Balijské cestoviny 1) Candidasa

Balijské cestoviny

1) Candidasa

Candidasa (vyslovujte Chandi-dasa) je ospalé městečko na jihovýchodním pobřeží ostrova Bali. K jeho dominantám patří chrám bohyně plodnosti Hariti, kalný rybník plný lotosů a přejetá kočka u směnárny s tak neuvěřitelně skvělým kurzem indonéské rupie vůči euru, že neodoláváme a jdeme si rovnou vyměnit něco peněz. Pan směnárník se dlouho mazlí s nabízenými eurobankovkami, hladí je, rovná skrčené rožky, prohlíží papír proti světlu, prosvěcuje speciální UV lampičkou, pokouší se nehtem vydloubnout ochranný proužek a do omrzení se baví tím, jak se nepatrným pootočením mění hologram na medailonu ze speciální folie. Ve chvíli, kdy i jemu samotnému to začíná být trapné a seznává, že eura už nejspíš pravější nebudou, začíná pomalu a neochotně sázet na pult rupie, následkem čehož se z evropských nuzot proměňujeme v balijské milionáře a jdeme se ubytovat.

D'Tunjung Resort se nachází v klidné části letoviska mimo hlavní silnici. Zabydlujeme se v dřevěných bungalovech rozmístěných v pečlivě udržované zahradě. Pokoje jsou čisté, klimatizované, zařízené ve vesnickém stylu s úsporným osvětlením, úsporným vybavením a krásně provoněné plísní. Terasa s výhledem na bazén, bazén s výhledem na moře. Koupelna je v zahrádce za domem. Pravda, vanu a WC ještě kryje stříška, ale sprchu už jen palma a nějaká liána. Podlaha je poseta drobnými oblázky, stěny porostlé girlandami exotických květin. Je to velmi romantické, protože můžete pod hvězdnou oblohou obklopeni kvetoucí džunglí sedět ve vaně a přitom být stále v intimním kontaktu s partnerkou, která těsně vedle vás sedí na záchodě. Umyvadlo je vybaveno jen jedním kohoutkem. Teče pouze studená. Po nějakém čase se ukazuje, že vlastně pouze teplá. V bazénu je rovněž pouze teplá. V moři, co jste čekali, zase teplá. Mořská voda má stabilně svých pětatřicet stupňů a tak se raději vracím do koupelny, protože studená sprcha má jenom třicet. Převlékám se a spěchám do jídelny v naději, že si dám pivo. Ááách, studené! 

V minulosti byla Candidasa tradiční a klidnou rybářskou vesničkou. Nekontrolovaný rozvoj turismu v sedmdesátých letech ale nastartoval hlad po výstavbě nových hotelů a budovatele nenapadlo nic lepšího, než těžit materiál z moře. Takto sice zničili úchvatný korálový útes s bohatým podmořským životem a veškerý písek z nechráněných pláží záhy pohltilo moře, ale stavební materiál je nestál skoro nic. A to se vyplatí, že. Když už se zdálo, že začneme nostalgicky vzpomínat na loňskou dovolenou na Zlatých pískách v Bulharsku, nabídl nám průvodce výlet na jednu z mála pláží, která si ještě zachovala původní kouzlo. Přezdívá se jí White beach, Virgin beach nebo taky White sand beach, balijsky Pasir Putih. „Hotely, vily, penziony, chaty, apartmány ani jiné turistické ubytovny tady neuvidíte, místo je jako stvořené k rozjímání pro milovníky klidu a samoty,“ dozvídáme se cestou.

Na místě nás vítá několik stovek milců samoty i s vřeštícími haranty, domácími mazlíčky a o klid se jim stará armáda dotěrných prodavačů cetek, plážových masérů a naháněčů do přilehlých restaurací a stánků s občerstvením. Pláž, i když není tak úplně panenská a bílá, je přinejmenším písečná a přiměřeně čistá. Žádné chaluhy ani kameny na dně. Opravdový ráj na zemi. A ty vlny! Ty krásné obrovské vlny, které znám pouze z filmů o surfování, to prostě musím… A víc už si nepamatuju. Hned první vlna se zlomyslně zlomila přímo nad mojí hlavou, švihla se mnou do písku, vyrazila mi dech a několik nekonečných vteřin smýkala mým bezduchým tělem po dně. Tak důkladná masáž s peelingem by mě v salónu přišla aspoň na tisíc korun. Přežvýkán a vyplivnut živlem na mělčinu snažím se k břehu dokulhat ladně a elegantně. Nenápadně vysypávám písek z plavek, z očí, uší a pusy, kontroluju sedřený loket a padám polomrtvý na lehátko s myšlenkou, že do těch vln mě už v životě nikdo nedostane. Už chápu, proč se Balijci koupání vyhýbají a věří tomu, že v moři je zlo a žijí v něm duchové. Od této chvíle se budu kochat pouze půvabem dámských křivek, kterých je kam až oko… A sakra, nemám brýle! Tak to ne. Oceán mi sebral brýle, já mu taky něco vezmu, říkám si v duchu a nahlas přemlouvám ostatní dobrodružnice, aby si se mnou daly k obědu mořské plody. 

Personál plážového warungu je milý, usměvavý a hned přináší na tácku cosi, co vzhledem k velikosti a ceně musí být nesmírně vzácnou akvarijní rybkou. Tak si objednáváme ještě tři a kopec rýže k tomu. Popíjíme pivo Bintang, před lokálem hraje jakýsi stařík na rindik (balijský tradiční bicí nástroj z bambusu připomínající xylofon) a vrací nás tak do doby, kdy byly děti malé, vytáhly si z kredence vařečky a hrnce a vydržely nám tím drásat nervy celé odpoledne. Marcela k němu přistupuje a nabízí hudebníkovi dva tisíce rupií, když jí zahraje něco od skupiny Metallica nebo tři tisíce, když toho na půl hodiny nechá. Mezi tím přichází znovu usměvavá číšnice s pivem a dotazem, co si dáme k jídlu. Snažíme se jí všemi jazyky, i končetinami co jich jen ovládáme vysvětlit, že už máme objednáno. Vypadá to jako nácvik plaveckých stylů na souši a já nechápu jak někdo, s tak závažnou poruchou krátkodobé paměti, může pracovat v pohostinství. Kroutím hlavou, ťukám si na čelo a najednou to přišlo: „Kde máš brýle?“ táže se mě manželka. I když mi bylo jasné, že tato situace dříve či později nastane, překvapila mě. S patosem ukazuji nahým prstem k běsnícímu příboji a truchlivě pronáším: „Tam!“ Žena, hlasu nevydavši, zatíná zuby a svírá rty tak pevně, že na chvilku připomíná makrelu. „Oh, saya sudah tahu!“ upomíná se náhle slečna číšnice na objednávku a odbíhá s úsměvem zpátky do kuchyně.

Všichni jsou spokojení, jenom já smutně mžourám krátkozrakýma očima, protože od teď už budu vnímat krásy ostrova bohů jen v hrubých obrysech.

*