Valašsko in natura

Valašsko in natura

Moje starší dcera Nikola se provdala za Marka z Nového Zélandu, bydlí a pracuje v Aucklandu, neboli teď už je z ní spokojená Novozélanďanka. Začátkem září 2006 nás byli navštívit, to ale ještě bydleli a pracovali v Londýně. Na jejich návštěvu jsme se chystali jako na příjezd anglické královny. Doma jsme vše vygruntovali – a oni? Ani si toho nevšimli. Nevadí, stejně bylo třeba uklidit.

Mark měl z pobytu u nás několik nevšedních zážitků. Poprvé v životě viděl a jedl švestkové knedlíky. A to bylo v poledne, přičemž anglicky mluvící národy mají hlavní jídlo tak v šest večer, v poledne jen lehký lunch. Tak na ten lunch Mark u nás spořádal těch knedlíků dvanáct, a snědl by jich asi ještě víc, ale to by už nezbylo na nás.

Druhý den jsme jeli na naši chatu do Kunčic pod Ondřejníkem. Pak jsme jeli navštívit muzeum Tatry v Kopřivnici - tady si Mark musel posedět za volantem speciálu Karla Lopraise - a pak byl happy. Následovala návštěva Štramberka. Při výstupu na Trúbu jsme všichni čtyři viděli nejenom bílou ale i černou paní. Bílá paní se u nás zjevuje na více než třistatřiceti historických objektech - ale černá? Vypadaly jako by byly živé (anebo ne?) a chtěly po nás vstupné. Tedy nejspíš byly živé.

Večer na chatě jsme si udělali ochutnávku českých vín. Nikola je fajnšmekr, protože tenkrát dělala provozní v restauraci. Vyzkoušeli jsme archivní přímo ze sklípku z Lechovic, pak Merlot Noir přímo z Kauflandu, a nakonec jsme sáhli po Cabernetu Sauvignon přímo od soukromého prodejce. Ten jsme měli běžně humpolácky stažený do dvoulitrové plastové láhve. A Nikola prohlásila: „Tak teprve teď piju dnes večer to nejlepší víno“. A to ta sedmička z Lechovic byla dražší, než ty dva litříky. Tak jak je to u nás běžné. Nicméně vydařený den jsme ukončili úspěšně. Vypili jsme všechno.

Pokud ty dva minulé dny bylo nádherné počasí, další den byl v plánu výlet na Pustevny a Radhošť. Ráno jsme se probudili do deště. Doufáme, že snad se to vybere… bohužel nevybralo. Z lanovky jsme se vybelhali prokřehlí a doslova vyfoukaní. Nahoře nás čekala kromě větru i mlha. Ale program byl určen, nějak improvizovat už nemělo smysl. Chvíli jsme poseděli v Libušíně a Mark obdivoval nápis ve štítu nad vchodem, psaný kurentem. A ten nápis si prosil přeložit do angličtiny. Když jsme se dobrali toho, co je tam vlastně napsáno, tak Nikola se i v té zimě zapotila, než přeložila: „Nebude-li Hospodin ostříhati mistra, nadarmo bdí strážný. Žalm 67.“ Na dotaz Marka proč by měl Bůh ostříhat mistra, jsme jen ztěží vysvětlovali, že tady nejde ani tak o stříhání, jako o hlídání.

       Ale dnes nás Hospodin neostříhal, takže cestou na Radhošť jsme si očekávaný rozhled do kraje museli domyslet (a Mark odpustit), jinak jsme skrz mlhu viděli tak na pětadvacet metrů a promokli jsme. V půlce cesty jsme potkali pohanského boha Radegasta, ale tomu to bylo úplně jedno. Vlastně tak jako všechno, vždyť je z betonu a žulové drti - a ještě k tomu kopie. A svůj nevrlý pohled má upřený směrem k sousoší Cyrila a Metoděje, kteří pro změnu stojí před kaplí na Radhošti a Radegastovi ukazují kříž a Písmo svaté. Naštěstí stojí od sebe asi 2 km a přes kopec na sebe nevidí. A i kdyby viděli – Radegast stejně neumí číst.      

