Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seMaminka
Autor
Marcela.K.
„Já ti nevím, kdo tam byl. Někdo tam občas chodí a zase pokapal voskem náhrobek. Jestli nějaká kamarádka, co se jí klepou ruce. Ach jo, zase jsem to musela čistit. Chápu, že tam někdo chce rozsvítit mamince svíčku, ale z toho kamene to jde tak blbě dolů.“
Stojím na kraji náměstí a dívám se směrem k nemocnici. Čekám, kdy je zahlédnu.
„Ve dvě půjdu z práce, tak tam na mě počkej. Vezmu s sebou Janičku a půjdeme nakupovat. Potřebuje taky nějaký kabátek na jaro.“
Jen přikývnu. Co jiného mohu dělat. Jen se zase stydět. Co když si ty lidi v krámu myslí, že je naše. Jana!
Má ohromný prsa a divný zuby, šišlá a je hloupá, retardovaná – říkala maminka.
Uklizečka ze špitálu.
Nemůžu ale mamince říci, že se za Janu stydím, mrzelo by ji to, a asi by mi vynadala.
Ten baloňák se mi vůbec nelíbí, zelenej - tmavě, prý se nebude špinit. Chtěla bych radši bundu, nebo alespoň jinou barvu. Jana musí mít větší, aby jí šel přes prsa zapnout. Stojím vedle ní ve stejném tříčtvrtečním kabátu a koukám na maminku. Copak to nevidí, že vypadám jako trdlo vedle trdla?! Mlčím. Vím, že důležitá je také cena a: „Bude se ti hodit i k sukni...“
Ach jo, s tím nic nenadělám. Je rozhodnuto!
„Do prádla?! Proč?“
„Janička potřebuje nějakou pořádnou podprsenku. Půjdeš s námi!“
Paní Řehořková v dámském prádle se na nás usmívá a nosí na pult podprdy, do kterých já bych mohla strčit tak akorát hlavu!
„Ještě nějaké spodní kalhotky, košilku, ponožky...“
Jana se na moji mámu usmívá a jen přikyvuje.
Konečně stojíme na podloubí.
„Tak, Janičko, snad máme všechno.“
Má krásný oči, modrý a veliký jako mrkací panna, napadne mě, když ji pozoruju, jak visí pohledem na mojí mámě. V rukou drží balíčky zabalené v papíru, převázané provázkem.
„ My jdeme ještě pro chleba do samoobsluhy, ale ty už utíkej do nemocnice.“
„Paní vlchní a já to ukážu paní Hamáčkový a paní Motyčkový.“
Bylo jí šestnáct, když ji její máma nechala v zemědělském učilišti ve vedlejším městě. Přijely prý odkudsi ze Slovenska. Školu nezvládala. Máma zmizela, nikdo se k ní nehlásil.
V nemocnici sháněli uklízečky.
„Nabídli mi ji, nevěděli, co s ní a já potřebovala na internu pomocnici do kuchyňky a na úklid. V nemocnici je možnost ubytování pro zaměstnance. Jenže ta holka neuměla vzít ani hadr do ruky. Naštěstí se jí ujaly staré uklizečky a vše ji naučily. Jak stírat podlahu i jak mýt nádobí…
Po první výplatě byla za týden bez koruny. Holky z oddělení jí „prodaly“ i o dvě čísla větší boty!
To jsem na ně vlítla. Takhle tedy ne! Bylo zle a musely peníze vrátit. Jana neuměla počítat a tak jsem založila sešit a její výplatu hlídala, aby o ni zase hned nepřišla. Dostávala vlastně takové kapesné. Jídlo jsem jí platila v nemocnici...Dokonce jsem pro ni část peněz ukládla na knížku ve spořitelně.“
V nemocniční kotelně pracoval starý mládenec.
Sedím doma v obýváku a koukám na Janu. Přišla na návštěvu s malým Jindříškem. Je jen o dva měsíce starší, než náš Honzík a už stojí! Dřív seděl, dřív se postavil. Ten náš kluk jen vleže kouká, jak se Jindříšek drží za tyčky od jeho postýlky a stojí!
„Mami, je to možný?“ zeptám se, když Jana odejde. „Dítě topiče a debilní uklizečky a je šikovnější, než to naše - zdravotní sestry a táty inženýra!“
„Neboj, Honzíček to dožene. Jednou mu vy budete schopni dát víc.“
„Ahoj, Macelko, je pani vlchní doma? Já jsem donesla kytku, když je ten svátek. Jindla žíkal. On ji koupil a žíkal, že je svátek, že ji mám dát paní vlchní.“
Vařím kafe.
Maminka sedí v křesle. Hůl opřená o zeď čeká jako věrná pomocnice.
Jana sedí u stolečku naproti ní a vypráví. Už je také babičkou i od druhého syna. Topič Jindra je dávno v důchodu, ale každý rok, na svátek matek nezapomene vyslat Janu s kytičkou za paní vrchní z interny.
