Doprovod

Doprovod 

       Zbytečně se neříká, že hodní, slušní, mladí muži většinou končí v milostných pokusech jako kamarádi. Traduje se, že ženy ve své přirozenosti milují špatné muže, protože se jim zdají atraktivní a více je přitahují. Psycholožka Delahaieová ve své knize Nemilované ženy uvádí, že zatímco některé ženy berou seznámení jako hru nebo výzvu, jiné se prostě jen spálí, protože ty hodné neumí rozeznat.

       Nevím, proč jsem já často působil svým zjevem jako člověk, který má mnoho milostných pletek, jako svůdce, světák, záletník, který má několik milenek současně, člověk, který si libuje v milostných dobrodružstvích, prostě děvkař. Byl jsem ve skutečnosti ostýchající se blbec, který často promarnil slibné příležitosti.

       Jak lze poznat špatného muže? Jsou ženy tak hloupé, že nerozeznají elegantního, slušného muže od svůdce, sukničkáře? Podle psycholožky Delahaieové jsou rozdíly někdy velmi jemné. Žena přijímá výzvu a zkouší hrát stejnou roli jako muž, kterého svádí. Myslí si, že to s ní dopadne jinak, neví přesně co chce, ale chce mu ukázat, že to jinak jde také. Přesvědčuje sama sebe, že milostný vztah bude fungovat, zatímco je v tomto případě záležitost již předem ztracena.

       Měl jsem později dost času o těchto vztazích a o ženách vůbec přemýšlet. Stačil mi na to jeden zbabělý, útěkový doprovod.

       Byl jsem ze svého pracoviště vyslán ve skupině příprav na rekonstrukci železniční vlečky a předání dokumentace staveniště na letišti v Náměšti nad Oslavou. Ubytovali jsme se v Třebíči na náměstí v hotelu Grand. Výhodou bylo hlídané parkoviště pro náš automobil.

      Po celodenním procházení staveniště jsem šel po večeři s kolegy setřást únavu do moderně vybavené kavárny. V příjemném prostředí byla většina míst obsazena dvojicemi, ale jeden stolek v boxu u oken jakoby čekal na nás. Přímo proti našemu stolku seděly dvě dívky. Té, co seděla blíže u stěny, osvětlovala lampička nádherné světlé vlasy. Zářivé odlesky jí dodávaly zvláštní půvab. Její pohled nebylo možné přehlédnout. Bavil jsme se sice spolu s kolegy, ale moje oči zaznamenávaly každý její pohyb. Reprodukovaná hudba příjemně ladila se skvělou náladou k vůni kávy a pohárkům vodky.

      Měl jsem dojem, že ji moje vytrvalé sledování zneklidňuje, protože, když se podívala mým směrem, vždy rychle odvracela tvář jinam. Po chvíli se situace změnila. Listovaly obě dosti horlivě v nějakém časopise a zaujatě debatovaly. Jen letmé pohledy vystřídalo delší, zkoumavé zahledění. Vytrvale se začala dívat k našemu stolku ona. Nevydržel jsem ji naopak pozorovat já. Když se přidaly k pohledům i úsměvy, zůstávaly již vstřícné, dlouhé, opakované pohledy vzájemné.

       Bavilo mě to. Na rozdíl od její tmavovlasé společnice s výrazně červenými rty a očními stíny byla její tvář jemná, lehce narůžovělá s hlubokýma očima a úzkými rty. Odcházely dříve než my, a její pohled mi utkvěl v paměti. pro její otočení ve dveřích a posun hlavy na stranu, jako by zdravila na shledanou. Ještě při odchodu ze šatny se chvíli pozastavila u skleněných dveří a věnovala mi krátký pohled s úsměvem.

       Po celou dobu až do pozdního odchodu z kavárny jsem na ni a její pohledy myslel. Vyvstávala mi ve vzpomínce nějak mimořádně. Jako by do tohoto kavárenského prostředí nepatřila. Také jsem odhadoval její věk. Mohlo jí být zrovna tak šestnáct, jako dvacet. Křehká, štíhlá panenka, ano, křehká jemná, víla, princezna. Do takové polohy se mi zdála nejpřijatelnější. Byl to bláznivý úsudek. Ještě, že si toho moji kolegové nevšimli, co mě v kavárně tak zaujalo. Postavení polohy výhybek bylo pro ně důležitější než moje zahledění do nevinné tvářičky.

       Uplynuly dva dny. Vždy když jsme přijížděli autem přes náměstí k hotelu a projížděli kolem recepce na parkoviště ve dvoře, tak jsem se pozorně rozhlížel, jestli svoji vysněnou vílu, panenku, mezi chodci nezahlédnu. Ani v kavárně jsem ji již nespatřil. Až ve středu jsem měl štěstí. Skutečně náhoda. Byl jsem si vedle v drogerii koupit zubní pastu a málem jsem se s ní srazil. Stála u regálu se šampony a náhle se na mě otočila. Dívali jsme se na sebe dosti dlouho mlčky, zkoumavě a rozpačitě.

