Blatenské růže

Následky zranění se dnes ohlásily zvlášť intenzivně. Od rána ignorovala bolesti oka, hlavy a šíje. Jako by se lékařům nepovedlo střepy zcela vyndat, což je samozřejmě nesmysl.

Chce po dlouhém marasmu, kterým prošla, začít relativně normálně žít? Z částečného důchodu to možné není, když zůstala sama, a navíc je práce svým způsobem vysvobozením z osamělosti. Nezbývá než zatnout zuby a alou, přemlouvala každý všední den samu sebe. 

Nejhorší jsou večery. Ještě že existuje internet.

Přecedila čaj a ochutnala první hrneček. Původně scvrklé plody na jeho dně se znovu nalily, jako by je právě utrhla z keře u polňačky, jen ta rudá barva je vyluhovaná.

Zapnula počítač. Klikla na odkaz Blatenské růže, kde se den co den odvíjela nit nekonečné diskuse pěstitelů. Přivykla tomu, že se může s uživateli webu anonymně bavit nejen o své nově nalezené staré zálibě.

Od doby, kdy manžel umřel, začala se Jarka více věnovat zahrádkaření u jejich chatky na Lipně. Tak poprvé přišla na stránky pěstitelů růží.

Chvilka očekávání… Je přítomen, ani dnes nechybí mezi diskutéry. Králíček alias Král. Vdovec Alois Král. Teď už zná jeho skutečné jméno. On zase její. Dokonce i adresu, poslal jí na jaře sazenice vzácných růží ze svého minirozária.

Přihlásila se pod svým nickem Krumlovská baronka. Lidé si zde běžně dávají jména odrůd královny květin.

Á, už si všimnul. Na emailu nová zpráva, která se hemží otazníky. Za dobu, co se virtuálně s Aloisem znali, věděla, že otázky nejsou zdvořilostní. Psávali si téměř každý večer.

- Ahoj. Máš se, baronko Jaruš? Všecko ok? Jak bylo dnes v práci? Co ta hlava, ještě tě tolik bolí?

- Lojzíku, ahoj, upřímně, není to moc dobré. Mám zatuhlý komplet celý krk. Na obvod jsem ani nevyrazila. Nebyl čas vůbec na nic, sotva jsem vypila kafe, už tam byly zákaznice. Tak to šlo v jednom kuse.

- Když celý den skláníš bolavý hřbet k nohám klientek, nediv se. Měla jsi pedikérnu zavřít a jít k lékaři..

- Je to moje obživa, tak co naděláš J Teď jsem si uvařila čaj ze šípků a připojila se na BR. Čtu vtipné glosy nejen o kytkách jednoho mágaJ, jistého Králíčka. Oddaně tam k němu vzhlížejí snad všechny pěstitelky růží…cení si rad, u kterého očka zastřihnout teď na podzim tu kterou růži – anebo šarmu, kterým na ně shlíží z profilové fotečky?

- Snad  nežárlíš, Jaruš? Přes email si dopisuji jen s tebou. Pošlu ti růže pro zlepšení nálady. Zatím toliko jejich fotografii v příloze emailu. Jmenují se Zlatá Praha a do dnešních časů přežily v jediné zahradě vily z První republiky. 

- Neurážej se hned, kamaráde Králíčku. Teď jsem si měřila teplotu, je tam osmatřicet, tak se nediv, že jsem jaksepatří protivná. Na fotku se za chvíli podívám. Máš dobrý vkus, co se květeny týká, ale pak si půjdu lehnout. Něco na mne leze. Snad ráno bude líp.

- Doporučuji vzít si jeden či dva Paraleny. Naštěstí je zítra víkend a nemusíš do práce. Odpočívej jako pravá baronka J.

- Králíčku, budeš se asi divit, Paralen ani nic podobného nemám. Možná v práci, ale spíš desinfekci a náplast, kdybych náhodou někoho šmikla skalpelem.

- Zavolej dceři, aby ti něco donesla, bydlí přece na tom vašem sídlišti Máj jen o blok dál.

- Alenka má svoji rodinu. Nemohu pořád obtěžovat, už takhle pro nás po té nehodě udělala maximum.  Lékárna je poblíž, ale přes víkend samozřejmě nefunguje… točí se mi hlava, jdu si lehnout. Ani sezení u PC mi dnes nedělá dobře. Díky za tvoji starost! Dobrou noc, Lojzíku!

Vypnula monitor a sundala pásku z nevidomého oka. Zamířila do sprchy. Při záklonu hlavy si opět uvědomila bolest zasahující až pod lopatky. Objedná se na masáž. Nebo rovnou na rehabilitaci.

V posteli se stulila do klubíčka. Vzpomněla na seschlé šípky na dně hrnku. Tak nějak se cítila. Celých pětatřicet roků by stačilo natáhnout ruku na vedlejší postel a prohodit pár slov. O dětech, práci, běžných starostech. Nakonec, poslední dva roky, probírat to, co se jim, právě jen jim z celého zájezdu osudově přihodilo cestou ze Španělska. Jak se z dovolené vraceli domů. Jak si s novomanželským párem vyměnili sedačky z přízemí do vyššího patra. Mladé paní prý se tam nahoře dělalo zle od žaludku. Takže rádi vyhověli.

Pozorovala tehdy nádherný západ slunce a hlavu ještě měla plnou zážitků a lenošení u moře. První dovolená v cizině! Jinak jezdívali na chatičku u Lipna.

Měla po chvíli na svého muže pifku. Pořád se nalívá pivem a pak kolem ní chodí na toaletu. Nechtěla kazit náladu, a tak si sedla k oknu a přenechala mu své místo do uličky. Za dvě hodiny měli být v Lyonu, když se ozval třesk skel. Střepiny z oken zasáhly právě jen jejich sedadla. Nikdy nezapomene na šílený chaos a křik. Na to, jak přidržovala levé oko vlastní dlaní na tváři. Necítila žádnou bolest, jen hrozný strach o manžela. Oba je odvezli do nejbližší nemocnice. Pak letecky do Čech, do krajského špitálu.

Po čase přišlo sdělení od francouzských úřadů. Střelec z mostu nad dálnicí nevypátrán.

Část široké postele zůstala po opakovaném a komplikovaném léčení poraněných nohou jejího muže prázdná. Ukázalo se až v průběhu mnoha měsíců, že pro těžkého diabetika nemají hluboké rány od střepin šanci na zhojení. Následná sepse organizmu nebyla zvládnutelná.

Neklidně se převalovala, až konečně usnula.

Jako z velké dálky Jarku vyrušilo jakési zvonění. Probrala se. Na hodinách byla téměř půlnoc. Stalo se něco u Alenky? Ale ta má od bytu klíče…

Přehodila přes sebe župan a šla ke dveřím. Nahlédla zdravým okem do kukátka a málem padla do mdlob.

Stál tam nepříliš vysoký starší pán s bříškem, jehož obličej vídávala na stránce pro pěstitele růží. Odhákla řetízek.

„Lojzíku, co tě to probůh napadlo, cestovat navečer až z Prahy?“

„Dobrý večer, Jaruš. Rozhodl jsem se, že ti ten Paralen dovezu. Od toho jsou na světě kamarádi. A růže vždycky vypadají líp živé než na fotografiích,“ vytasil se zpoza zad s kyticí růží. „Trhal jsem je s čelovkou, tak si jich važ, baronko,“ řekl s úsměvem.

„Pojď přece dál, Králíčku. Uvařím šípkový čaj.“