Nebezpečná cesta do školy

Jamardi, naprosto souhlasím, chce to jakýsi zlatý střed ve výchově, rozhodně je dobré, když děti třeba chodí na brigády, aby si něco drahéhokoupily. Potom si toho víc váží. Díky.

Takový průběh cest do školy bych si nikdy nepředstavila, kdyby jsem to nečetla. Napadá mě k tomu, že čím jsou informace méně dostupné, tím více vůle a odhodlání je získat. Tedy u někoho, u někoho je to naopak. 

To, že s těch dětí budou odolní jedinci, kteří se nezaleknou žádných těžkostí: je pravda, že jsou různé druhy těžkostí a co je nejtěžší pro jednoho není nejtěžší pro druhého. Ale každopádně překonávání překážek posiluje. Pokud se zase nejedná o nějakou umanutost - tzn. "všechno si musí zasloužit", někdo to třeba používá ve výchově a kazí to radost ze štěstí. A někdo je zase hodně benevolentní k vlastním dětem a všechno jim poskytne, ale co se týče druhých, tak si přejí, aby si "to zasloužili a nedostali to jenom tak", a to jim přijde v pořádku.

Samozřejmě že šetření na počítač s tím, co zažívají ty děti v dokumentech je nesrovnatelné. Ale šlo mi o to ukázat, že by si dítě mělo naučit, že by si mohlo něco zajistit samo, i když to bude pomalu, když třeba bude na počítač šetřit z kapesného. Nechtít, aby mu to spadlo z nebe jako dárek od rodičů. Brala jsem to jako předstupeň zvládání těch dalších. mnohem větších a zásadnějších úkolů.

No, když ve své úvaze nazýváš něco náročným životním cílem, předpokládal jsem (i v kontextu s tím předchozím v úvaze), že tím myslíš něco těžkého, psychicky a možná i fyzicky, protože je to nazýváno náročným. Taky něco, k čemu si člověk vytváří pevný, dlouhodobý vztah, protože je to nazýváno životním. A taky něco, co zapadá ke způsobu vnímání v mladším školním věku, protože o takovém věku je text (jen tedy půjde o děti s jiným zázemím, nejen z finančního hlediska). Takže mi k tomu sousloví pasovala představa, že se dítě upne k něčemu velkému. Ať už k tomu, že chce být podobně jako ty děti v textu lékařem, pilotem, nebo třeba dobrým člověkem (a možná celý život bude zjišťovat, co to znamená, nikdy nebude mít jistotu a stejně se nevyhne situacím, kdy někomu ublíží). Přiznám se, že mě nenapadlo, že tím náročným životním cílem je třeba to, že si dítě šetří na počítač, dokonce „z peněz navíc“ (a přijde mi to, i v současnosti, pro mladší školní děti poněkud nezvyklé). Ale OK. Když je tedy význam toho sousloví tak volný, pak mám pocit, že to sousloví jaksi ztrácí smysl... A celá úvaha se mi dostává do zvláštního světla.

Omlouvám se, jestli je to chytání za slovíčka, asi vždycky předpokládám, že užitá slova mají své opodstatnění. Třeba ta odolnost, odolní jedinci... samozřejmě, že ty děti z textu jsou úctyhodné, ale mluvil jsem o tom, že mi přijde krátkozraké používat spojení jako „odolný jedinec, který se ničeho nezalekne“. Člověk je křehký. To, že zvládne (v nějaké životní fázi) věci velmi obtížné a dokonce i takové, kde vnímá bezprostřední ohrožení (života, zdraví), to si zasluhuje respekt. Ale přesto to neznamená, že pro toho člověka někdy něco nebude narušující, nebo až devastující, například nějaké traumatizující zkušenosti, nějaké organické poškození... atd. Pořád to zkrátka vidím tak, že věty jako – Jednou z nich budou odolní jedinci, kteří se v životě žádných těžkostí nezaleknou. – mi vyznívají poněkud ploše, nebo že jsou mimo moji realitu. Ale rozumím (snad), že jsi to myslela dobře.

Přemku, to jistě. Tam by spojení autem taky často bylo, ale ti rodiče auto ani nemají, aby děti do školy bezpečně zavezli. Ono ostatně může hrozit nebezpečí i tady. Když třeba dítě musí přejít cestou do školy dvě rušné křižovatky nebo železniční přejezd, a nemusí to mít zrovna daleko.