      „Dobrý den,“ promluvila ona jako první. Já jsem zůstal najednou němý. Nebyl jsem vůbec připraven na odpověď, ačkoliv jsem ji stále předchozí dny vyhlížel a představoval si, jak ji oslovím a pokusím se o bližší seznámení. „Dobrý den,“ vysoukal jsem ze sebe chraptivým hlasem, když se již nastalé ticho zdálo být podivné. Oba jsme se na sebe utkvěle dívali s pocitem, jako bychom k sobě patřili, jako dvojice, která má cosi společného, vzájemného, ale nevyřčeného, dlužného.

       „Kde máte dnes své kamarády?“ najednou odhodlaně a jistým hlasem navázala na svůj pozdrav.

       „Kolegové jsou v hotelu,“ podotkl jsem nejistě, abych zakryl své překvapení, „připravují se asi na večeři. Měli jsme dneska náročný den. A co vaše kamarádka?“

       Najednou se mi zdálo vše snadné. Potkal jsem svoji vílu, hovořím s ní bez trémy, bez rozpaků, jako bychom se včera rozloučili a slíbili si setkání v drogerii. To je ovšem nesmysl, dávat si rande v drogerii. Jenomže to bylo naštěstí jakési neutrální prostředí, které jsme oba povděčně přijali jako možnost k seznámení. Kolem vanuly jemné vůně různých parfémů a citrusových plodů, které působily příjemně a důvěrně.

       „Jste tu na dovolené, nebo pracovně,“ rozhovořila se zvědavě.

       „Pracovně jsme v Náměšti, ale nocleh máme příjemnější tady v Grandu.“

       „Tak ať se vám tu líbí,“ naznačovala konec rozhovoru, za což jsem jí byl vděčný, protože jsem nevěděl, jak při tom náhodném setkání pokračovat. Poděkoval jsem a zdánlivě bezvýznamně jsem dodal:

      „Nashledanou u dobré kávy!“

       Chtěl jsem tím naznačit, že bych se s ní rád sešel v kavárně, kde jsme na sebe tak zálibně hleděli. Pozvedla hlavu, jako by byla překvapena a přikývla. Náš rozhovor skončil a já jsem odešel. U vchodu jsem se otočil, ale již jsem ji mezi regály nezahlédl. Mohl jsem se alespoň představit, slušnost by to byla. Pozdě. Také jsem se mohl dozvědět, jak se jmenuje. Záleželo na tom?

       Další den po namáhavém chození s trasírkou a nivelákem jsme se rozhodli, že se půjdeme večer rozptýlit do vinárny. Rozlehlá místnost s tlumenými barevnými světly byla dosti obsazená velkou skupinou u společného stolu, ale ještě jsme stolek pro čtyři volný našli. Hudba příjemně hrála bluesovou skladbu. Taneční parket, ozářený záblesky světelné koule, byl zatím volný.

       Připili jsme si výborným vínem, kterým jsme byli nečekaně rychle obslouženi a kolegové zavětřili, že ve skupině sedící společně jsou většinou ženy. Dlouho se nerozmýšleli a šli vyzvat společnice k tanci. Já jsem se neodvážil. Více jsem se rozhlížel a zůstal překvapen. Mezi tou společností jsem zahlédl svoji vílu. Taková opakovaná náhoda se jen tak nestává. Byl jsem na rozpacích, dokonce jsem přemýšlel, že zmizím. Najednou jsem ztratil pocit sebejistoty, nevěděl jsem, jestli ji mám jít také vyzvat k tanci, a když, tak co ji mám říkat, o čem si s ní mám povídat. Byl jsem zmatený a cítil jsem se trapně.

       Nešel jsem tančit ani na další hudbu. Kolegové se divili, jeden dokonce řekl, že jsem bábovka, že se líbím jedné zlatovlásce a mám ji určitě vyzvat k tanci. Prozradila mu to jeho tanečnice. Nedali mi pokoj a přemlouvali dál. To jsem již vytvářel opravdu trapnou situaci, protože moje víla se na mě dívala s úsměvem. Její nakloněná hlava s lesknoucími vlasy naznačovala, že na svého hrdinu čeká. Já měl špatný pocit ze zpocených rukou.

       Bylo to pro mě těžké rozhodnutí. Překonat tu trému, nebo psychické zábrany, nejistotu, nebylo snadné. Zlomil jsem sám sebe. Hudba začala hrát houpavé tango a já se zvedl. Jak jsem se uklonil a požádal o tanec a jak jsem se dostal na parket ani nevím. Jen si vzpomínám, že jsem nevěděl, kam mám opřít pravou ruku, protože moje víla měla odvážné, jemné, světle modré šaty a úplně nahá záda.

