Steve Buscemi

Zlatuši probudilo klepání. Teď, když konečně zabrala! Dlaní otřela zadýchané sklo a spatřila v něm obličej. Ucukla. Na obličeji se objevil úsměv.

„Hotovo.“

„A kde se bude vyclívat?“

„To netuším, musíte se zeptat v kanclu.“

Neví, proč jí tady skoro všichni stěhováci vykají. Všem řidičům se tyká. To proto, že je žena? Vyskočila z kamionu. Cítila na sobě jejich pohledy. Nevadilo jí to. Na jihu by si ještě zapískali. Jen ať se kouknou na pořádnej zadek. Zasloužej si to. Všechno se vešlo a není ještě poledne. Ve Francii by se s takovouhle nakládkou prděli celej den. Může si tu v klidu dodělat pauzu, vysprchovat se a nakoupit na cestu. Dva dny se pořádně nevyspala a nutně potřebuje oraz.

„Vidíte ty dveře na konci chodby? Projdete kuchyňkou a dostanete se do kanceláře. Tam vám poradí a dají celní papíry. Jen nám cukněte od rampy. Tamhle naproti  můžete parkovat přes noc.“
„Díky hoši,“ řekla a ladně se před jejich zraky zavlnila.  

V kanceláři byli dva muži a jedna žena. Kdyby neslyšela klepání klávesnic, myslela by, že to jsou jen figuríny. Hned po její levé straně seděl holohlavý muž. Mračil se. Ani se na ni nepodíval. Svůj pozdrav tedy nasměrovala do prázdna, snad se někdo chytí.

„Potvrdí mi někdo papíry?“

„Pojďte ke mně,“ řekl brýlatý muž, který měl své hnízdo uprostřed místnosti. Na stole se mu válely žluté a růžové desky s různými jmény.  Na sloupu za ním visela nástěnka. Kromě mapy Prahy s dopravním omezením a několika grafů tam byla připíchnutá i černobílá fotka Steva Buscemiho. Zlatuše herce hned poznala. Během svých povinných přestávek zkoukla nespočet filmů. Podívala se na dispečera. Fyzickou stavbou těla si ti dva možná byli podobní, ale v obličeji ne. Herec měl větší oči a plnější rty. Kobylí zuby dispečer neměl. Tím si byla jistá, i když je během rozhovoru neukázal.

Buscemiho jí víc připomínal Petr. Měl stejně melancholický pohled. Byl to nejmilejší řidič, jakého znala. Nebyl na ni sprostý jako většina neustále nadržených kamioňáků. Pokaždé se jí svěřoval se svými obavami z vykládek v centru Paříže, kam obvykle vozil zboží. „Jako by se všichni domluvili a posílali mě zrovna tam,“ kroutil hlavou a díval se na ni těma smutnýma psíma očima. Snažila se mu poradit, kudy má na adresy najíždět a jak nejlépe zacouvat do slepých uliček. Petr přikyvoval a potahoval z cigarety, bez které ho snad nikdy neviděla. Říkal jí, že je jeho tiráckej anděl. Až prý budou mít společně volno, vezme ji někam na večeři.

Mezitím jí dispečer vysvětlil, kde se má hlásit na clení. Párkrát při tom zavtipkoval na adresu švýcarských celníků. Byl vcelku příjemný, dalo by se říct i přátelský. To Zlatuši přimělo k poznámce:

„Ten herec je podobný panu Navrátilovi. Neznáte ho? Jezdí prý pro vás často stěhovky.“

Dispečer se podíval na fotku.

„Ano, máte pravdu, celej Petr,“ přikývl a dodal: „škoda ho, byl to dobrej chlap.“

„Jak škoda?“ nechápala Zlatuše. Že by nakonec udělal nějaký průšvih na adrese a vyhodili ho?

„Zemřel. Vy to nevíte? Minulý týden ho odvezli do nemocnice. Rakovina. Za pět dnů byl konec. Je to strašné.“

„Promiňte, netušila jsem, byla jsem na cestách,“ hlesla, jako by se za to musela omlouvat, vzala si celní papíry a pospíchala do kamionu ukrýt své slzy před světem.