Většina komentů je souhlasných. O čem to svědčí? O nepochopené, nesrovnatelné motivaci a vlivu prostředí, ekonomického, civilizačního, etického, technického, občanské a dopravní vybavenosti, stupně infrastruktrury a dalších faktorů, ovlivňujících osobní vlastnosti a vývoj jedince ve společnosti. Stačí vzpomenout, jak před nemnoha léty chodily i naše děti do školy. Bosí, pěšky, bez svačin, s tabulkou a olůvkem. Nemusíme srovnávat s exotikou. 

Nevím, jak tě oslovit, Tvoje přezdívka je dost zvláštní, ale i když máš pravdu, je to v mnohém chytání za slovíčka. Samozřejmě je to dáno i prostředím, ve kterém ty děti vyrůstají, že jsou na to zvyklé. Ale kdyby nebyly odolné, tak by třeba už další den do té školy odmítaly jít. A přesto jdou, přestože jim mockrát někde uklouzla noha a mají z toho strach. Jeden chlapec při chůzi po laně přes řeku do řeky dokonce spadl, zachránil se, ale zas do té školy jde a zase po tom laně. Mně nejde o to, aby české děti chodily do školy džunglí. Náročné cíle mohou mít i jinou podobu. Třeba že si sám našetřím na počítač tím, že si budu odkládat peníze, které dostanu ke kapesnému navíc (třeba k narozeninám, vánocům) apod.

Ještě mě zaujalo to místo, že děti chodí do školy, protože: Jeden chce být pilot, druhý inženýr, jedna dívka doktorka. To jde pozorovat i mezi dětmi „u nás“. Děti mají sny, ale ty sny nevznikají z toho, že by si (navíc na popud někoho dospělého) děti vytyčily náročné cíle a za nimi šly. Spíš čerpají z vlivu prostředí, z touhy vnímat svět a mít v něm svůj smysl, z utvářejících se zájmů, z vidiny prestiže... Nějaké osmileté dítě vidí doktorku, líbí se mu poslání „uzdravovat“, líbí se mu to citově i vizuálně (příklad: hezká milá doktorka v hezkém plášti a v hezké ordinaci a s hezkým ultrazvukem a píšící lékařskou zprávu plnou zvláštního jazyka, tím a dalšími věcmi zosobňující pro dítě cosi přitažlivého, vznešeného, tajemného a smysluplného). Jiné osmileté dítě kouká, jak proletí letadlo, je jím fascinované, chtělo by ho řídit, má z toho závrať, slíbí si, že jednou to dokáže. Prostě, dítě má sen, a sen zobrazuje vlastnosti a zájmy dítěte, které prochází dalším vývojem. Osmileté dítě si o něčem vytvoří obrázek, bezprostřední a upřímný, ale bez detailů a bez racionální roviny. A tím, jak to dítě roste, tak si to uvědomuje samo, racionalita se mu rozvíjí, třeba se mu jeho prvotní sen už ani nelíbí, vnímá jeho trhliny, nereálnost, a třeba mu vzniká jiný sen, v daný čas reálný, a tak to může pokračovat. A nebo ho ten prvotní sen láká čím dál víc, časem ho poznává podrobněji a zjišťuje, že mu to je skutečně blízké. Proč se tak rozepisuju... Protože se snažím přijít na to, proč by někdo chtěl vést dítě k tomu, aby si vytvořilo „náročný životní cíl“ a aby za ním šlo. Podle mě to totiž odporuje dětskému světu a nic rozumného z toho nekouká, skoro to působí, jako by chtěl někdo dítě nastavit jako nějaký stroj, který má systematicky „za něčím jít“ (náročně). A myslet si, že v čím těžších podmínkách dítě žije a čím víc toho musí překonávat, tím bude odolnější a víc toho dokáže... to mi přijde bolestně mimo. To by se taky mohlo říct, že z týranýho dítěte se stane ten odolný jedinec, který si bude všeho víc vážit. Jasně, nic takového text neříká... text říká, že nějaké (české) děti se vozí do školy v autech... a že kdyby se do školy prosekávaly džunglí a plahočily se řekou a lezly přes horu, tak by si všeho víc vážily a byly by odolnější... Jenže to tak nefunguje, ani nejde takhle porovnávat různé kontexty. Ty děti, které se pohybují v textu, se narodily do jiného prostředí, mají jinou genetickou výbavu, možná se adaptují na nebezpečí cesty podobně přirozeně, jako se adaptují na prostředí, kde odjakživa vyrůstají. A situace každého z nich tedy nejde porovnávat s jiným dítětem, které se narodí například do českého města a vyrůstá v prostředí, kde bude podstupovat zase něco jiného (než fyzickou náročnost cesty do školy a extrémní přírodní podmínky). A to, že nějaké děti jezdí do školy autem... a proč by nemohly? Vyrostou z nich vyrovnaní, uvědomělí, šťastní lidé jen tehdy, když budou chodit do školy pěšky? Je osobnost člověka formována tím, jestli chodil do školy pěšky?

