Jakou barvu má duše

Tematický den: Den barev

Jitku po rozvodu přestalo oblečení úplně zajímat. Zatímco jako vdaná paní nosila ráda květované sukně, vyšívané svetříky a další pěkné kousky, nyní coby rozvedená přešla na stereotypní džíny a černý rolák nebo černé tričko.
Kamarádka Bára jí to neustále vyčítala.
„Takhle se za tebou žádnej chlap neohlídne, podívej se, jak vypadáš fádně,|“ hodnotila její stále stejné oblečení. Přitom se Jitku snažila přimět, aby si při jejich společném nakupování v obchodním centru alespoň prohlédla svůj odraz ve výkladní skříni a dala jí za pravdu.
„Mně je to jedno,“ řekla Jitka znuděným hlasem. Opravdu jí na tom nezáleželo. Martin ji opustil kvůli jiné ženě a ona ho i přesto stále milovala. Netoužila poznat nikoho jiného. Aspoň zatím.
„Černá s modrou, to je naprosto nanicovatý. Člověk se musí obklopovat něčím zářivějším, a nejenom v oblíkání.“ Bára byla opravdu zářivá, to se muselo nechat. Potrpěla si na červené halenky a doplňky, k tomu nosila sukně a kalhoty vždycky s trochou červené, aby byla náležitě sladěná. „Ostatně, byla jsi u mě na návštěvě, tak víš moc dobře, jak to u nás vypadá,“ pokračovala Bára překotně. „Kuchyni máme oranžovou, v době, kdy jsme ji zařizovali ostatně oranžová dost frčela, no a ložnici máme se Standou do modrorůžova, přizpůsobila jsem tomu i povlečení. Obývák je taky ve veselých barvách, olivově zelenej koberec a sedačka ve zlatejch odstínech, hned mám pocit, jako by tam svítilo slunce, no prostě, člověk má z těch barev hned lepší náladu. Tak si to doma trochu vylepši a uvidíš, že všecko kolem rozvodu začneš vidět jinak.“

Když přišla Jitka domů a pohlédla na svůj obývák s béžovým kobercem a krémovými sedačkami, kuchyň s bílou linkou, usoudila, že Báře určitě konkurovat nemůže. Na tom, co jí řekla, bylo ovšem zrnko pravdy. Možná by opravdu začala všechno vidět jinak. V jiných barvách. Obývák by mohla třeba vylepšit různobarevnými polštářky, do bílé kuchyně by mohla dát barevné podsedáky, ale... Bylo tu ale. Neměla na to peníze. Byla ráda, že jako sekretářka s platem každý měsíc vyšla. Jistě, mohla by koupit látku a polštářky a další věci ušít. Tím by ušetřila. Chybělo jí však kromě peněz to hlavní: elán něco měnit. Potom pohlédla na stůl s prázdnou vázou a vtom jí něco napadlo. Vida, může každý týden koupit květiny, ty jsou přece taky barevné. Hned druhý den tedy cestou z práce zašla do květinářství a koupila růžové gerbery. Dala je v kuchyni do vázy a zálibně se na zkrášlený stůl podívala. Celá kuchyň najednou prokoukla. Jitka poprvé od rozvodu pocítila radost. Ano, tohle byl dobrý nápad. Každý týden bude měnit květiny. Teď na podzim byla v květináství docela velká nabídka. Navíc to nebylo nic umělého, byly to živé barvy z přírody.

Ale ani květiny nebyly zadarmo. Střídala je proto s barevnými listy, které našla v parku pod stromy. Musela vybírat nepošlapané a neporušené listy, chodila proto s očima přilepenýma k zemi.
„Tady ten list je obzvášť krásný,“ uslyšela najednou za sebou příjemný mužský hlas.
Zvedla se překvapeně z podřepu a ohlédla se. Uviděla mladého muže jejího věku s dlouhými vlasy svázanými do culíku. Podával jí javorový list s mnoha odstíny červené a žluté.
„Máte pravdu, je krásný,“ kývla.
Mladík pohlédl na další listy v její ruce.
„Budete je malovat?“
„Malovat?“ nechápala Jitka. „Aha, ne, chci si je jenom dát do vázy.“
„Tak je namalujte,“ zasmál se mladík a odešel.
Jitka se za ním dlouho dívala. Docela se jí líbil. Ona sama v něm určitě žádný dojem nezanechala. Obyčejná ženská v džínách a černém roláku, která sbírá listí. Není na ní nic zvláštního. Martin jí vždycky říkal šedivá kancelářská myš.
Potom si ale znovu prohlédla své listy a začala přemýšlet o návrhu neznámého. Má je namalovat? Malování jí ve škole nikdy nešlo, moc tomu tudíž nevěřila. Ale může to každopádně zkusit.

Za několik dní se přece jen odhodlala a vypravila se na náměstí do papírnictví pro vodové barvy.
„Tak vy je budete fakt malovat?“ uslyšela za sebou náhle povědomý hlas. Otočila se.
Byl tam. Mladík s culíkem. Seděl na lavičce kousek od obchodu.
„Vy tady na mě čekáte?“ řekla udiveně.
„Tak trochu. Upřímně řečeno, už jsem myslel, že nepřijdete,“ dodal poněkud tajemně. „Pojďte, něco vám ukážu.“
Zavedl ji do úzké uličky, kde měl rozestavěné svoje obrazy. Byly to krásné výseky podzimní přírody. Jitka těkala očima z jednoho obrazu na druhý.
„To je nádhera,“ řekla po pravdě.
Vtom její zrak utkvěl na posledním obraze. Mladá žena pod podzimním stromem sbírá na zemi listy. Ta žena byla ona. Její portrét. Měla na sobě žlutý svetr a červené kalhoty.