       „Už jsem si myslela, že netančíte,“ byla její první slova, která prorazila moje mlčení.

       Podařilo se mi vysvětlit, abych zakryl svou trému, že jsem nechtěl rušit jejich společnost, a proto jsem se neodvážil.

       „Tak teď už vidíte, že jste se zbytečně obával,“ snažila se mě přesvědčovat, že jsem nemusel váhat, „oslavujeme narozeniny naší spolužačky. Právě tancuje s vaším kolegou.“

       Skutečně se kolem nás protáhla dvojice, z níž se ozvala oslavenkyně úsměvným: „sluší vám to!“

       Její oslovení protrhlo náš rozpačitý dialog a začali jsme se spolu naprosto nenuceně hovořit. Výborně jsme si porozuměli i v obyčejných denních starostech, vstávání, ranní probouzení, usínání v autobuse.

       Říkala, že trochu závidí kamarádkám a přítelkyni, které mají své známosti a ochránce. Svěřila se, že bývá rozpačitá, když se jí chlubí se svými milostnými zkušenostmi a jí se zatím nepodařilo seznámení s takovým partnerem, který by splňoval její představu o vzájemné lásce a sblížení. V Třebíči není zase tak veliká příležitost si vybírat a po prožitém zklamání, již byla nedůvěřivá. Kladla i otázky, jestli mohou být muži věrní, stálí, spolehliví, jak poznat, jestli muž získá lásku a srdce ženy a pak ji neopustí.

      Její svěřování nejistoty a méněcennosti v dosavadním životě ve mně vzbuzovalo sympatie. Pokusil jsem se její pochyby vyvracet a snažil se její sebevědomí posilovat vychvalováním jejího vzhledu, uvažování a náhledu na lásku. U baru jsme vypili vynikající modrý koktejl, po kterém jí zrůžověly tváře. Vnímal jsem více její vůni, promísenou jemným tělesným odérem. Alkohol nám zřejmě pomáhal překonat rozpaky a naši blízkost. Jen při tanci jsem stále měl problémy s jejími nahými zády.

        Odmítala moje náznaky o ženách, které je snadné získat a kterým je nutné se vyhýbat, aby se člověk nespálil. Věděla, že ona sama taková není a chtěla to dávat najevo. Pocítila, že se pro ni stávám jaksi nedosažitelným, že utíkám od možností bližšího seznámení, že se třeba již nikdy neuvidíme. Nechtěla, aby náš večer byl jediný a poslední. Chtěla rozptýlit mé pochybnosti o trvalosti vztahu mezi ženou a mužem.

       Její lehké, svádivé oblečení a sympaticky přijatá nabídka doprovodu domů nasvědčovalo němému souhlasu s milostným dobrodružstvím. Rozloučili jsme se se svojí společností. Z náměstí jsme prošli Jihlavskou bránou na Svojsíkovo nábřeží, kde jsme chvíli stáli a poslouchali omamné šumění jezu na Jihlavě u Podklášteráku.

       Stáli jsme proti sobě a upřeně hleděli do očí. Asi jsme měli oba v tu chvíli stejný nápad. Pevně jsem ji objal a políbil. Zavřela oči a nechávala mými polibky pokrývat celý obličej, šíji, ramena. Musel jsem ji pevně držet, protože jsem cítil, jak začíná klesat v kolenou.

       Vraceli jsme se mlčky na Komenského k obchoďáku. Vešli jsme do domu a stáli jsme pod schody v rohu chodby, kde po chvíli zhaslo světlo. Objal jsem ji v pase a začali jsme se opět líbat. Naše vzrušení stoupalo, chvílemi se ozývalo i její hlasité vzdechnutí.

       Zašeptala: „Nezlob se, domů to nejde, naši jsou doma.“

       Vzbuzovala tím ve mně domněnku, že kdyby nebyli doma, tak by to bylo možné. Líbali jsme se v dlouhých, těsných polibcích, naše postavy se rytmicky zobrazovaly na stěně chodby přes prosklené dveře domu od prosvítajícího světla pouliční lampy. Černé divadlo promítalo zřetelné pohyby dvojice při milování. Záklony a změny tvaru stínů byly odvážnější a rychlejší. Krev vířila v hlavách a napětí rostlo.

      Kladla jen mírný odpor při opakovaných dotecích na podbřišku, ale její pružný, krouživý pohyb v bocích naznačoval, že se jí pohlazení líbí. Když jsem se pokusil vykasat, vyhrnout šaty do pasu, odskočila ode mě jak zasažená elektrickým výbojem.

       Z jejich úst se ozval vzrušivý vzdech: „Ne, prosím to ne, prosím!“ Byl jsem na rozpacích a překvapen, protože jsem tak náhlé přerušení těsného objetí nečekal. Stín postav na zdi se rozdělil, jen v úrovni ramen zůstaly spojené ruce.

