odvahu,zatímco oblíbenou mužskou rolí je role mrtvého brouka.

jolano,

já poetično neustále jen ironizuji a zpochybňuji - a co mi také zbývá jiného,když musím "tvořit" v dnešní přeskvělé postmoderní době ?Je mi líto,že to musím vysvětlovat někomu jako jsi ty. Tvůj "výklad" toho,co chci (obecně) vyjádřit mě opravdu rozesmál. Upřímně řečeno :vůbec by mě ani nenapadlo,že někdo může vnímat mé básničky tak prapodivně jako ty. - Ještěže je tady dost lidí,kteří mi rozumějí líp. - Ale pokud všechno,co mi píšeš,myslíš opravdu upřímně,budu muset popřemýšlet,jak být ironická  zřetelněji.

Je to taková tvoje berlička, používáš košatou obraznost, kterou hned jakoby odvracíš křečovitou ironií. Myslím, že už jsi ve své manýře pevně usazena. A jemný stesk v ruce s jemným pousmáním nad tím vším jako konstruovaný "dotek pravdy" -- hlavně z toho cítím snahu vyvolat "poetično". jako bys hledala míru idealizace světa -- tvoříš lehounké, líbezné obrázky, tapetuješ jimi prostor, a vzápětí jako by ses toho lekla - a začala do nich dělat trhliny, ale jen tak trochu, nechceš si je úplně zničit. "Zničíš" to tedy jen natolik, že čtenář-pozorovatel uvidí obojí - líbezné obrázky (jazyk vyvolává něco bezpečného a tradičního) a sílu, která do toho lehounce řízne. Tahle tendence mi přijde ve tvých básních stále přítomná. Skládáš si bezpečný svět, a mohla bys tím něco aktuálního vystihnout, ale to předpokládá vyjít z bezpečí "zlaté střední cesty". takhle jsou tvé básně většinou "takové hezké", ale všechno ostatní mi v tom chybí.

A ještě: je opravdu důležité, abych pochopila tvou báseň správně? Tedy, tak jak ty jsi ji zamýšlela? Možná, že by se mi ani nelíbila. Možná se mi líbí, to jak ji čtu právě já ;)

máš tady spoustu příznivců,kteří se mohou utipovat,ale jediný,kdo tě ve skutečnosti doopravdy čte,(myslím tím tvé sbírky,zvláště tu poslední)jsem já.

Um jsi si tím jistá? Někteří nemají potřebu někomu něco dokazovat nebo dokonce podlézat...   Nechci říct, že se to týká zrovna tebe, to rozhodně ne. Ale přjde mi docela troufalé něco takového napsat ;)

Já osobně si své pocity nechávám pro sebe, jsem sobec ;)

za text tip

Zboro,

moc děkuji za výběr.

egile,

proč mlčíš ? - Vždyt' ty jsi asi jediný,kdo tu básnicku(možná) správně chápe. Ráda bych proto věděla ,jak ji chápeš. - Víš - zjistila jsem svými drobnými provokacemi jednu věc : máš tady spoustu příznivců,kteří se mohou utipovat,ale jediný,kdo tě ve skutečnosti doopravdy čte,(myslím tím tvé sbírky,zvláště tu poslední)jsem já.

Radši pomlčím. A půjdu zažlutit nějaké listí.

Jak bylo kdysi všechno jasné

jak ostré měl svět obrysy !

4U,díky za pochvalu a tip.

líbí *

Kolobajdo,

jakožto nacionalistka taktéž miluji svou vlast.Ale to se dnes už nenosí.Musíš milovat EU a zvláště Brusel a když nebudeš hodný a nebudeš mít ty správné názory,mohou tě už zase zavřít až na třináct let.

Pavouču - to je pro mně něco jako vyznamenání... A už jsem to tady inzeroval - kdo by měl zájem zjistit některé podrobnosti z mého života, může nahlédnout na stránky knižního e-shopu a narazí na soubor povídek "Pavel Vaněk: Milovat svou vlast". Jinak u mně i s poštovným podstatně levněji, než z e-shopu.

Kolobajdo,

ty jsi moje spřízněná duše.Určitě jsme prožili kus života podobným způsobem. - S K.Korytkou bych ráda někdy diskutovala,ale on vždy řekne jen svůj názor  - a dost.

Stojí to za dvojitou pozornost. Vlaštovčí záři a bodří sadaři s logem družstva... výstižné pohledy...   Tak kde je - a co by na to děl Karel Koryntka?    /***

Umbratica, moje výhrada směřovala ke komentáři ... "třeba v haiku v Japonsku je sentimentalita cosi jako smrtelný hřích."

a2a2a,Lyryku,

moc děkuji za výběr a (možná generační) porozumění.

Můro,

já v té poznámce o kýčovitém haiku mám na mysli jednoho konkrétního autora, kterému říkám "Pan Básník" a o kterém tady možná občas zveřejním nějakou satirku.

Knihomole,Adriano,Čudlo,Evženie,returne,Lnice,Old jerry,

začátkem září si vždycky vzpomenu na ilustrace v nějaké dětské knížce,které jsem kdysi velmi prožívala.Ale nevím už jestli šlo o čítanku,nebo to byla jiná knížka. Ty ilustrace jsem jemně zironizovala,ale ve skutečnosti je pořád beru vážně.

moc hezká.-)

Spatřil jsem se v textu a oceňuji určitý nadhled a možná i laskavé porozumění, které mne zahřálo, poněvadž jsem si to přál. Pro mne především milá.

fajné ..*

Trochu nostalgie bychom si měli povolit. A ti, co zažili ty doby, o kterých píšeš, ti už na to mají výsadní právo.