Když se do Jany zakoukal, kroutily sestry z oddělení hlavou. Takový starý dědek!
„Nechte toho,“ říkala moje maminka. „Kdo by si ji vzal? Z těch chlapů v hospodě by si rád sáhl leckterý a nejen to! Jindra si ji ohlídá. Ví do čeho jde.“
A měla pravdu, moje máma.
Ohlídal si ji, vychoval dva syny a vlastně i Janu.
….
Stojím v Lidlu u pokladny. Minulý rok Jindra zemřel.
"Ahoj Macelko, jak se máš? Já jsem byla včela tam u vás na hžbitově. Zapálit mamince svíčku…."
51 názorů
nádherné, citlivě napsané, moje maminka mi zemřela už před 22 lety, bylo mi tehdy 26 a kousek a strašně mi chybí dodnes... byla to tvrdá žena, ale s tím nejlaskavějším srdcem
Nevím, sice jsem se profesí pomamila, ale je spousta věcí o kterých se dřív nemluvilo. Byly prostě "tabu". Pro mě to ale byla ta nejkrásnější maminka na světě. https://www.pismak.cz/dilo/275897/
Poeteroristka
28. 05. 2023Marci, ona Ti to, tuším,všechno předala bezeslov.. ♥️
Diano, není den, abych si na ni nevzpomněla. Už to bude jedenáct let. A já stále nacházím nové otázky ...proč jsem se víc neptala, dokud byla?
Vrátila jsem se, znavu přečetla a musím říct, takových příkladných maminek by mělo být víc! Výborné!
Markétko, děkuji za návštěvu. Potěšila jsi mě, že Tě mé vyprávění tak zaujalo. Má próza je většinou jen zápis pocitů, nebo událostí z mého života. V podstatě - co neprožíju, nenapíšu :-)
Koukla jsem na Tvůj profil a přečetla si, že mezi Tvé oblíbence patří Eduard Petiška. Tak Ti posílám odkaz do toho mého "uhelného dolu"- třeba tě ten příběh také pobaví.
Poeteroristka
26. 05. 2023Mám puštěnou Tv, netuším, co tam je, potopila jsi mne ve Tvém příběhu.
Mám Tě moc ráda, i když Tě znám jen skrze tvoje texty.
Přeji Ti krásné dni a jdu fárat dál ve Tvém diamantovém dole.
Děkuji Ti
Rekl bych, ze to tema bylo uchopene skutecne citlive a pro me opravdove, pochopitelne a bez patosu a o to vic mi to pomohlo se vcitit. Libil se mi jak ten vyvoj, tak pribeh a dychlo na me z toho clovecenstvi, pochopeni, zmoudreni, pokora a ucta k lidem, o kterych se v pribehu vypravi a celka moudrost maminky, ktera dokazala videt a davat. Ne vzdy je snadne videt a dokazat si vazit lidskosti a treba si i priznat, ze jsem se mylil nejen v nekom, ale i ve sve nadrazenosti, natoz pak jit s vlastni kuzi na trh... Myslim si, ze maminka by byla po pravu pysna, stejne, jako jste po pravu pysna na ni Vy... I prosti hrdinove si zaslouzi obdiv a zit nejen pro sebe casto opravdovym hrdinstvim skutecne je. Dekuji, ze jsem smel nahlednout. ;) S.F.
Radmila Marie
24. 03. 2021Děkuji.
Marcela.K.
08. 11. 2019Marku, já děkuji za tak milý komentář. Těší mě, když se někdo vyladí na stejnou strunu a rozumí mi. Tak ti za to pošlu avízo na jednu svoji miniaturku ;-)
Po letech jsem zavítal na Písmáka a udělal jsem dobře.
Mám vždycky hroznou radost, když čtu text od někoho, kdo opravdu umí psát, pozorovat, odcítit.
(Ono je to jako v tý starý cirkusácký anekdotě, jak říkal ředitel klaunovi: "Klaune, proč ten kůň nezpívá?" A klaun odpoví: "Není mu dáno." A ředitel řekne: "Tak mu dejte!" A v tom je celej vtip umění: komu není dáno, tomu se dát nedá.)
Děkuju!
Marcela.K.
21. 05. 2019Dobrý je ten dvojí střih, který si čtenář uvědomí až po dočtení posledního odstavečku, přinášejícího překvapivé vysvětlení oné předmluvy. Napsané je to se značnou dávkou citu, jehož míra s přibývajícím věkem narůstá. Snad jen název mi přijde málo nápaditý, ale určitě je lepší než nějaký "výkřik". Tip.
Marcela.K.
17. 05. 2019Jani, díky za milé zastavení. Mrzí mě, když čtenář nepochopí moje "proč", ale s tím nic nenadělám, když jsem tak "pyšná" ;-)
Ano, je jedno komu byla určená moje slova v prologu. Vždyť jsem to říkala, nejen své sestře, ale i manželovi, dceři, synům... ptala jsem se jich, jestli nebyli na hřbitově.