Mně by se líbila ta strohost, věcný popis, kdyby tam byl, jenže on tam není, sice se to tak tváří, ale pořád se zdůrazňuje, jak je to všechno těžké a nebezpečné, poznámky jako „Že každou chvíli hrozí pád do řeky ani není třeba zmiňovat“ jsou takové milé... Co mě vyloženě dráždí, jsou ty poslední věty: Všechny tyto děti si uvědomují nebezpečí, které podstupují, ale jdou za svým snem. Jednou z nich budou odolní jedinci, kteří se v životě žádných těžkostí nezaleknou. // U nás děti nemusejí takové nebezpečí podstupovat, školu nemají tak daleko, velmi často je vozí rodiče do školy autem. Mají to tedy mnohem snazší. I ony by si ale měly vytyčit náročné životní cíle a za nimi jít. ... prostě takový dobrosrdečně edukativní závěr... Navíc to vyznívá, jako by dětem „u nás“ žádná nebezpečí nehrozila, což samozřejmě není pravda... A říkat, že z dětí, které podstupují ta popisovaná nebezpečí, se jednou stanou „odolní jedinci, kteří se žádných těžkostí nezaleknou“, to je možná hezké, a možná krátkozraké, a vlastně nicneříkající... Ten „odolný jedinec“, co to vůbec je, člověk není neměnný a realita není předvídatelná... Já nevím, ale takové suverénní věty o odolném čemsi by se možná víc hodily do nějaké reklamy (třeba na zubní pastu) než do literárního textu... A to, že by si děti měly vytyčit „náročné životní cíle“... tomu nerozumím. Co je vlastně tím náročným životním cílem? Třeba cíl, kterému se to dítě v budoucnu ani nepřiblíží a který v něm bude vyvolávat pocit selhání, vztek atd.? Mě by zajímalo, proč klást na děti nároky typu, že si musí něco náročného životního vytyčovat. (Navíc jim kolikrát ty cíle vymýšlí dospělí lidi a nemyslím si, že by to mělo být dobře.) A děti v jakém věku si to mají vytyčovat? Protože v textu jsou děti mezi sedmi a jedenácti lety, to je dost velký rozptyl... Tak já si z toho vyberu ty osmileté, zdá se, že jsou tam nejčastěji... Vztaženo na děti „u nás“: mají si osmileté děti vytvořit náročné životní cíle? Ty jsi měla v osmi náročný životní cíl?

Majaksi, Majaksi... udělala bych smajlík, ale nesnášíš je, nebo ti dala tip za vtipnou kritiku, ale to taky nesnášíš... tak zase nic, měj se...

Renato, děkuji za zajímavé dílo, které je k zamyšlení. Je obdivuhodné nejen to, že děti musí při cestě do školy překonávat pro nás představitelné překážky, ale že se dokážou soustředit na výuku a únavou neusnou. TIP

Tady?? To nevím, ale o dětech z Afriky vím zcela jistě.

Zajímavé reakce jsou tady k vidění.

Vím o několika Písmácích v této diskusi, kteří skutečně několik/ někdo i mnoho let finančně podporují/podporovali žáky/studenty v rozvojových zemích, ale veřejně to neprezentují... těm patří můj obdiv a poděkování.

