Žába v záchodu

Žába v záchodu

Tři, čtyři, pět

    „Fakt dneska? Já snad dostanu infarkt!“ chytla se Blanka za srdce.
    „Ty naděláš, pár příkladů z matiky...“
    „No jo, ale já jsem úplně dutá. Udělejte se mnou někdo prosímvás něco! Už od minula mám pětku!“
    „Udělat? A co jako? Za deset minut se stejně nic nenaučíš.“
    „Tak to mě radši zabte. Nebo to udělá táta, až přinesu domů další.“
    „To snad nebude tak horký, ne?“
    „To by ses teda divil,“ zvýšila Blanka hlas. „Hele, co kdybyste to někdo... Něco bych slíbila – teda dala.“
    „Šprte?!“ obrátil se jeden z kluků na zahloubaného souseda.
    „Jmenuju se Filip!“ ohradil se oslovený.
    „Fili,“ špitla něžně Blanka, „půjč mi trochu chytrosti. Já ti to zejtra vrátím. Nebo co bys po mně chtěl, abys to napsal za mě?“
    „Číslo?“ plácnul někdo z hloučku.
    „Nebo dvě,“ navrhl další, „Ludolfovo a Eulerovo.“
    „Zezadu,“ doplnil jiný.“
    „Držte huby, blbci!“ okřikla je Blanka. „Tohle je vážná věc. Tak za kolik, Filipe?“
    „Dvě čísla!“ opakoval vytrvale první. „Aspoň vykouřit!“
    „Vykouřit! Vykouřit!“ přidali se někteří, přecházejíce do skandování.
    „Kluci, neblázněte,“ tišila je Blanka.
    „Za pusu?“ navrhl nesměle Filip.
    „Ze který pohádky tě vyhrábli, vole,“ zasmál se kdosi. „Žabí princ a hajzlbába?“
    Filip dělal, že neslyší.
    „Tak platí. Za pusu,“ stvrdila Blanka dohodu. „A přidám pohlazení.“
    „A budeš si moct vybrat kterou rukou,“ doplnil někdo jízlivě.
    „A kam,“ dodal další.

    Zvonek. Dveře. Matikář. Štos čistých listů A4. A čtyři příklady. Jako obvykle.

    Získat dva listy bylo snadné. Spočítat čtyři příklady ještě snazší. První strana, pár zbytečných kroků navíc, druhá strana. Proškrtat slepé uličky a podepsat tiskacími písmeny. B...OVÁ. Druhý list pak už jen jako rychlý čistopis. Anonymní. Co kdyby přece jen vzniklo podezření. Mohla by říct, že si to psala nanečisto. A on by si něco vymyslel. Za pusu to stojí.

    Zvonek. Nebezpečně prázdný papír. Zadek toho schová... „Překvapila jste,“ přitočil se po
vyučování matikář. Skoro jako by ji chtěl vzít kolem ramen. V duchu se otřásla. Neudělal to. Jen se tak divně koukal. Kdyby věděl...

    Schody. Školní brána. Ulice. Autobus.