***

Do kanceláře vkročil Žabák. Při chůzi se kymácel, jako by měl jednu nohu kratší. Pozdravil a pak si to namířil k dispečerovi.

„Tady máš rozměry těch beden do Ameriky.“

„Díky moc, zvládneš ještě naložit na zítra dodávku?“

„Udělám všechno,“ zamumlal Žabák a podrbal se na své zrzavé kštici, „ale hlavně mě nenuť přemejšlet.“

„Dobře, slibuju,“ usmál se dispečer.

„Jo a necháš mi na večer zapnutej počítač?“

„Jasně, dal jsem ti tam dva filmy se Seagalem.“

„Seš zlatej, a co se stalo Zlatuši? Proběhla skladem v slzách, ani pusu mi nedala.“

„A tobě někdy dala?“

„Nedala, ale co není, může bejt,“ Žabák vycenil svoje žluté zuby, „tak já du na tu dodávku.“

„Hele, hlavně mi pak na stole nenechávej prázdný lahve. Kdo to má ráno uklízet!“

„Neboj, už se to nestane,“ řekl Žabák, naslinil si dva špinavé prsty a vztyčil je do vzduchu. Byl z něho cítit alkohol. Dispečer si toho všiml, ale nic neřekl.

***

Mezitím v kabině bílého Mana Zlatuše plakala do svého cestovního polštáře, dokud na dveře nezabouchal Žabák. Učiněnej Glum z Pána prstenů, pomyslela, když otevřela a on na ni koulel ty svoje vodnaté modré kukadla.

„Zlatuš, pojď na štamprličku.“

Řidička si otřela předloktím červený nos a zeptala se, co může nabídnout.

„Mám vodku a nějaký lahváče. Vevnitř už nikdo není. Můžeme si v kanclu pustit film.“

„A ty tam jako můžeš?“

„Jasně, já tam spim.“

„Co že tam?“

„Nebudu přece o sezonu dojíždět z Jihlavy, když tu v létě dělám denně dvanáctky,“ poklepal si na svoje oslí čelo Žabák.

Ten chlap je nemožnej, řekla si v duchu Zlatuše, ale nechtěla být sama. Brečet celou noc v kabině tiráku se jí zdálo morbidnější než trávit večer s Glumem.

„Ale s ničim nepočítej!“ ujistila ho řidička.

„Já počítat neumim,“ opáčil Žabák a se zaujetím sledoval její zadek, jak se souká dolů z kabiny.

Pak zamknul dodávku, típnul cigaretu o rampu a otevřel dveře do skladu. Prošli uličkou mezi dřevěnými kontejnery. Vonělo to tam smůlou. Na konci chodby Žabák ukázal na dveře vlevo:

„Tam je koupelna – můžeš se vysprchovat – já už jsem byl – je tam i gel.“

„Já vim, ale o moji hygienu se starat nemusíš,“ odsekla řidička a na chvíli zalitovala, že jeho pozvání přijala.

Kancelář byla vylidněná. Místností procházel slabý hukot klimatizace. Dispečerův monitor svítil do šera.

„Nechává ho zapnutej, abych se moh koukat na filmy,“ řekl Glum, posadil se za stůl a dvakrát se na židli zatočil.

Na stole mezi složkami stála lahev vodky a nedopité pivo.

„V kuchyni jsou skleničky, skočíš tam? Já si zakouřim.“

Žabák otevřel okno a vyskočil z něho. Dopadl mezi nízké keře lemující budovu. Když si zapálil, kouř stejně vnikal dovnitř.

Mezitím si Zlatuše nalila lampu vodky a než se kuřák vrátil, obrátila ji do sebe. Alkohol uvnitř okamžitě vzplanul. Nejraději by ten plamen vyplivla a spálila vše, včetně toho skřeta, který právě dopil lahváče a hlasitě krknul. Pak oběma nalil vodku a teatrálně se postavil do pozoru.

„Nazdarovie, krasavica!“

Řidička zavřela oči a spolkla další oheň.

„A ještě do druhý nohy,“ zamumlal Žabák.

Když jí doléval skleničku, kořalka se přelila přes okraj. Na stole se leskla průhledná louže. Chvěla se jako Zlatuše uvnitř.