Bixley napsala článek, který zaujal, kde se rozvinula diskuse, a to považuji za jeho přínos stejně jako základní myšlenku - vzdělání je nejhodnotnějším vkladem, které děti mohou do života dostat... platí to napříč světadíly.

Zdroj je v anotaci uveden, o kategorii se ještě dá pouvažovat... asi to není první případ, kdy autor zjistí, že své dílko jen těžko "napasuje" do zde vyjmenovaných kategorií...

Majaksi, to snad není nutné... Ale za tip děkuji.

Tvoje úvahy jsou mimo mísu.

tak pro začátek by snad stačilo, kdyby sis nastudovala, co to úvaha je.

A cos jako myslela, že do té úvahy budu psát? Že cizí děti jsou lepší než evropské a české? Že bysme měli žít chudě? Chodit pěšky? odstěhovat se Filipíny?

entropia, literatura faktu? jakože když si uděláš vypisky z nějakých videí, tak to lze vydávat za literaturu faktu?

ale tak dobře. bixleyin podnět k zamyšlení čtenářů zní taky fajn. vykašleme se na literaturu a budeme tady řešit dnešní děti - bohaté, chudé, české, filipínské, můžeme řešit i to, jestli má smysl vytyčit si náročné cíle, dokonce můžeme zabrousit i do stavu dnešního školství a potřebě vzdělání  a nakonec se určitě všichni shodneme na tom, který ten životní postoj je ten nejsprávnější, pošleme si smajlíky a a a - ale hlavně, hlavně! do toho netahejme literaturu a nedejbože to, jak má vypadat úvaha.

Entropi, díky. Brala jsem to nejen jako vlastní úvahu, ale hlavně jako podnět k zamyšlení čtenářů. A myslím, že diskuse svědčí o tom, že téma zaujalo.

Mně to taky přijde spíš jako dokument, než jako úvaha. Snad až na poslední větu. Ale obsah mluví sám za sebe, jako by se ta úvaha měla rodit až v hlavách čtenářů: nebereme svým dětem něco, když jim dáváme, co nepotřebují, když je zahrnujeme zbytečnostmi, když jim to příliš usnadňujeme? A na druhou stranu ztěžujeme, protože zakrňují jejich adaptační mechanismy? Věřme nevěřme, jsou lidé, kteří „adoptují“ dítě ze země třetího světa a přispívají mu na vzdělání. Na „úkor“ vlastních dětí. K tomu možná podobné TV dokumenty mohou vést a stojí za to se o nich zmínit. Těžko se hledá žánr, kam takový text zařadit, možná literatura faktu.

Přesně tak jsem svou úvahu myslela, knihomole. Díky.

Spomínané situácie priam nemysliteľné v našich končinách a v súčasnosti. Čo je samozrejmé, toho si človek neváži.

cvrcka, není třeba to komentovat tak vulgárně. 

Nejde o to, že děti se chovají nebo nechovají podle našich představ. Samozřejmě že člověk usiluje o to, aby měl zajištěno k životu veškeré pohodlí. Ale je třeba si uvědomit, že někdo takové pohodlí nemá a víc si toho, co máme, vážit.

Luzz, chtěla jsem se podělit, to je pravda. Nejde o to, že naše děti jsou rozmazlenci, jen že školu a vzdělání mají snadněji dostupné. V těch uvedených zemích je také spousta dětí, které mají školu za rohem a bohaté rodiče, kteří je vozí autem. Tady šlo primárně o děti z chudých rodin. Děti z českých chudých rodin sice nemusí chodit do školy dvě hodiny pěšky,ale zase pro ně rodiče třeba nemají na obědy. nemají třeba mobil a počítač jako ostatní děti. Šlo mi spíš o tu silnou motivaci těch dětí  v uvedených zemích vymanit se z chudoby, překonat problémy, i když je škola daleko. To je podle mě inspirující i pro dospělé.

Mně by zajímalo, co nám všem tak schází, ze tak intenzivně negativne prožíváme hojnost , o kterou dlouhá léta usilujeme pro naše deti a vnoučata. 

Jaké zklamání sám ze sebe asi ma člověk, ktery vidí,  ze se jeho deti a vnoučata nechovají podle jeho nejlepšího vědomí a svedomi. Jaký div! Ze praxe není instantní aplikaci představ a přesvědčení. 

