Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePadesátka
Autor
lastgasp
Padesátka.
Měl jsem několik strejdů a tetiček, které jsem většinou znal jen z vypravování, některé i z fotek. Vzájemně jsme se nenavštěvovali, ani tehdy nebylo tolik možností jako dnes. K řídkým setkáním docházelo většinou jen na pohřbech, někdy na svatbách.
Postupně se plnily jejich dny a strejdů ubývalo. Teta Klára držela. Byla šťastně vdaná za kulaka Pachmana na patnáctihektarovém statku u Jindřichova Hradce. Ostatní tetičky, žily také spokojeně.
Strejdu Václava, módního obuvníka z Českých Budějovic, ševce, jsem znal jen z fotografií, protože zemřel již v době velké hospodářské krize, na jejímž konci jsem se já narodil. Minuli jsme se.
Strejda Miroslav na tom byl dobře. Vyženil obchod s koloniálním zbožím a stáčírnou piva v Táboře. Teta byla z bohaté rodiny, vychovaná jako jedináček a patřila k té hóch nóbl společnosti ve městě. Vedlo se jim dobře až do roku 1950, kdy se jejich koloniálu a stáčírny ujala Jednota.
Velice komplikovaný život měl strejda Norbert. Vyučil se v krejčovském salonu německého majitele Waltra Biermanna ve Vimperku a oženil se s jeho jedinou dcerou Gertrudou. Biermann jiného dědice neměl. Strejda postupně povýšil z učňovského stavu, přes tovaryše kalhotáře, až na pana mistra a vedoucího modistu ve Winterbergu.
Potíž nastala v roce 1938, kdy se z Vimperka stal Winterberg a strejda, aby nepřišel o salon, se rozhodl přijmout německé říšské občanství. Protože byl ve věku podléhajícím odvodu, stal se z něho voják Wehrmachtu a byl poslán k nějaké jednotce do Rumunska. Věren své profesi, válčil kdesi v týlu a zašíval prostřelené mantly, kalhoty a blůzy. Posílal tam odtud tetě balíčky trvanlivých salámů, klobásy a vynikající sýry.
Válka sice skončila, ale strejda uvízl na dva roky v zajateckém táboře. Když se vrátil ze zajetí, podařilo se mu prostřednictvím Červeného kříže šťastně setkat s tetou Gertrudou, která v tu dobu žila v Salzburgu u své sestry Berty. Žili pak spolu v západním Německu. Strejda se brzy opět zmohl a spolu se svým společníkem začali úspěšně podnikat v konfekční továrně ve Straubingu. Dostal dokonce nějaké odškodnění za ztracený majetek od vlády Konráda Adenauera.
Mimo strejdy Norberta měli ostatní strejdové syny. Správné dědice. Žádný z nich neměl dceru. Vlastně můj otec měl také syna, na sebe bych málem zapomněl. Měl jsem tedy nejen několik strejdů, ale i několik bratranců. Přesněji, měl jsem tři starší bratrance. Byli asi čilejší než já a vyřídili si možnost strejdu Norberta a tetu Gertrudu pravidelně v Bavorsku navštěvovat. Strejda byl ke všem štědrý a postupně jim daroval auta. Nebyla to sice auta nová, ale dva Mercedesy a jeden Opel byly ve výborném stavu.
V roce 1970 bývalý hokynář v koloniálu, později vedoucí obchodu Jednoty strejda Miroslav zemřel. Kupodivu jeho bratr Norbert dostal vízum a povolení k účasti na pohřbu. Na pohřeb do Blatné se sjela spousta lidí. Měli strejdu rádi, stále to byl v Táboře někdo. Strejda Norbert přijel z Německa krásným bílým Mercedesem. Zdravil se s rodinou a známými. Bratranci přijeli také svými Mercedesy a Oplem, které dostali od strýce Norberta. Na prostorném parkovišti před krematoriem se jejich bouráky mezi ostatními auty vyjímaly.
Byl jsem v napjatém očekávání. Všichni bratranci byli obdarování auty. Co když já dostanu auto také. Proč by neobdaroval svého nejmladšího synovce stejným způsobem. Majitel konfekčního podniku. Dokonce jsem si zálibně strejdova bílého Mercedesa prohlížel a představoval si, jak jedu parádně z pohřbu domů.
