Park Holomků

Park Holomků

Stošek a Márinka žili láskou, takže květen jim přišel vhod. Chodili parkem Holomků, vždycky až na kraj, kde se usadili na lavičku, pojedli svačinu, kterou si připravili z poctivého kusu domácí sekaniny a chleba, Márinka zvedla hlavu a dívala se do sluníčka a Stošek na ni. Stošku, dívej se přece taky do sluníčka, říkávala Márinka, aniž by uhnula tváří ze sluneční dráhy, a Stošek, aniž by uhnul tváří z Márinčiny dráhy, odpovídal, že to nelze, že je k Márince připoután jako měsíček k Zemi. Tak tam tak sedávali jako planetky a drželi se za ruce, unavení a zlataví sluncem, sytí sekaninou, a kolem dělali rámus holomci, kterým jejich láska ještě nedávala smysl, jak byli dosud pitomí, takže se pak Stošek s Márinkou zvedli a ona s tváří nepohnutě vystrčenou ke slunci a on zas k ní pomalu odcházeli domů.

Sasja

Každou sobotu Sasja vyrážela do jazzového klubu na nábřeží. Je tu Sasja, říkali za barem, když vešla, tak jim byla vlastní. A už pro ni chystali višeň Panama Blue. Sasja měla místo hned u podia, milovala těsný styk s hudebníky. A oni milovali ji, takže ji nejednou věnovali celou skladbu, vyhlásili do publika: Tahle je pro naši milou přítelkyni Sasju. A Sasja byla dojatá, hlavně když spustil saxofon, její vyprahlé srdce chytlo jako nic a planulo do příšeří klubu a nešlo ho uhasit a každý part ten oheň přiživil a Sasja slzela, ale ani slzy nic nezmohly, hořela a tu chvíli hořelo i její hoře, o němž nikdo nevěděl, nevěděli o něm dobří lidé za barem ani hudebníci, protože o něm Sasja nikomu nepověděla.

Maruška

A na druhém konci Ovenecké je Stromovka. Parkem už od časného poledne proudí dobří lidé města pražského. Někteří jdou, jiní běží, děti se vezou v kočárcích, jako Maruška, bledulínek v kloboučku, které maminka dává tutat vodičku. A Maruška se rozkucká, jak ještě pořádně neumí pít a k tomu jí do očiček svítí sluníčko, ale už je to dobré, říká maminka, protože od toho jsou maminky, aby říkaly, že všechno je dobré; i kdyby nebylo.

Džínice a zedníci

Tři zedníci v Celetné. Opřeni o zeď Karolina hledí na své dílo: prvně nahozenou omítku protější fasády. A unavenými výrazy dávají vědět: je to dřina. A přou se: kolik vápna ještě bude třeba, 40, 50 kilo? A japato že tu nejsou, čí je to vina? Pak předák klepne do krabičky a podá parťákům cigaretku a ohýnek jde od jedné k druhé a už jen tak spokojeně tahají a otáčejí se za džínicemi, tedy holkami v těsných džínách, které si jdou pro skripta do Karolina, a doufají, že až bude jejich dílo hotovo, všimnou si a na znamení obdivu se v bocích zakroutí trochu víc.