Starejme se o svoje chování víc než o chování našich dětí a vnoucat, milí. 

Děti nejsou zkažené, děti jsou lidi. Učí se a celozivotne vyvažují nitro s okolím. Hledají smysl,  rovnováhu, bezpečí a svoje místo. Energeticky výhodné využití svých schopností. 

Poserme se, ze jezdí autem, ze manipulují a jsou líné.  Poserme se, ze jsme za iks tisíc let nevynalezli algoritmus na efektivní koexistenci na planetě. Ze sebe se poserme.  ;)

mně trochu uniká smysl toho textu (tedy ten literární - chápu jinak, že ses chtěla podělit o zážitek) - je to jen několik stručně přepsaných videí, náznaky sdělení/zamyšlení jsou pouze velice stručně na začátku a na konci a omezuje se na obecně známé pravdy ve smyslu - děti v peru nebo na filipínách to mají těžší a ti naši rozmazlenci by si měli vážit toho, co mají. poslední věta "úvahy" je takové zvolání, vztyčený prst... ale v kontextu výše uvedených vyznívá spíše prázdně.

Moje řeč, blackie. Vnoučkovi to přečti...

...ti naši roztažníci si neváží toho co mají.......děkuji za podělení se......já to přečtu ještě večer vnoučkovi.....*/**************************

Díky za tip, aleši.

Taková menší zkouška by určitě byla užitečná, Karle. Díky.

Jinak jsem ještě měla napsat, že děti na ten pochod náročným terénem nemají ani pořádné boty. V teplejších krajích mají na nohách jen žabky nebo roztrhané kecky.

Jo, mohly by si něco z toho naše děti zkusit. Třeba na táboře pod dozorem. Ale stejně by si to nejspíš uvědomily až v dospělosti, při svých vlastních dětech. Poučné čtení, Renato.

Evži, máš pravdu. Já, jak jsem napsala, jsem jezdila tramvají, když mě svezli rodiče autem, tak mi to spolužáci záviděli. Ale teď je vožení autem standard a kolikrát to děti mají kousek, já jezdila přes celé Brno.

Vidíš, Kočkodane, jak ses měl! :-)

Safiáne, máš pravdu, že u nás to dřív taky bylo. Padesát let není tak dlouhá doba, já jsem za dětství jezdila do školy tramvají (v Brně). Ty popisované děti ovšem žijí v dnešní době...

Jenže to si děti žijící v našich podmínkách neuvědomují a ani to neví, aby mohly srovnávat. Na naší křižovatce je ráno velmi rušno, přestože škola je  snadno dostupná. Žádná řeka ani hory, ale zadky si stejně nechají vozit.

I u nás se chodilo, a možná někde ještě chodí, do školy poměrně daleko. Např. před 50 lety přes hodinu pěšky s přívozem přes Vltavu (pod Prahou) v zimě v létě. Dnes by to nešlo. Přívoz už tam není. Rodiče, jen aby se děti vzdělaly a společensky vyšvihly, byly ochotni ledacos obětovat.

Na základku jsem to měl pár minut a ani jsem nemusel přecházet silnici, takže velké pohodlí a bezpečnost. To by bylo pro všechny zmíněné děti jen nepředstavitelně krásným snem.

No právě, Ireno! Díky.

Andělko, vždycky je dobré zkonfrontovat si život s jinými lidmi, abychom si uvědomili, jak se máme dobře. :-)

Zajímavé téma, Renato, a pro vyspělou společnost velmi poučné!!

Moc dojemné téma. Úžasní rodiče. Pokusím se přehrát vnoučatům,. aby si uvědomili, že ty roušky jsou nic, vlastně k smíchu...

Moc děkuji.

https://www.youtube.com/watch?v=5HXXJg4vDF8

Naprosto souhlasím, alegno.

ráda jsem si přečetla, ty děti jsou statečné a jitě něco v životě dokáží a hlavně, budou si toho víc vážit*****

Jardo, díky, velice mě to oslovilo a potřebovala jsem se o to podělit.

Je to až neuvěřitelné. Málokdo si umíme tu situaci vůbec představit, natož vžít se do těch dětí. A přece jdou, stojí jim učení za to. Dobřes nám to, Renato, přiblížila.