„Asi už půjdu spát,“ řekla, „zítra vyjíždím, tak abych nenadýchala.“

„Ještě jednoho, no tak!“

Když odmítla, ztrestal oba panáky. Víčka mu na moment klesla. Zavrávoral. Dopadnul na židli a hrábnul po myši. Rozsvítila se plocha monitoru. Snažil se kliknout na složku s názvem Filmy. Když se konečně trefil, objevilo se asi deset VLC ikonek.

„Nechceš se podívat na ten film?“

„A co tam máš?“

„Seagala.“

„Toho nemám ráda.“

„Je tam i Van Damme nebo Stallone. No jo, červenou knihovnu tu holt nemám, ale můžeš ji zažít se mnou!“

„Už půjdu spát.“

„No tak,“ vstal a chytnul ji kolem ramen. Byla jako v kleštích. Kluci ve skladu o něm povídali, že má na svou muší váhu nezvyklou páru. Smáli se, když jí vyprávěli, jak šel s kurtou koupit pračku, hodil si ji na záda jako školní brašnu a pak hurá do metra.

„Vím, že si smutná kvůli Petrovi, nesmíš… ne-nesmíš,“ šlapal si na jazyk, „na to myslet.“

Doplnil skleničky, jednu pozvedl a druhou šermoval Zlatuši před obličejem, přičemž většinu obsahu vylil na koberec.

„Napijeme se na jeho památku - to nemůžeš odmítnout!“

Řidička kapitulovala.

„Já – já taky umřu na rakovinu,“ zaškytal lítostivě Žabák, když dopili, a vytáhnul z krabičky další startku bez filtru, „Petr jich dával čtyřicet, já vyhulim šedesát.“

„Neměl bys tedy kouřit.“

„Mě je to jedno,“ mávnul rukou tak, že se jí Zlatuše jen stěží vyhnula, „co s takovým životem? Víš, že mě máma hodila po porodu do popelnice? Vážně! Našli mě tam popeláři. Štěstí, že to udělala v úterý, kdy jezděj. Vyrůstal jsem v děcáku. Zrzavý dítě nikdo nechce. Všechno stojí za vyliž-prdel.“

„Jaký si to člověk udělá, takový to má.“

„A ty mi to uděláš, Zlatuš?“

„Už musim jít.“

Ucítila jeho tlapu na rameni.

„Něco ti ukážu!“

Otočili ji jako panenku. Shýbnul se k pojízdnému kontejneru, který byl pod dispečerovým stolem, a z horního šuplíku mezi kancelářskými svorkami a poházenými vizitkami vyštrachal velký klíč.

„Od čeho je?“ zeptala se, aniž by to chtěla vědět. Jediné, co si přála, bylo vrátit se do svého kamionu, přečkat tam noc a konečně vyrazit na cestu, pryč od téhle noční můry.

„Pojď za mnou!“

Zavedl ji do vedlejší místnosti, kde bylo poházeno asi deset balíků minerálních vod. V rohu na zemi se krčil malý černý trezor. Žabák si nandal pracovní rukavice, otřel klíč a otevřel s ním sejf, odkud vytáhl několik sto eurových bankovek.

„Co blbneš?“ zhrozila se Zlatuše.

„Ten idiot si ten klíč vůbec nezamyká, chápeš to?“

„Vrať to tam.“

„Dám ti sto Euro, když mě potěšíš, co říkáš? Nikdo se nic nedozví!“

„Ty peníze jim budou chybět!“

„Minulej tejden jsem už dvě kila vzal a nikdo na nic nepřišel.“

„Přijdou na to.“

„Mají v tom bordel.“

„S tím nechci mít nic společnýho.“

„Svěřil jsem se ti – už si spolupachatel.“

„Nic nejsem. Už musím.“

„Tak dvě stovky!“

„Jdu spát!“

„CO SI MYSLÍŠ?“

Zlatuše ztuhla. Žabák řval dál:

