miluj bližního svého...i neskutečného

Někdy se mi zasteskne po němohře stínů.
Přiznám se bez mučení.
Nejsem na bolest stavěný.
Pro život špatně vybaven.
Jak slečna Svitáková, co i ve vysokém věku měla obavy, aby ji muži nesledovali oknem, když se svléká.
„Ti muži jsou tak nenasytní,“ říkala mužům.
    Když ji neznali, tak neměli tušení o čem to mluví.
    Usmívala se přecezená časem, jak písek v přesýpacích hodinách, který po všech těch veletočích nemohl vědět nic o čase.
Byla starou pannou.
Nikdo nepamatoval, že by ji muž vedl za ruku s úmyslem.
„Ti muži jsou tak nenasytní,“ říkala slečna Svitáková.

„Nemáte chuť na procházku u jezera?“
I vodník může býti dvorným a zamilován.
Nelze ho vyhnat z kapsy života jen pro naše předpojatosti.
Vari vari.
Je to moc snadný přišít mu něco za co nemůže.

Jako dítě jsem si myslel, že nositelé cedulí se zprávou o konci světa jsou blázni.
Byli neskuteční.
Jako vrazi.
O těch jsem si myslel, že jsou jen v detektivkách.
Nedávalo smysl to, co dělali.
Konec světa byl zrovna tak neskutečný.
Jak by k něčemu takovému mohlo dojít?
To bylo tím, že nepadaly bomby.

PS.
        Konec světa se blíží!
        Kdy už bude sakra konec tomu tvýmu věčnýmu courání?