Stahovač ryb

Když Bohumír konečně zabouchl dveře od dodávky a usedl za volant, pocítil částečnou úlevu. Konečně má hotovo. Na druhou stranu bylo už pět hodin a začínalo sněžit. Tak rychle na cestu. Dodávka v tu chvíli ke vší smůle vypověděla službu. Ne že by to Bohumíra nějak překvapilo. Pustil se do startovacích rituálů a doufal, že motor jako vždy nakonec naskočí. Nenaskočil. Tentokrát tolik štěstí neměl. Vždycky se musí stát něco zvláštního, nepředvídatelného. Zazvonil tedy na dveře, z nichž před okamžikem vyšel.

“Ahoj,” řekl a pokusil se o úsměv. Vlastně to ani neplánoval, ale už se stalo. Snad si to nijak nevyloží.

“Ani nevíš, jak jsem ráda, že sis to rozmyslel,” řekla dívka, ale byl to věru předčasný soud. Bohumír uschoval úsměv pro pozdější použití a pokusil se vysvětlit situaci se startováním. Vzhledem k tomu, že dodávka nestartuje, vozí Bohumír tažné lano omotané kolem zrcátka, aby ho nemusel pokaždé hledat. Jeden konec vždy zavázaný za podvozek a druhý připraven – jen se napojit. Možná by stačilo, kdyby do něj drcla, ale to od dívky nemohl žádat, protože je slabá. Potřeboval roztáhnout a věděl, že mají starého Peugeota.

“Víš, jak je to s mámou, ta by ti pomohla jen pod jednou podmínkou,” řekla dívka, která se jmenuje Markéta. Není tak stará, aby na ni Bohumír mohl pohlížet jako na ženu do života, na druhou stranu není ani tak mladá, aby na ni nemohl pomýšlet pro jinou příležitost a nad tou se mu oči nejednou zaleskly touhou. Každopádně Markétka je děvče útlocitné. Ze všeho nejméně má ráda, když jí někdo sahá na věci. Zejména její mladší sestra. To ovšem není příčinou jejího trápení.

Příčinou jejího trápení je zdravotní stav maminky, která trpí hroznou skoliózou, která neléčena končí neustálými bolestmi a životem v neblahém zkrátka stavu neutěšeného smutku a melancholie.

“Ale já si tvoji nemocnou matku nemohu vzít a neumím ji ani vyléčit, co bych dělal?” ptal se Bohumír.

“Nemusíš dělat vůbec nic, kromě toho, abys na ni byl hodný a pomohl jí nést břímě života.”

“To je ale přece vůbec to nejtěžší. Není nic v životě těžšího, tolik toho vím ze svých cest. Všechny práce na domě, odhrnování sněhu, oprava střechy, to není nic ve srovnání s tím, co po mně žádáš. Na to já nemám vnitřní uzpůsobení. Na to jsem hloupý.” Bohumír toho tolik věděl. Ačkoliv bydlel v dodávce, v níž si vozil jediný kus nábytku, a to byla oranžová, rozkládací pohovka, kterou v létě rozkládal na louce, tolik toho o životě znal a myslím, že v tomto bodě s ním lze souhlasit. Kromě jednoho kusu nábytku vlastnil brašnu s nástroji, které souvisejí s jeho povoláním, starým řemeslem, které se v oblasti drsného severu považuje za jedno z původních řemesel vůbec. Bohumír jezdí po vsích a stahuje ryby. Je to proto, že na severu má každý hodně ryb, ale na druhou stranu lidé buď zapomněli, jak se to dělá, nebo jsou pohodlní. Dobře pro něj. Má práci, má zážitky a ještě se něco dozví. Ale tento dům mu byl čert dlužen.

“Já prostě nemám nemocné lidi rád,” řekl nakonec Bohumír. “Nezlob se, nebudu tě obtěžovat, nějak to vymyslím.”