Strejda Norbert mně zahlédl a pokynul mi rukou, abych šel poněkud stranou od houfu čekajících u vysoké zvoničky na otevření smuteční síně. Srdce mi bušilo, v krku sucho. Teď přijde ta chvíle. Strejda se blížil a lovil něco v kapse kabátu. Pomyslel jsem si, hledá klíče od auta. Nebo doklady. Šel pomalu a ohlížel se. Asi nechce, aby to někdo viděl a třeba záviděl. Darovat auto přece není maličkost. Může to způsobit závist a pro někoho zklamání.
Konečně přišel až ke mně, vyndal ruku z kapsy a napřáhl ji jako na pozdrav. Chopil jsem se jeho ruky a ucítil cosi jako složený papír. Stiskl mi ruku, rychle se otočil a odešel k ostatním. Byl jsem překvapen a na papírek jsem se hned nepodíval. Strčil jsem ho do kapsy. Začínal jsem tušit, že auto nebude.
Pohřební obřad v prosklené smuteční síni krematoria na Buzické byl opravdu smutný. Hostů bylo mnoho a zaplnili všechny lavice i postranní uličky a zadní prostor u dveří. Z věnců a kytic se šířila omamná vůně.
Tiše jsme poslouchali hudbu. Tklivé tóny houslí, v doprovodu klavíru, zněly Schubertovou skladbou Ave Maria vznešeně a slavnostně. Pocta člověku, který měl rád život a nikdy nezklamal. Miloval světlo, jaro, přírodu a proto další píseň, třeba tradiční ve smutku, přišla na rozloučenou jako pozdrav poslední sbohem. Zasviť mi ty slunko zlaté, ano jsou to poslední kroky.
Přišel evangelický farář a rodině a přtomným připomněl strejdův bohatý život, od narození, přes školu, jeho práci a obětavost, jeho rodinný život a spokojené manželství, výchovu syna a nezištnou pomoc přátelům, sousedům. Připomněl jeho statečný postoj v těžkých dobách, kdy dokázal projevit pomoc i s životním rizikem. Připojil slova, jimiž zemřelého odevzdal do Božích rukou v naději na vzkříšení. Skončil modlitbou a rozloučil se s projevem soustrasti rodině a pozůstalým.
Při jeho řeči jsem se trochu nudil a vzpomněl jsem si na papírek v kapse, který mi vsunul nenápadně do dlaně strejda Norbert. Musel jsem se usmát. Místo Mercedesu to bylo padesát marek. Poděkoval jsem v duchu strejdovi za jeho skrytou velkorysost.
Po skončení ještě farář požehnal a při Dvořákově Largu se rakev začala pomalu sunout do tmavého prostoru za katafalkem. Jak se všichni řadili k projevu soustrasti k tetě, já šel za panem farářem a poděkoval jsem mu za jeho dojemná slova a citlivý projev úcty k zemřelému. Když jsem mu podával ruku, vtiskl jsem mu podobným způsobem tu padesátku do dlaně, jako mně ji daroval strejda Norbert. Farář byl velice překvapen a s dojetím mi požehnal: „Děkuji ti synu, Bůh s tebou!“ Pomyslel jsem si, s tebou také a šel na autobus.
21 názorů
Jarpsůave díky. Vidím, že je nutné toto vypravování přepsat a dát tomu trochu napětí a švunku. Koho zajímá, jeslti byl strejda kalhotář, nebo příslušníkem Wehrmachtu, to není podstatné. Důležitější by bylo dotázat se ho, jestli dostanu také Mercedesa, nebo Opela a zhodnotit jeho odpověď. Bum!
Stargazer má pravdu, že si k těm postavám čtenář nedokáže najít vztah. Já bych to ale napsal jinak. Zápletka a pointa je příliš subtilní ve vztahu k množství poněkud fádních informací, které nabízíš, rovněž je tam moc popisů.
stargazer - díky za zastavení. Souhlasím, že dialogy chybí. Byly by docela zajímavé a oživily by děj. Možná to zkusím.
U těchto rodinných povídek je vždy jeden zásadní problém, a to že si nezaujatý čtenář nedokáže k postavám ve výčtu rodinných příslušníků najít požadovaný citový vztah, protože jsou pro něj jaksi nehmotné. Také mi v povídce chybí dialogy, pak to připomíná spíše vypravování.
