Ráno sedmnáctého

Je půl osmé ráno a já vyrážím ze sídliště Prosek na Národní. V batohu si nesu svíčku a zapalovač.

Sídlištní ulice jsou pusté, nikde človíčka. Sejdu do metra Střížkov. No jo, je svátek, metro má velké intervaly, vzdychnu. Příští souprava přijede až za 7.32 minut. Občas se na stejném displeji objeví aktuální čas a pak se zase přepne do odpočítávání vteřin zbývajících do příjezdu. Připadá mi to nekonečné.

Vlak přijíždí. Jedu na Florenc a tam přestupuju na „béčko“. A zase další čekání. I tady to trvá víc než šest minut. Vystoupím na Můstku a jdu pomalu k pietnímu místu. Cestou koukám do knihkupectví, potom si prohlížím za výkladem boty. Tyhle sportovní kotníčkové by se mi líbily. No jo, ale kdy otevřou, abych sem mohla zajít? Zavřeno není jen dneska.

Blížím se k pietnímu místu. Už z dálky vidím několik policistů ve svítivých žlutých vestách, jak tu hlídkují. Lidí se svíčkami je tu pár. Kromě policistů tu jsou fotografové a kameramani, své přístroje mají postavené na různých podstavcích a podnožkách. Jinak tu stojí jeden osamělý protestující. Na hlavě má pirátský klobouček, na sobě bílé plátěné kalhoty a bílý kabátek, na levé ruce maketu okovů, ze kterých visí velký rozbitý řetěz. Třímá ceduli „KONEC ILUZE. Všichni jsme pozitivní“. Postavím svou svíčku k ostatním a zapálím. Pak z odstupu kontroluju, jestli hoří.

Chvíli ještě scénu pozoruju a potom se pěšky vydávám k Jungmannovu náměstí a procházím přilehlým parkem na Vodičkovu. I zde je prázdno. Václavské náměstí jako by spalo. Jak kráčím k Muzeu, skutečně tu u jednoho z obchodů narážím na spícího bezdomovce. Leží na holé zemi, vedle sebe vyzuté boty, pod hlavou prázdnou pet láhev.

Inu, oslava svobody za časů koronaviru.