Ovšem pak cestou dolů zkratkou po zelené byly kameny pěkně a nebezpečně kluzké, takže tady jsme se už museli ostříhati sami. Tedy žádné zlomené končetiny se nekonaly, ale Mark se popálil kopřivami. Kopřivy totiž na Novém Zélandě, ani v Londýně nerostou. Takže nevěřil, že jsou žahavé, a musel se přesvědčit. Přesvědčil se důkladně. Vyvalil oči a pak ještě půl hodiny si foukal do dlaní.

Následně v pátek jsme si zajeli do Rožnova do skanzenu, ať Mark vidí pravý valašský folklór. To jsme ještě netušili, že to bude folklór do posledního puntíku. Nikola, Mark, já, Oli, kamarádka od Nikoly s manželem a jejich pětiletá Kačenka. Tedy celkem šest dospělých a jedno dítě. Napřed jsme si prošli Dřevěné městečko, ale jen letmo, jednak počasí nic moc, a zároveň v areálu bylo husto, ovšem ne díky běžným návštěvníkům. Tak nějak to vyšlo, že zrovna v ten den tam měli zastávku účastníci „Trabant rallye“, snad 50 trabošů a asi 3x tolik členů posádky. Historické vozy v historickém městečku. Akorát to století nějak nesedí. Bylo nám sděleno, že trabošáci by měli určitě do dvou odpoledne vypadnout. Tak jsme si dali (ti co mohli) teplou medovinu a pak jsme šli na prohlídku Mlýnské doliny a na Valašskou dědinu. Číšník - mladý ogar, co nás obsluhoval, (předtím také pracoval v Londýně) mluvil plynně anglicky a domlouval se s Markem, že až si to všechno obejdeme a vrátíme se k nim na oběd, tak postaví láhev domácí slivovice.

A tak se také stalo. Naštěstí Traboši už všichni dávno odčmoudili - bylo asi půl třetí.

Číšník ogar byl viditelně potěšen: „Tož vítajte, aby nás múdrosť neopúšťala…“ a vytáh tú flašu a každému nalél velký kelíšek tej slivovičky.  A když jsme si vybírali z jídelního lístku, prohlásil: „Měl bych pro vás takový návrh - dajte si Formanův stůl - to je od každého kúsek, tož a dyby chyblo, tak budu průběžně donášať další…“ a mezitím každému do hrnka s medovinou briskně vlél štamprlu tej voňavej slivky. Podotýkám, že jsme seděli venku pod přístřeškem, vedle u stolu seděli nějací Japonci. Obsluha - tedy ten ogar a jeho mamka sa převlékli do krojů a vedle vchodu do hospody seděl u cimbálu a preludoval a občas i něco zapěl již krojovaný stryc Matalík. Nejspíš se jmenoval jinak, ale já jsem si ho tak nazval, což se ujalo. A k tomu byl očividně posilněný vícero kelíšky něčeho ostřejšího.

Atmosféra jaksepatří - tož nedejte si Formanův stůl! Asi za deset minut volal ogar přes okýnko: „Udělejte mi místo uprostřed stolu!“ Hned na to donesl velkou dřevěnou mísu - tedy spíše plýtké korýtko, umně vydlabané z vrbového dřeva, snad více než metr dlouhé, a na něm bylo opravdu všechno, co k valašským kulinářským specialitám patří, včetně klobás, jehněčího, kuřecího, smažených tvarůžků, pampúchů  (bramboráků), dušeného zelí, pohankové kaše a zeleniny všeho druhu. Bohužel aróma popsat nelze, ale byl by hřích si tu nádheru nevyfotit.

(Tak tady měla být fotka - a není. Radili mi odborníci, ale má hlava...  Ale kdyby se snad někomu chtělo, může si otevřít: Rajče.net - Kolobajda - Valašské pastorále)

Když jsme si ty pochutiny začali rozdělovat, každý na své prkýnko, jeden z Japonců se osmělil a s hlubokým úklonem nás poprosil (anglicky), zda by si nás mohl vyfotit. Bylo mu vyhověno a on fotil a zdálo se, že přitom slintal. A tak jsme se pustili do žranice a cpali jsme se, a cpali a cpali…

Mezitím ubývalo slivovice, útroby se plnily a na tácku bylo ještě tolik dobrot! Snad jenom miska s pohankovou kaší zůstala plná.