    „Nechtěl bys na chvilku k nám?“
    „A co vaši?“ zarazil se Filip.
    „Jen táta. V práci. Pořád je v práci. Naštěstí...“
    Její obliny. Jeho oči. Stoupající schody. Stoupající napětí. Dveře. Zarachocení klíče. Filip se
zhluboka nadechl, vyzul špičkami paty a překročil práh.
    „Zouvat ses nemusel, ale vlastně... Dáš si čaj?“
    „Já nevím. Přišel jsem...“
    „Pro pusu a pohlazení, já vím, ale třeba bych i něco přidala.“
    „A co jako?“ znejistěl Filip.
    „Ten čaj, třeba. Anebo... viděls už někdy nějakou...?
    „Jakou?“
    „Nahou! Kluci říkali...“
    Filip strnul, když si představil, co asi kluci říkali. „Myslíš jako na fotkách,“ dodal po chvíli.
    „Myslím jako... doopravdy.“
    „A kde bys ji... vzala?“
    „Kde asi; Co třeba... mě?“ našponovala se Banka.
    „To asi... by ses přece styděla – ty si ze mě děláš srandu!“
    „Nedělám. Mohla bych... Moc jsi mi pomoh’.“
    „To nestojí za řeč,“ hlesnul skromně Filip.
    „Náhodou, stojí. To bys koukal!“
    „To asi koukal,“ připustil.
    „Tak proč teď koukáš do země,“ hecovala Blanka.
    „A ty už ses někdy... svlíkala před ňákým klukem? Nebo chlapem.“
    „A není to jedno?“ zavrtěla se Blanka.
    „Je, nebo není? Co je lepší,“ zrozpačitěl Filip.
    „Lepší za to, že nepřinesu, než kdybych přinesla.“
    „Co to plácáš?“
    „Ty jsi fakt jak z pohádky; tys doma nikdy nedostal?“
    „Myslíš jako vynadáno? Možná jsem někdy chvíli něco nesměl.“
    „Tak tos teda zažil prd!“
    „Že tys toho tak zažila, nehraj si na...“
    „Na co bych si měla hrát? Myslíš, že každej je rozmazlenej jedináček?!“
    „A kdo, jako?“ rozhlédl se Filip.
    „Jako ty!“ rozkřikla se.
    „Ale ty jsi přece taky jedináček!“ ujišťoval se Filip.
    „Promiň, já to tak nemyslela.“
    „Není co, promíjet. Ale ještě jsi mi asi chtěla něco říct.“
    „Nechtěla! Teda asi chtěla. Možná zrovna tobě, protože seš takovej...“
    „Jakej?“
    „Takovej trouba... já nemyslela hloupej. Prostě jinej; nebudeš se mi smát, možná to ani nikde nevykecáš.“
    „Proč bych se ti měl smát?“ podivil se Filip.
    „Každej jinej by se mi smál, kdyby věděl, že jsem ještě ve svejch sedmnácti...“
    „Kecáš!“ zarazil ji Filip.
    „Nekecám! Ale cos vlastně myslel tím kecáš?“
    „A cos myslela ty?“
    „No, pana už nejsem, tos uhod.“
    „A cos teda myslela?“
    „Nechtěl bys mě třeba... doučovat?“
    „Doučovat? Že bys byla slabá taky vbiologii...?“
    „Vyber si tu svou zatracenou pusu a vypadni!“
    „Pusu a pohlazení!“ připomněl Filip dohodu.
    „Promiň, nechtěla jsem na tebe bejt taková.“
    „Nejsi taková, ale připadáš mi jiná. Jiná než ve škole.“
    „No právě,“ povzdechla si Blanka.
    „Co, právě?“
    „To, že ve škole můžu co chci, skoro. Ale doma musím poslouchat,“ pokračovala nejistě.
    „To přece každý,“ uklidňoval ji Filip.
    „Tobě to pořád nedochází!“ dupla si. „Já musím doma strašně poslouchat.“
    „A proč strašně?“ nechápal Filip.
    „Asi proto, že má táta jen mě. A já jen jeho. Moc mu na mně záleží.“
    „A to je špatně?“ podivil se Filip.
    „Asi by ses měl spíš zeptat jak strašně musím poslouchat.“
    „A jak strašně teda musíš poslouchat?“
    „Tak, jako bych nikomu nepřála. Až to bolí.“
    „To jako že ti třeba dá facku,“ vyhrknul Filip.
    „Kdyby jen to!“
    „A co ještě... On tě... nahou? Za to by ho mohli... Měli!“
    „Skoro nahou. Ale ne, jak sis myslel.“
    „Ale já si nic nemyslel. Jen jsem myslel, že...“
    „Tak vidíš, žes myslel.“
    „On se tě... dotýká?“ naznačil Filip dlaněmi.
    „Jo! Prostě mi občas nařeže.“
    „Tos měla říct rovnou; to je toho...“
    „A to se ti jako zdá normální?“ zhrozila se Blanka.
    „No co, naštveš ho, tak ti jednu plácne...“
    „Kdyby jednu!“ fňukla Blanka.
    „To jako fakt? Vejprask?“ zpozorněl Filip.
    „Jo. Jako ve starý škole,“ položila si Blanka dlaně na zadek.
    „A to je jak? Já do žádné takové nechodil.“
    „Řekla bych, že on nejspíš jo.“
    „A ještě něco bys mi chtěla říct?“ vyzvídal Filip.
    „Já to ale ještě nikdy nikomu neřekla – ty se mi budeš smát!“
    „Proč bych se ti pořád měl smát?“
    „Protože jsem doma takhle malá. Musím stát v pozoru, když přijde. Před sebou studijní průkaz a když tam mám horší než dvojku, pošle mě do pokoje svléknout, lehnout na postel, obličej do polštáře... za trojku tři, za čtyřku čtyři a za pětku...“
    „Pět?“ odhadoval Filip.
    „Někdy i víc. Řemenem!“
    „Kecáš!“
    „Nekecám, chtěl bys to... vidět? To vlastně nejde, stydím se. Ale v předsíni...“
    „Tak vidíš, že se stydíš.“
    „Nestydím! Nahá ne. Svlíkat se stydím, před někým.“
    „Před ním?“ napadlo Filipa.
    „Před každým!“
    „A kdybych...“ zavřel Filip významně oči.“
    „Radši zavři dveře, zvenku.“
    „Já vím. Už bych měl jít,“ znejistěl Filip .
    „Ale takhle ne, já myslela jen do předsíně, na chvilku.“
    „A ty se fakt svlíkneš?“
    „Ne! Proměním se v žábu z tý tvý blbý pohádky a spláchnu se do záchodu!“
   

