Cesta na Cejlon

25. 4. 2019

„Srí Lanka v plamenech! Peklo pekelné, hrůza hrůzoucí, apokalypsa apokalypsoucí! Obrovské výbuchy, krvavé atentáty, křesťanské kostely lítají do povětří, chrámy se řítí v prach!“ pošklebují se mi spolupracovníci, když se s nimi loučím před výletem na indický ostrov. Mně je však jedno, co si kde katolíci zase nadrobili, protože já se na Cejlon nejedu modlit, ale užívat zábavy a dobrodružství. Už cesta na letiště mnohé naznačuje. Dálnice je ucpaná. Jedna zácpa střídá druhou. Před Prahou je zácpa nejzácpovitější. Už to vypadá, že se na letiště nedostaneme včas. Nervozita stoupá. Voláme na letecký dispečink a je z nás cítit zoufalství: „Zácpa! Strašlivá zácpa! Do kolika hodin se ještě můžeme odbavit?“

„Na Srí Lanku? To v pohodě stíháte,“ pomalu ukrajuje slabiky flegmatický hlas operátora. „A nenechte se otrávit, v Indii budete na výraz zácpa ještě vděčně vzpomínat, hehe!“

První návštěva Srí Lanky je pro Evropana, který dosud nenavštívil žádnou asijskou zemi, rozhodně šokem. Už po výstupu ze dveří terminálu dostanete ránu pekelně horkým, nepředstavitelně vlhkým a prapodivně páchnoucím tropickým čímsi, ano, chtělo by se říci vzduchem, ale nebude to první slovo, které vás napadne. Tím prvním slovem bude – Sodoma! A hned druhým, ano, správně – Gomora.

Jestliže jste očekávali, že ihned po východu z letištní haly uvidíte v ulicích samé asketické jogíny, kteří ustavičně levitují v tureckém sedu, v jednom kuse polykají meče a propichují si kdeco kdečím aniž by krve ukáplo, případně spoře oděné pištce, kterak podmanivou melodií flétny podněcují kobry k hypnotickému tanci, budete neurvale vytrženi ze své naivity. Inu, neměli jste před cestou číst Rudyarda Kiplinga, ale Lonely Planet. Taxikáři! Tucty, mandele, kopy taxikářů se tu vrhají na své oběti, přetahují se o ně a snaží se je nacpat do svého vozidla dřív, než budou rozervány na kusy. Jste zkrátka nemilosrdně vrženi do arény plné taxi-gladiátorů a odolávat takovému náporu je stejně marné, jako snažit se ubodat vosí roj kapesním nožíkem.

Naštěstí brzy přijíždí mikrobus a v něm náš průvodce Rushaan. Vypuká naloďování. Jakýsi hubený osmahlý mužík mi vytrhává z ruky kufr, popochází dva kroky k vozu, pokládá zavazadlo do nákladového prostoru a natahuje dlaň: „One dollar, sir. Dollar, or euro…“ Celý ztumpachovělý hektickou atmosférou vkládám mu do ruky minci, ale mužík nepokračuje v nakládání, nýbrž mizí. Za pět vteřin vydělal euro. Nechápu, proč je Srí Lanka tak chudá země. To já musím na jedno euro pracovat dvacet sedm minut!