      Co vlastně chce? Prošla mi hlavou rychlá úvaha. Potkali se dva lidé s úplně rozdílnou představou bližšího seznámení. Střetla se zralejší zkušenost milostného dobrodružství ve zkratce, s naivním přáním vysněné představy rytířského líbání ruky a počestné zdrženlivosti.

       Chtěla mít muže, který obdivuje, miluje, je trpělivý a získává si lásku svou něžností a laskáním. Její představa byla chybná, nemohla pochopit a nedokázala se asi poučit, že sympatický společník může být záletník, sukničkář, holkař a zkušený dobrodruh. Připomínala tím souhlasem k doprovodu domů zvyk mnoha žen, kupovat si šaty v menší velikosti s nadějí, že zhubnou. Nevadí jim, že se to nikdy nepodaří, příště si je koupí zase o číslo menší.

       Řekl jsem jí, že jsem myslel, když jdu s ní, že to bude jasné. Snad se chtěla podřídit mému přání, aby začínající sympatický, příjemný vztah neskončil, aby její naděje a představa pohádkového prince pokračovala, ale dostala strach. Obava z neznámého, dosud nepoznaného, převážila vzrušující touhu našich dotyků.

       Když jsem od ní odstoupil a opřel se o zábradlí s odvrácenou hlavou ke vchodovým dveřím, zamyslel jsem se. Zvažoval jsem situaci. Těsné doteky našich těl, její nahá záda, vzrušivé líbání, to přece je jasný signál hlavě a tělu, kam takové vzrušení směřuje. Usoudil jsem, že z její strany dosáhla vlna příboje svůj vrchol. Zatímco u mě narazila na hráz, o kterou se roztříštila.

       Stojíme tu v chodbě už více jak hodinu se štěstím, že nikdo kolem nás náhodou nešel. Byla to jen otázka času. Hodinové loučení po doprovodu s objímáním a vzrušivým líbáním byl ode mě nesmyslný nápad. Otočil jsem se a vykročil směrem ke dveřím.

       Náhle přišel doslova výbuch – hlasitý stoupající křik:

       „Tak si mě vem – tak mě zkurvi! To chceš?“

       Pokoušela se vyhrnovat šaty, strhávat si pásky šatů z ramen a vzlykala. Vyjadřovala tím své zklamání, svou ztrátu představ, své vysněné milostné probuzení. V chodbě a na schodišti se rozsvítilo světlo. Ztišila se a hleděla vzhůru na schodiště.

        Dál už jsem nečekal na nic a rychle jsem vyběhl z domu. Na nějaké loučení nebylo ani pomyšlení. Ještě jsem zahlédl přes prosklené dveře, jak je ohnutá a snaží se opět šaty obléknout. Napadaly mě v tu chvíli jen pocity strachu, pocity něčeho trestuhodného, nesprávného. Možnost obvinění z násilného přepadení mi dávala sílu v běhu. Náměstí jsem doslova prolétl a zastavil se až na lavičce v parku u sv. Martina.

       Když jsem se dostatečně vydýchal a zklidnil, začal jsem si svůj panický útěk vyčítat. Přemýšlel jsem, jak jsem si měl počínat jinak. Mohl jsem předpokládat, že jde o vílu nepolíbenou, bez milostné zkušenosti, spoléhající na zdrženlivost, kterou ani sama neunesla a dostala hysterický záchvat.

      Skoro svítalo, když jsem se vracel do hotelu. Naštěstí jsem spal sám a nemusel jsem nikoho budit. Další dny jsem zůstal raději spát v maringotce na letišti, čemuž se nejvíce divili kolegové, nadále spící v hotelu v Třebíči. Dobírali si mě a vtipkovali, že jsem asi jako chlap neobstál a dostal kopačky. Po týdnu jsem se vrátil na své pracoviště zpátky do Brna. Představa mé jemné, křehké dívenky, víly, princezny, proměněné v divokou, vášnivě prchlivou nymfu mi dlouho nedala spát. Přemýšlel jsem, kde se stala chyba. V čem jsem já, nebo ona nepostupoval správně. Jaký fenomén způsobil nečekanou zkratku v našem sblížení, v oboustranně skryté touze po objetí a milování. Možná je to tím, že některé ženy jsou schopné podřídit se přáním muže, jen proto, aby vztah neskončil. Snad asi proto, že nám jeden doprovod na vážnější seznámení a milostné sblížení nestačil. Z mé strany to by určitě omyl, protože jsem si její chování vysvětloval naprosto jinak. Kolikrát bych ji musel ještě doprovodit, abychom byli oba spokojeni ve své milostné touze. Otázka, která zůstala již navždy bez odpovědi.