    Dveře, předsíň, šero. Filipovi se zatmělo před očima. Je to možné? Opřel se o futra. Něco se
pohnulo. Řemen! Že by si fakt nevymýšlela?“

    „Už!“ zaslechl. „A ne abys fotil telefonem!“
    Žábu vzáchodu? napadlo ho, když otvíral.
    „Kdes to vzal?!“ lekla se.
    „Je to on?“ zvedl Filip ruku.
    „Jo, Makarenko. Táta mu tak říká.“
    Spíš než obliny sledoval Filip stopy ponížení.
    „Říkala jsem, že budeš koukat.“
    „Promiň. Bolelo to?“
    „Dříve jo. Poslední rok ale spíš jen tak hladí.“
    „A to nebolí?“
    „Ne tolik, když ho přeloží. Ale zas jich bývá víc.“

    Přeložil. Napřáhl. Strnula. Paže klesla. Sedl si. Napětí. Nádech. Zatmění. Zavřít oči. Uvolnění.
A ruce v klíně. Jako štít.

    „Cos říkal?!“ opakovala Blanka nejspíš už podruhé.
    Filip mlčel, zhluboka oddechoval a zase mlčel.
    „Zapomněla jsem na tu pusu a pohlazení, viď.“
    „Příště,“ vydechnul.
    „Příště?“ ujistila se, že dobře slyší.
    „Teď už je... pozdě,“ vysvětlil Filip rozpačitě.
    „Pozdě?“ koukla Blanka na hodinky. Pak jí to došlo.
    „Půjčilas mi trochu... napětí. Tak bych ti to měl někdy vrátit.“
    „Zítra bys moh’?“
    „Tenhle týden už ale nic nepíšeme,“ zamyslel se Filip.
    „A to vadí?“ podivila se Blanka.
    „Chtělas přece... doučovat?!“
    „Vidíš, na to bych zapomněla.“
    „A cos teda myslela?“
    „Že by ses nemusel tak blbě ptát!“
    „A tvůj táta zas nebude doma?“
    „Nebude, ale vlastně by moh’ bejt rád... to doučování...“
    „Jen aby. Co když je spíš rád, že tě může... vidět nahou.“
    „Mlč, tak to není. A nějakou trojku mu občas přinesu.“
    „Trojka – tři?“ ukázal Filip na prstech.
    „Radši už běž.“
    Filip se shýbl k tašce.
    „Já snad dostanu infarkt,“ chytla se Blanka za zadek.
    Ve dveřích zarachotil klíč.

O šest dní později

    „Nevíš něco o Makarenkovi? Táta ho už pár dní nemůže najít.“

O sedmnáct let později

    „Dárek? Fakt pro mě? Pane vrchní, ještě jedno panu profesorovi!“
    „A vy byste mi za to mohla povědět, s čím jste se mi to chtěla přiznat.“
    „S tím, jak jsme vás tenkrát tady s Filipem...“
    „Myslela jste tu písemku?“ shýbl se matykář k tašce. „Tak to je ten dárek. Tady ji máte. Na památku. Obě. Patří přece k sobě.“