„TO SEŠ JAKO NĚCO EXTRA? KDEJAKÁ KURVA BY MI ZA TYHLE PRACHY URVALA RUCE!“

„Nejsem žádná kurva!“

„Tak co seš, kráva? Kam deš? Co si o sobě myslíš? TAK KAM SI MYSLÍŠ, ŽE DEŠ?“

To už Zlatuše nešla, ale běžela. Slyšela za sebou kroky. V kuchyni nakopl koš. Dunivé nárazy na sádrokartonovou zeď. Vzteklé láteření. Na konci uličky mezi dřevěnými kontejnery ji měl na dosah. Doběhla ke stolu u rampy a popadla  páčidlo. Namířila ho proti Žabákovi a skrz sevřené hrdlo zasyčela:

„Nepřibližuj se ke mně.“

„Sklad je zavřenej a klíče mám já!“

„Pusť mě!“

Jeho modré oči znehybněly. V přítmí se leskly jako vzdálené hladiny.

„Polož to, nebo tě zabiju!“

Sehnul se pro kladivo, které se válelo na zemi. Pokaždé říkal klukům, aby po sobě uklízeli. Pak to bude na něm. On tu přespává. Jim je všechno jedno. Zaslouží si přeci odměnu za svoji pracovitost!

Zoufalá Zlatuše využila jeho chvilkové nepozornosti k útoku. Páčidlo přistálo na Žabákově spánku. Před očima se mu zatmělo. Zvedl kladivo nad hlavu a snažil se zaměřit cíl. Řidička nemeškala a opět udeřila. Dvakrát a vší silou. Ozvalo se křupnutí, jako když se rozlouskne ořech. Spatřila krev. Celý proud. Žabákův vytřeštěný pohled směřoval do prázdna, pusu dokořán, jako by chtěl něco říct. Lesk z jeho očí se vytratil a tělo bezvládně padlo na rampu.

Zlatuše upustila zakrvácené nářadí a dala si dlaně před ústa, aby je naplnila nářkem. Na to ale nebyl čas. Musela jednat. Někde hluboko uvnitř zaslechla hlas. Nebylo pochyb. Patřil Petrovi. Vždy ji ten samet, co měl v hrdle, uklidňoval. Samet, co se změnil v nádor. Ale no tak, Zlatuše, vzchop se! Není to tvoje chyba. Nemůžeš pykat za jeho hříchy. V kapse má klíče od skladu. Vytáhni je. Otevři si dveře, klíče otři a vrať mu je do kapsy. Pak vem tu roli bublin, co je tamhle u kontejneru. Vidělas přeci, jak do nich stěhováci balí koberce. Tohle je to samý. Tak ho tam hezky polož. Dej dvě tři vrstvy, ať krev nevyteče. Je to kvalitní materiál. Neprůhlednej. Teď to pěkně opáskuj. Jdi do kanclu a umej si po sobě skleničku. V kuchyni si viděla kýbl, koukni se pod dřez, určitě tam bude saponát. Pořádně vydrhni všechny ty krvavý skvrny. Pozor, aby na páčidle nezůstaly zbytky vlasů.  Pak si přistav kamion k rampě – nikomu to nepřijde divný – prostě máš noční nakládku. Nalož si ten odpad, zavři rampu, zhasni a zabouchni za sebou dveře. Pak se na pár hodin natáhni, ať alkohol vyprchá. Ve tři můžeš klidně vyrazit.

Tak, a teď máš ještě dost času na to zbavit se toho šmejda. Neměj strach. Ten si černou kroniku nezaslouží. Nikdo ho hledat nebude. Ráno uviděj otevřenej trezor a budou si myslet, že vzal roha. Kvůli dvěma stům Euro volat policii nebudou. Když mu za tenhle měsíc nedaj vejplatu, ještě na tom vydělaj. Přejeď pak co nejdřív hranice a udělej si další pauzu v Německu. Všechno bude dobrý. Dám na tebe pozor. Dejchej a otři si slzy, ať je vrátný neviděj. Tak je to správně, a už jsme na cestě. Pod tvým řízením jako by se kamion vznášel. Něco ti řeknu, neznám nikoho, kdo by uměl zacouvat na rampu s takovou grácií. Tvůj táta by byl na tebe pyšnej. 

Zlatuše se podívala na fotku, kterou měla vystavenou na palubce. Byla na ní malá holka s chlapem v tílku. Stáli před starou tatrovkou. Muž dívku držel kolem ramen. Vypadali šťastně.