Oskare díky za obsáhlejší zastavení. To tekuté oběživo je parádní námět na povídku. Padesátka není zrovna žádný hvězdný kus, ale pokud lidí baví a čtou, je to dobrý.
Oskar Koblížek
11. 12. 2018No páni, vás je tedy jako much. A jak jsem tak nějak viděl, každý si k něčemu pomohl. Jen ty, jako správný socialistický člověk měl prd. Zato upřímný pohled upřený ke světlým zítřkům. :o))
Tohle stěhování marek mi připomnělo jednu reportáž z Ruska.
Jistý redaktor, předstírající v taxíku, že nemá hotovost, obdaroval „drožkáře“ litrem vodky. Po nějakém čase se zajímal u toho samého, jak s vodkou naložil a on řekl, že ji použil jako úplatek u topenáře. Topenář zase prozradil, že ji dal řezníkovi a ten, protože potřeboval opravit včasně auto, předal skleněnku v autoservisu. A jelikož oni potřebovali nějaké speciální náhradní díly, dali ji dodavateli. No prostě nakonec vyšlo na boží světlo, že nejlepším platidlem v Sovětské Rusi byl průzračný destilát. Zvláštní a hlavně překvapivé bylo, že láhev nakonec vystopoval až k poslednímu majiteli , a že ji nikdo z nich nevychlastal!
Ale to jen tak na okraj. Omlouvám se za to jak jsem se tak rozkecal. Tvé povídání jakože dobrý!
Renáto, díky za přečtení a tip. Auto jsem nečekal. S tímto strejdou jsem se před tím nikdy nesetkal, takže jsem od něho ani nic čekat nemohl. Ta padesátka, úlitba, skončila na správném místě. Děj je pro potřebu povídky z jistých důvodů poněkud upraven.
Úvod mi přišeltrochu zdlouhavý, ale postupně jsem tomu přišla na chuť. Očekávání auta bylo asi trochu přehnané, ale oceňuji, že je autor dal knězi peníze, které dostal. Padesát marek bylo jistě v té době hodně peněz a kněží to neměli jednoduché. T.
Dočteno. Dělá to na mě dojem přímočarého popisu rodinné historie, v němž ovšem já, jakožto nepozorný čtenář, ztrácím ponětí o hlavní linii příběhu. Přeju lepší čtenáře.
Pavle díky za přečtení a výdrž. Není to k smíchu, Mercedes jsem nedostal.
I když jsem se ve tvém početném příbuzensvu občas ztrácel, přece jenom konečný efekt se dostavil. I když se jedná o pohřeb, podařilo se ti na mém ksichtu vykouzlit úsměv. /**
Přátelé velice děkuji za vaše připomínky, hodnocení i dušičkovou náladu. Povídka je již připravena k opravě. Prosecký, díky za připomínku, která se snad snese a neruší. Ten název jsem našel na mapě zabraných území z roku 1938.
Lehce nabyl, lehce pozbyl. I padesát marek je dar. Ve skutečnosti to ale mělo být obráceně. Strýc Norbert měl dostat něco o těch, co tu zůstali, protože o všechno přišel. Jak jsme byli hloupí. Vždyť už to byl důkaz, v jak neefektivním státě žijeme.
Winterberg se nestal z Vimperka v roce 1938, ale Vimperk se stal z Winterbegu někdy ve středověku.
Přemku, ta část, jak "nový režim" vyběhnul s drobnými živnostníky je dojemná a k vzteku, celý život dřeli a pak...
V části popisující průběh pohřbu strejdy Miroslava mne překvapilo tvé upřímné zadoufání, kdy sis pomyslel na dar od strýčka Norberta, a o to víc tvé rozhodnutí "dar nedar" věnovat dál...to by každý nedokázal napsat, možná ani si přiznat, takové pohnutky...cením si toho.
Díky za dušičkovou povídku, které ti šla z duše do našich, čtenářských:-)
gabi tá istá
01. 11. 2018:)*
Přemečku, čtu to s takovou krásnou nostalgií v srdci... je to prostě krása a ten konec je takovej pěkně vyrovnanej a boží
jen vyhoď to poslední "jsem", aby to znělo úderněji.. děkuju
moc krásný psaní, pohladilo mě. Dneska se budu usmívat až do večera