Husí kůže

Byl pěkný, podzimní den a já se procházela s malou skupinkou kolegů jedním středočeským zámkem s bohatou historií. Bohužel mě obsáhlé prohlídky a povídání průvodců začnou tak po hodině unavovat. Většinou bloumám až na konci řady turistů a prohlížím si památky kolem tak zaujatě, že mi výklad stejně uniká. Asi mám moc bujnou fantazii, v každé místnosti se snažím představit si minulé události i osoby, které tam žily a historická fakta mi pak unikají.

Prošli jsme už skoro všechny okruhy a čekala nás prohlídka kaple. Nejsem nijak pobožná, ale pokaždé, když do nějaké vstoupím, trochu té posvátné pokory a bázně cítím. Přesto, nikdy jsem nechápala věřící, kteří zde dokázali sedět a modlit se a naslouchat kázání několik hodin.

Tahle kaple byla ale moc hezká a útulná. Obrovským vitrážovým oknem posazeným na jih sem skrz barevné sklo proudilo sluneční světlo. Moc často to nedělám, ale teď jsem si s chutí sedla do jedné z lavic, abych nasála trochu té pozitivní atmosféry, která tu kupodivu oproti jiným modlitebnám byla cítit. Také mě už docela bolely nohy. Zase jsem se trošku zasnila a naše skupinka se pomalu vytratila. Ani jsem si nevšimla, že jsem tam zůstala sama. Když jsem uslyšela lehký šramot nad sebou na kůru, ještě jsem netušila, co se bude dít. Když se z čista jasna rozezněl ohromující zvuk varhan, lehce jsem sebou překvapením trhla. Nějaký místní umělec se zřejmě rozhodl zalahodit mé duši skladbou Titulní varhany od pana Hapky, která je známa hlavně z pohádky Panna a Netvor. Nebo prostě jen dostal chuť si zahrát.

Elektrizující hudba mě přikovala k lavici a pronikla každým mým pórem. Po těle mi přejížděl mráz nahoru a dolu, až mi naskočila husí kůže snad i na očních víčkách. Když skladba dozněla, vypotácela jsem se z kaple zcela omámena krásným zážitkem. Teď už vím, že je určitě něco pravdy na tom, že hudba dokáže měnit chemii v mozku a ovlivnit momentální náladu a možná i smýšlení člověka. Úplně si dokážu představit, jak v minulosti pobožné ovečky po poslechu této monumentální hudby seděly při kázání v lavicích jak přikované s posvátnou úctou a bázní.