Rozesmála mě kritika Zdendy. Že jak si to jako dovoluju takhle napsat :-)
Ty víš, že citové vyděrače nesnáším. Někdy se bojím sklouznout z hrany po které se pohybuji...čím jsem starší, tím víc se musím držet ;-)
Musím říct, že na „vyvolávače slz“ jsem poměrně alergická, ale tady jsem žádnou takovou urputnou snahu dojmout nezaznamenala. Právě to se mi líbí, jak lehce a uvolněně je tenhle obrázek načrtnutý, i když ve skutečnosti příběh obsahuje pořádnou porci „životní tíhy“. Četlo se mi dobře a dobrý pocit ve mně zůstal i dlouho po dočtení, za což autorce děkuji :-)
Snad jen představa „paní Řehořkové v dámském prádle“ mě rozesmála, ale musím uznat, že ta malá holka, kterou tenkrát vypravěčka byla, by to asi řekla přesně takhle. Ta diskutovaná úvodní přímá řeč mi připadá v pořádku. Je vcelku jedno, kdo ji pronesl (já bych tipovala přímo vypravěčku, že se zmiňuje někdy, někomu o tom vosku na náhrobku)… podstatné je, že je tady použitá jako šikovný prolog, který rychle uvede čtenáře do situace.
Marcela.K.
14. 05. 2019:-)))
Marcela.K.
14. 05. 2019Zdendo, úvod (v podstatě prolog) opravovat nebudu. Pokud se Ti styl mého psaní nelíbí, mohu ti doporučit jen to, abys mě nečetl. Pokud jsi našel nějaké gramatické chyby, ráda je opravím. Dík.
Marcela.K.
14. 05. 2019Tak to je pak dostatečně vysvětlující pro Tvé komentáře (nejen u mne).
Marcela.K.
14. 05. 2019Zdendo, tak hlavně, že jsi se uspokojil svým komentářem.
Nenapsal jsi Ty někdy nějakou vzpomínku na svoji maminku? Bych si ji docela ráda přečetla.
Marcela.K.
13. 05. 2019Opravdu není podstatné, komu to říkám, ale budiž. Je to moje sestra. Je to úryvek z našeho telefonického rozhovoru.
Zdendo, nerozumím tomu, co Tě vede k takovému "povrchnímu" komentáři. A taky nechápu, proč máš pocit, že bys tu měl slzet.
K tomuto textu se rád ještě vrátím Zvolená forma jen podtrhuje silné emocionální působení na čtenáře.
Marcela.K.
13. 05. 2019Redaktorům děkuji za Výběry, vám ostatním, kteří jste rádi četli, za váš čas a komentáře.
Moje maminka byla od 36 let vdovou. Zůstaly jsme samy, bez táty Mně byly čtyři, sestřičce šest (píšu o tom ve svých STŘÍPCÍCH).... čím jsem starší, tím více ji obdivuji, jak vše zvládala, jak nás vychovala. Pomáhala ji víra...Teprve v dospělosti jsem pochopila, s Kým se radila :-)
Text som čítala už včera. Je napísaný naozaj s odžitým nadhľadom. Páči sa mi jeho prirodzenosť a nenásilná emočnosť. Na môj vkus si sa celkom pekne vyhla nejakým silným emočným brnkačkám, ktoré sú častým "prízrakom" v textoch o mame.Kvitujem vykreslenie emočna, vzťahu, ľudských hodnôt cez reakcie postáv. Je to plynulé,vťahuješ čitateľa do deja od začiaku do konca, zasypávaš ho tou obyčajnou čistotou slova, výrazu, lásky. Pekné.
vrátila som sa znova ku Střípkum, fotky som už nikde nenašla, znova som zaslzila dojatím nad spomienkami, takými blízkymi môjmu detstvu...
Marcela.K.
11. 05. 2019Díky za zastavení a za komentáře.
Diano, to přece není smutné, když tu někdo zanechá takovou stopu... Mamince bylo 85 let, když odešla za tátou, který na ni tam někde čekal 49 let.... To, že si dokázala k péči o nás dvě přibrat ještě starost o Janičku? Já se tehdy fakt styděla, byla jsem hloupá ...teprve v dospělosti mi došlo, že maminku lidé z našeho městečka dobře znali i díky profesi zdravotní sestry. Myslím si, že i ochota prodavačky v prádle byla právě proto, že věděla...
Ten příběh "zapomenutého" dítěte by se dal rozepsat do románu.
Mně šlo ale o něco jiného...chtěla jsem se s vámi podělit o vzpomínku na moji maminku.
Odkaz pro ty, kdo nečetli moje STŘÍPKY :-)http://www.pismak.cz/index.php?data=tipers&id=275897
slzím dojatím, krásne si to napísala, mala si úžasnú maminku, máš to po nej...
.....
dievča z lesa
11. 05. 2019Marcelka, po celý čas mi behal mráz po chrbte
je to po všetkých stránkach krásne
Ďakujem!