Brigáda

Brigáda

S pocitem, že je zapomenuto vše, co jsem minulý rok během svého pobytu na gymnáziu napáchal, jsem opět neodolal a přihlásil se do kroužku profesora Procházky.

„Podívejte se, jak je to s bezpečností práce v laboratořích jste již slyšeli nejméně stokrát. Takže, kdo to chce probrat znovu, se přihlásí!"

„Nikdo! Tak se mi všichni podepište do připraveného formuláře. Výjimkou je Horák. Na toho si udělám čas odpoledne a osobně si ho proškolím. Nebudu riskovat životy pana ředitele, obou zástupců, celého učitelského sboru a v neposlední řadě ani studentů!"

Došlo mi, že zapomenuto nebylo vůbec nic.

„Teď bychom se měli dohodnout, co budeme celý rok dělat. Má někdo nějaký nápad?"

Třídou se nesly hlášky propagující pokusy, při nichž něco vybuchuje, leptá, hoří, smrdí. Jejich autory byli zpravidla kluci, kteří si již na úvodní kroužek přinesli patřičně proděravělý plášť. Holky z primy zase nesměle navrhovaly návštěvu liberecké ZOO či společný chov želvy nádherné. Ti, kdo znali Procházku z minulých let, věděli, že do zoologické zahrady půjde maximálně demonstrovat za svobodu tučňáků, a tak je nepřekvapilo, že návrhy primánek vůbec neakceptoval a hned se rozhovořil na téma pokusů.

„Jo, s pokusy to bude letos problematické. Škola je na tom tak bídně, že si služby budou nosit vodu z domova, aby měli v čem namočit houbu, když budou chtít smazat tabuli ... A zásoby chlorečnanů a dusičnanů se kvapem tenčí. Chtělo by to nějaký nápad, aby se kroužek pořádně prezentoval na veřejnosti a my pak třeba získali nějakou dotaci nebo sponzorský dar," rozvíjel úvahy Procházka.

Všichni se aspoň tvářili, že přemýšlejí, a většina určitě přemýšlela, neboť zavděčit se Procházkovi znamenalo proplout chemií či biologií až k maturitě. A třeba i za ni.

Najednou: blik! Vzpomněl jsem si na reportáž v ranním Studiu 6. Ještě jednou jsem si vše promyslel, než jsem se odvážil přihlásit.

Přihlásil jsem se. Procházka se asi minutu rozhlížel, jestli se nepřihlásí ještě někdo další, protože bylo pro něj dost ponižující, že ze všech hvězd, které se na první schůzce kroužku sešly, nikdo nemá nápad. Nebo se prostě bál, že každý můj návrh zavání průšvihem. Dával jsem mu neverbálně najevo, že není se čeho bát. Nakonec si odkašlal a tichým hlasem se zeptal: „Proboha, Horáku, co tě napadlo?"

Vyprávěl jsem stručně obsah reportáže, ve které dr. Větvička z botanické zahrady popisoval, jaké škody i letos napáchala klíněnka jírovcová na porostech koňských kaštanů. Upozornil jsem na fakt, že i naše město má mnoho kaštanů a že jedinou zbraní v boji s tímto parazitem je shrabování a pálení napadeného listí.

Procházka, nenacházeje žádný podraz, uznal můj nápad za dobrý. Nechtělo se mu však nechávat mě zvítězit, a tak mi navrhl, že když celou akci zorganizuji, jistě se jí studenti školy zúčastní v hojném počtu.

Zbytek diskuse o celoročním programu kroužku jsem už nevnímal. Cítil jsem šanci ukázat se jako skvělý organizátor, ukázat se hoden Procházkovy důvěry. A nechtěl jsem to dělat v malém, žádných pár studentíků, co si odpoledne půlhodinku pohrabe. Hezky to zmedializuji ... a zavolám na odbor životního prostředí, ať se o nás ví.

„Životní prostředí, prosím?" ozvalo se mi ze sluchátka, když jsem hned po kroužku zavolal z telefonní budky na číslo, které jsem si v kanceláři školy nalezl ve Zlatých stránkách.

„Dobrý den! Tady Horák. Já mám takový nápad, jak pomoci zachránit kaštany v našem městě ..."

„Vyzvedněte si formulář, sepiště projekt, podejte ho ve třech kopiích. My to do tří týdnů projednáme, a pokud ten projekt bude stát za to, předložíme ho zastupitelstvu. V březnu příštího roku byste mohl dostat peníze. Jestliže budou."

„Já ale nepotřebuji peníze a to listí pod kaštany potřebuje shrabat teď a ne až v březnu."

„Jaký listí? Pod jakými kaštany?"

Ačkoliv to zpočátku rozhovoru vypadalo beznadějně, podařilo se mi magistru Maďálovi vysvětlit, co vlastně potřebuji. Nechtěl jsem akci odkládat, a tak jsem na následující sobotu sjednal velkou brigádu, na kterou město půjčí dvacet hrábí a chlapíka s multikárou.

Když jsem plán činnosti předložil Procházkovi, stále mu vše připadalo bezproblémové a nechal mě, abych na počítači v jeho kabinetě vytiskl pozvánku na celou akci a osobně pak zařídil její vyvěšení u rozvrhů.

„Já myslela, že tě nemusím budit, když venku prší," snažila se mi s úsměvem vysvětlit máma, proč mě nevzbudila v sedm, hodinu před započetím akce, ale proč jsem se vzbudil sám až v půl desáté.

„Mami, tahle akce byla životně důležitá. Řekl jsem ti, abys mě vzbudila v sedm. Bylo jedno, jestli bude pršet, začne třetí světová nebo táta začne rodit."

Neuvěřitelně rychle jsem si oblékl tátovy staré montérky a ve vršku od pyžama  hnal k parku, kde právě probíhala brigáda zachraňující českolipské kaštany před neustálým šířením klíněnky.

„Čau! Kam se ženeš?" dostal jsem nejapný dotaz od Pepika, kterého jsem málem porazil u sámošky. Ani jsem neodpověděl, jen mě udivilo, že on, člen kroužku, se nežene.

Před parkem jsem trochu zpomalil. Potřeboval jsem se nějak nenápadně dostat k nejbližším hrábím a ztratit se v davu. Pokud možno bez toho, aby mě Procházka zpozoroval.

Davy však nikde. Na kraji parku stála multikára. Hrábě měl v ruce pouze jediný člověk. V tom spěchu jsem si zapomněl brýle, a tak jsem ostražitě , tak jak mě to učili ve skautu, postupoval k postavě s hráběmi. Najednou se zpoza multikáry vynořil chlap v montérkách s cigaretou v ústech a oslovil hrabajícího: „Tak makej, makej učitelskej. Objednal sis multikáru, tak ji koukej naplnit!"