Taky si ráda vzpomenu na ty krásné doby. Ale ty současné jsou také fajn.  :-))) /T

Dobré. /*

Stojí za pozornost **

Um, jen pro upřesnění jednoho z komentářů pod textem. Haiku může vyvolávat emoce, ale samotný text je nesmí obsahovat ( jedno pravidlo z desatera haiku). Přijde mi důležité toto připomenout.

mám ještě svou první čítanku....poručíme větru dešti......velké, širé, rodné lány..............září...od slova zářiti........

... písal, no písal som tam, že "kameň" môže byť úúúplne mäkký, a aj tak otupí brit(kosť irónie) :)

Kdo chce kam,pomozme mu tam. - Někdy musí padnout kosa na kámen,jak jsi psal v jednom haiku.

Vlaštovčí září je mi oveľa milšie ako iba září. Celé pekné.

... aj tak sa dá, aj keď si myslím, že to nie je treba hrotiť :) hrotenie je presne to, čo ironici milujú, je v tom ich sila a slabosť zároveň :)

Myslím,že ironiky je nejlépe brát ironicky. To se pak uvidí ,kdo toho má víc pod čepicí.

... vidím to tak, že s iróniou netreba bojovať, stačí sa jej nebáť a nedať sa ňou zastrašiť a odradiť :).

ironizovanie a nostalgia so sentimentalitou môžu jestvovať vedľa seba, každá má právo na svoje miesto pod slnkom, po každej z nich siahne iná vzorka čitateľov. miesta v priestore (literárnych) chutí a preferencií je habadej :)

Proti ironii vytáhla do boje tzv. (nová) "angažovaná poezie" a to je asi jediné s čím u Adama Borziče souhlasím.

p. s. 

extrémne ironizovanie je len okľuka k renesancii nostalgie a sentimentu na vyššej úrovni :)

... niektoré smrteľné hriechy pácham rád :)

To jistě,ale třeba v haiku je v Japonsku sentimentalita cosi jako smrtelný hřích.A v současné poezii se všechno ironizuje a ironizuje a ironizuje.

Umbratico, moc dáš na názory znevažujúce čokoľvek, čo sa obtrelo o city :) vidím to tak, že aj sentimentalita má svoje nezastupiteľné miesto v (citovom) živote človeka :)

Díky Kočkodane,

za zpracování tématu stručně a úderně bez zbytečného sentimentu.- Vidím,že si dobře rozumíme.

To proto,aby si snad někdo nemyslel,že jsem sentimentální,vždyt´to je tady bráno asi jako lepra. - Ale způsob,kterým jsem zpracovala své vzpomínky na čítankové ilustrace,snad o sentimentalitě nesvědčí.

... prečo "kýčovité haiku"? "detinské vzpomínky"? "trapná slzička v oku"?

Já jsem jako dítě vyrůstala na statku a dobytkáře jsme měli v rodině z různých stran,takže mám k námětu blízko,ale do básničky jsem krávy dala jen proto,že jsem chtěla trochu zkarikovat čítankové obrázky.

jj, na fotkách čupr a na Milce nejvíc :)  já osobně tyhle dnešní skutečný obrázky dobytka na loukách moc nemusím, vždycky ve mě hrkne jak v pendlovkách... si musím šetřit ten mozol svůj nééé :)

Agáto,

ale uznej,že na fotkách na obrazech a na čokoládách pasoucí se krávy vypadají dobře. Jestli i v básničce,to se teprve ukáže.

Goro,

já mám hospodáře,který chová krávy ob tři zahrady.Když opadne listí,dívám se na ně z okna,protože je má venku celou zimu. To jsou ale krávy,které vypadají jako bizoni.Tuším jorkširský skot - exotika. - Co se družstevních krav týče,ty budou rády,jestli vůbec sankce proti Rusku přežijí.

Um, tchýně celý život krmila krávy, jalovice...v kravíně, na řetězech, proto beru to, že se mohou hýbat a dýchat vzduch na louce jako velký pokrok...ale ideální to asi taky není, hospodáři by měli přikrmovat. Zvířata mne vždy zajímala, asi nejvíc... jinak samozřejmě moc dobré čtení:-)

jj, jezdím ke známý a její soused přes pole má volně dobytek... nic hezkýho to není.. v létě super, když je pastva, ale na podzim k pláči...

Agáto.

já nakrklá nejsem vůbec.Naopak sentimentálně vzpomínám na obrázky v čítance z první nebo druhé třídy, i když už ale přesně nevím,jestli tam právě takovéhle obrázky byly.

Goro,

za časů na které vzpomínám,měly krávy daleko větší volnost než dnes.Dnes se mají opravdu dobře možná tak v Alpách.  - Mám v rodině zemědělské inženýry a tak vím,jaká je situace v "živočišné výrobě".Stavy skotu se den ode dne snižují a sankce neničí Rusko,ale nás. Nás nejvíc.

Vypíchla bych ty krávy po pastvě...mají volnost/oproti dřívějším dobám/. Podzim mám ráda, přípravná báseň se hodí:-)

umbr...zvu tě ke mně!! má jabloň nepotřebuje žebřík, jen ruce a jablíčko se musí každý zvlášť vyleštit :))    dneska nějak nostalgicky nakrklá :) budliky budliky