Za dalších asi 15 minut volá ogar přes okýnko: „Udělejte mi místo z kraje stolu!“ Což už skoro nešlo, ale přesto - donesl další korýtko, tentokrát oválné, plné kynutých a bramborových knedlíků, zasypaných borůvkami, cukrem, skořicí, polité šípkovou marmeládou, čokoládou a šlehačkou. Tak to už se nám protáčely panenky. A od vedlejšího stolu už vstali všichni tři Japonci a fotili nás, a smáli se a klaněli se nám, tak jak to žádá jejich dobrý mrav. Takže jsme do sebe ještě cpali ty sladkosti, no a pak - pak už jsme opravdu nemohli…

A když už nešlo nic jiného, než jen odfukovat, vložil se do té idylky a domátořil se k našemu stolu styc Matalík: „Tož ogaři a cérky, no ešče tak spať - co?!? Včil sa tu válatě jak zdechlí baráni! Jesť a piť, to vám ídě, tož poďte si též zanotovať - jakúsi tu našú, no tak - hýbnite sa!“ Sice sotva stál na nohách, ale odmítnout - to se nehodilo. Když už valašská zábava, tak se vším. A jelikož mladí už jaksi dneska zpívají něco jiného, nebo nezpívají vůbec, tak jsme šli zanotovat - Oli, já a ta krojovaná maměnka číšnice. Cimbálista nás naaranžoval do vstupních malovaných dveří a my jsme statečně předváděli hostům svou produkci. Napřed „My sme Valaši“, pak „Rožnovské hodiny“, a když jsme spustili „Vysoký jalovec…“, tak ta krojovaná maměnka číšnice dala jednu ruku v bok, druhou nad hlavu a zajuchala „jojojojój!“. Tož uznajte, že sme sa nemohli nechať zahambiť, tož sme sa kolébali se do rytmu jako ona, i s těma rukama. A Mark se blaženě usmíval, bodejť by ne - medovina, slivovice a pivo, a ten náš osobitý projev… Ale oni se usmívali vlastně všichni. A neřekl bych, že bychom byli s tou produkcí nějak mimo (a bez zkoušky, hned naostro!) a stryc Matalík se kupodivu strefoval paličkami na ty správné struny a držel rytmus, i když mu někdo postavil další štamprli. Milí Japonci samozřejmě vstali a opět nás fotili ze všech stran a klaněli se a smáli se jak malé děti. A ke spokojenosti personálu najednou přibylo i hostů, takže byl i potlesk.

Když jsme si šli sednout, říkám Nikolce: „Přelož Markovi, že to není zase až tak úplně normální, ale že to bylo na jeho počest“. A kamarád od Nikoly říká: „Ne, ne, naopak - přelož mu, že to je u nás takový úplně normální, obyčejný všední den!“  Niki mu pro jistotu přeložila obojí, anglické chápání humoru se od našeho přece jenom trochu liší - tak ať si vybere. A jelikož je Mark člověk inteligentní a taktní, tak nám pro jistotu poděkoval oběma za vysvětlení. A jelikož slivovice s pivem a medovinou ve větším množství rozum rozhodně nebystří, bylo znát, že přemítá o tom, kdo z nás dvou je blíž pravdě. Ale každopádně to byla akce docela vyvedená, i když to počasí moc nevyšlo. Bohužel z naší hudební produkce fotky nejsou, protože naši se nemohli hýbat, a Japonci nějak ty fotky neposlali.

Na závěr nám krojovaná maměnka zabalila do sáčků to, co jsme nestačili sníst (prý ať máme něco na cestu). Zvlášť dala do sáčku „pohanku pro babičku“ a podala to Oli. Prostě Valašsko in natura. Pak jsme se loučili (i s Japonci) a museli jsme slíbit, že určitě přijdeme zas. Pak mi Oli říká: „To je zajímavé s tou pohankou, vždyť ona přece nemůže tvoji mamku znát!“    

Odpovídám: „Samozřejmě, že ji nezná, ona tou babičkou myslela tebe!“  

Načež balíme všechny bágle a už definitivně odcházíme, krojovaný ogar nás vyprovází až k autům a maměnka i stryc Matalík nám mávají. A i když opět začalo poprchávat, všem bylo bujaře a veselo…

Jenom Oli trochu posmutněla.