Skácel z Jindřišské

Skácel z Jindřišské

Hlavní poštu v Jindřišské stráží starý muž nápadně podobný Janu Skácelovi. Šourá se s vysílačkou v ruce dvoranou, vyhlíží lupiče nebo alespoň ty, kteří by měli v úmyslu telefonovat a rušit tak signál poštovních strojů. A v očích mu hraje stesk podvečerů na Pavlově, chuť po marhulích a potmě pitém víně. Ten řeřavý provoz mu nejde k srdci, raděj má, když se dny otáčejí líně. Ale pak přijde chvíle, kdy vyprovodí posledního psavce této země, jak zvon na Znorovách udeří poslední razítko do obálky, vzdálí se i úředníci a on nechá vyhasnout lampy a pod jednou, docela maličkou v propůjčené jizbě bude "na zlatých sítech mateřštiny/hluchotu vlastní přesívat/a do úmoru hledat slova..."

Citrón čokoládu

Žižkov polévá prudké polední slunce, podobně jako citron čokoládu, zas se mění v malou Kubu. Žije se na ulicích, slabší povahy hledají útočiště ve stínu markýz. Ženské tančí salsu a sprostě se smějí, chlapi je neklidně pozorují s rukama v kapsách. Hodně se pije rum a kouří viržinka. Jinak se nedělá nic, protože ulice polévá prudké polední slunce, podobně jako citron čokoládu.

Hlavní líčení

Když jsme byli děti a bylo takto krásně, učitelé k naší radosti rozhodli konat výuku venku. Škoda že soudci nemají podobný smysl pro pobyt na čerstvém vzduchu. Hlavní líčení, zatížené programem dlouhého dokazování, by dostalo jiný rozměr. Třeba nedaleko soudu ve Spálené, skryto vprostřed labyrintu úzkých uliček, je náměstíčko s lípou obehnanou lavičkami, kafeterií, koloniálem a slavnou restaurací U Zpěváčků. Lípa by zajistila vážnost státního symbolu, podniky nezbytné občerstvení a potřebnou úlevu. Veřejná povaha hlavního líčení by byla naplněna už z principu: každý kolemjdoucí by mohl postát a zaposlouchat se do koncertu, v jehož rámci se hledá spravedlnost; justiční těleso ostatně připomíná filharmonii: v čele dirigent - předseda senátu, po stranách v řevnivém soupeření první housle obžaloby a obhajoby, sólisté v poutech a sbor veřejné bezpečnosti, k tomu na klavír klávesnice virtuozně preluduje zapisovatelka. Jen Japonci s foťáky by si museli nechat zajít chuť: "Pořizovat obrazový záznam jen se svolením předsedy senátu," hrozil by jim soudce. A pokud by nerozuměli, muži v uniformách justiční stráže by jim to přeložili do univerzálního jazyka svalů.

Za nocí jako je tato

Za nocí, jako je tato, kdy z oblohy svítí žlutý kroužek měsíce, dívky si myslí přání: Potkat toho pravého. A mít velikou svatbu a rovnou z ní odjet k moři. A tam se mít a pak už pořád. A usínají se solí na tvářích.

A sousedi odnaproti pijí víno stáčené mnichy z kláštera Svatého Františka ve Fiesole a povídají si o posledních věcech člověka. Oba jsou tetovaní a ona se dává znát pod průsvitnou halenkou. Je horko, okno mají dokořán, svítí, takže jsou jako na plátně letního kina. Jejich zbožnost vrcholí: chystají se k modlitbě: ona pokleká, dokonce v patetickém gestu padá na lokty; on pokleká hned za ni, zvedá jí sukni, něco hledá; drží ji natěsno; ona spustí litanii beze slov, on se chvěje, neboť co je pevné, není bez chvění; oba hledí k nebi, na němž není žádný bůh, jen měsíc žlutavý potměšilým úsměvem.

A z podkrovního okna vystupuje zvědavé oko hvězdářského dalekohledu. Někdo se propadá černým oceánem noci k nepatrným ohýnkům hvězd, ostrovům jiných světů, tak nesrozumitelným, až z toho člověka bere závrať.