“Ale to trochu přeháníš, maminka není nemocná, ne až tak moc, já to trochu neřekla dobře, když jsme se spolu bavili, ona je docela dobrá, i když někdy smutná, ale toho by sis nakonec ani nevšiml. Uvaří, poklidí…” Inu, přes bolest, řekla si pro sebe a myslela na to, jak maminka denně dochází od pěti do tří do místního koloniálu, kde trpí každým krokem, který musí udělat od pultu k regálu a ještě ke všemu majitelka její stav nezohlední jak na mzdě, tak na úctě. Jenže tak už to v normálním životě chodí. Co mohou taková žena a takové děvče dělat? Vlastně docela málo. Jen když za vraty stojí dodávka, která by je mohla z tohoto světa odvézt. To by bylo pěkné.

“Nezlob se na mě, ale já opravdu nemohu jinak. Vlastně bych ti hrozně rád vyšel vstříc a moc rád bych…já nevím, nevím, jak to říct,” Bohumír se zakoktal. Když mluvili o práci, šlo to lehce, ale jak došlo na matku, tím pádem došlo i na Markétku, nenašel slova. Třebaže ženy měl, a ne málo, vlastně docela dost, když se tak zamyslel, ale tady to nějak nešlo. Jako by mluvil s dívkou z jiného světa, kde platí pravidla, která neznal, která nedokázal rozluštit. V této chvíli si dobře uvědomoval, že se nachází v bludném kruhu. On chce ji, ona by ho chtěla k mámě, ale musel by ji vozit na rehabilitace a kdo ví co ještě. Možná poslouchat sténání, když by vařila a uklízela. S tím byl bohužel ten problém, že by neměl kdo jezdit krajem a stahovat ryby. Žena měla pouze dvě dcery a je jasné, že ani jedna se řemeslu naučit nemůže. To nepřicházelo v úvahu. Co by vlastně z toho měl?

“Jednou bys nám pomohl, co říkáš, to tě přece ještě k ničemu nezavazuje,” uhádla mladá Markétka správně směr Bohumírových myšlenek. “Já bych sama maminku na rehabilitace vozila, ale bývám odpoledne dlouho ve škole a tam je třeba jet hned po práci, jak maminka skončí. Tobě by to nakonec vyšlo docela dobře, já vím, že vždycky kolem třetí jezdíš od Márů a místo, aby ses na večer ještě honil do Březí, tak bys maminku svezl do nemocnice a ona by ti za to udělala večeři a přidáme i ti nějakou korunu na benzín a za ušlý zisk, to všechno uděláme, jen nám prosím pomoz.” Původně neplánovala zajít tak daleko, ale když už jednou začala, nemohla slova zastavit. Ponořila se do klubka naděje a skoro jako by si řekla dnes nebo nikdy. “A my dva si budeme povídat jako si povídáme, když máš trochu víc času,” tady zašla ale již hodně daleko. Bohužel pro Bohumíra jeho reakce prozradila, že je slabý a Markétka našla účinnou ženskou zbraň – příslib.

Silně sněžilo a Bohumír měl zajet ještě do statku k Dřevařům. “No tak dobře, jednou jsi mi říkala, že by rehabilitace mohly docela dobře pomoci, tak třeba by to nebylo na dlouho a já možná kdybych jezdil vaším autem, mohl bych dát dodávku spravit a všichni bychom z toho měli užitek. Tak mi půjč klíče od vašeho auta, já dodělám práci, dnes ji nemohu odložit. Přespím každopádně v dodávce, ale zítra objedu zakázky vaším autem a ve tři hodiny, jak jsme si řekli, sjedu s matkou do nemocnice. Dopředu ale říkám, nic si od toho neslibuj, dobře vím, kam by tvá fantasie mohla zalétnout. A jakmile bude dodávka opravená, tak pofičím. Tolik ti mohu slíbit. A nic víc.”

“Jsi tak skvělý,” vykřikla Markétka a poskočila. Taková radost. Bohumír vlastně ani nebyl moc naštvaný.