Osudný den

Je 7. prosince 2019, tři čtvrtě na sedm ráno. Zvoní budík na mobilu. Můj malý krysařík Evža je vzhůru hned, zatímco já se ještě chvíli ospale protahuju. Vstanu, roztáhnu žaluzie a pohlédnu ven. Na ulici je mlžný opar. To není zrovna ideální počasí na celodenní výlet do křivoklátských lesů, řeknu si. Včera v předpovědi počasí taky varovali před ledovkou. Ještě že jedeme vlakem.

Budík jsem si nastavila dost pozdě, tak teď musím pohnout. Dám Evžovi na jeho talířek jednu psí kapsičku a honem snídám svůj rohlík s jogurtem a kafe. Evža k talířku ale jen čuchne. Cítí mou nervozitu a tuší, že dnes nebude jen normální ranní půlhodinová procházka po sídlišti. Celodenní výlety si vždycky nadšeně užívá.

Honem vezmu z lednice nachystanou svačinu pro sebe i pro Evžu, strčím ji do batohu. Evžovi obleču modrobílou sportovní bundičku, kterou mu na podzim dávám kvůli jeho krátké srsti. Už když si obouvám boty, Evža radostně štěká. „Tiše,“ snažím se ho zklidnit. Je sobota a ještě dost brzo, spousta lidí určitě spí.

Vyrazíme sídlištěm ke stanici metra, na sraz to máme přes půl Prahy. Konečně jsme na Smíchovském nádraží. Vystupuju s Evžou z metra, vyjdeme schody a hledáme směrovku k pokladnám nádraží. Žádná tu ale není. Chvíli zmateně s pejskem pobíhám. Potom mi někdo řekne, že jsem měla jít z metra na druhou stranu. Sejdeme tedy znovu na nástupiště metra a jdeme k opačným schodům. Evžovi se ale do schodů moc nechce. Popadnu ho za bundičku: „Evžo, dělej, máme už málo času.“

Konečně nacházíme ten správný východ a jsme u pokladen. Vítám se s organizátorem výletu Richardem a dalšími účastníky, Janou, Zdenou a Lídou. Držím Evžu v náručí. Evža pečlivě sleduje dění a samozřejmě se hned zaměří na velkého vlčáka a začne na něj zběsile štěkat.

„To je šelma nebo dravec?“ komentuje jeho štěkot jeden z přihlížejících cestujících.

„Oboje“, směje se Jana.

Náš vlak směr Beroun už má ohlášené nástupiště, tak se tam přesouváme. Než vlak přijede, povídáme si o blížících se vánocích.

„Včera jsmem se zase s tou starší dcerou chytla,“ vypráví Zdena. „Ani nesmím říct před vnučkou, že budu balit dárky. Holce je už dvanáct, tak přece nevěří na Ježíška!“

„No nevím, Evža na Ježíška asi taky už nevěří. Ví, že to jsem já,“ směju se.

Ve vlaku potom obsadíme jedno kupé. Richard hned začne probírat, kam vyrazíme na tradiční novoroční pochod. Evžu strčím do batohu, abych za něj nemusela platit. Pes by měl být v tašce. Ale Evžovi se to nelíbí a neustále se snaží vylézt ven.

Když přijde průvodčí, začne na něj štěkat.

„prosím tě, ty zdravíš?“ snažím se celou situaci přejít humorem. Průvodčí se moc přívětivě netváří.

V Berouně přestupujeme a dalším vlakem míříme do naší cílové stanice Roztoky u Křivoklátu. Jsme tam něco po půl desáté. Richard nám dělá skupinové foto před nádražní budovou. Většinou při tom beru Evžu do náruče, ale tentokrát ho nechám stát vedle sebe. Vycházíme po silnici k bývalým trampským osadám.

Hovor se točí kolem ranního vstávání. Dnes totiž všichni museli vstát dost brzo a moc z toho nadšení nebyli.

„Mně to nevadí, já musím s Evženkem vstávat brzo každej den,“ oponuju.

Janu zaujme Evžova bundička s nápisem. „Co to tam má napsaný? On je člen nějaké ligy?“

Nápis totiž zní Barkers league.

„Nevím,“ uvažuju nahlas. „Bark je anglicky štěkat, takže barker by mohlo být něco jako štěkač, tudíž Liga štěkáčů.“

Lída se směje: „To na Evžu opravdu sedí.“

Jdeme stále po silnici, míjíme staré tábořiště s lavičkami, až přicházíme do lesa a jdeme kolem jedné trampské chaty. Pouštím Evžu z vodítka, aby se proběhl. Richard nás vede s kopce po spadaném listí, které klouže. Když vidí, jak jdu opatrně, podává mi ruku.

„Kde je Čudlínek?“ hledám Evžu.

„Ale prosím tě, Čudlínek je už dávno dole,“ uklidňuje mě.

Napojujeme se na další silnici a Richard kouká do mobilu, kde má mapy. Poté, co se Evža trochu proběhl, musí zase na vodítko a vůbec se mu to nelíbí.

„Ten ale umí rychle mrskat nožičkama,“ obdivuje ho Jana. Chvíli Evžu nezaujatě pozoruji a musím jí dát za pravdu.

„Vidím, že je fit. Tihle malí psi se dožívají až osmnácti let.,“ pokračuje potom Jana ve svých úvahách.

Co si asi ten malý pejsek teď právě myslí? přemýšlím. Asi něco jako „Proč pořád jdeme po té hloupé silnici?“

Projdeme pár serpentinami a Richard se opět zastavuje, aby pohlédl do mobilu. Jé, támhle v dálce je vidět špička Křivoklátu, rozhlížím se po okolí. Kolem silnice jsou louky, je tu dobrý rozhled. Najednou mám hlad a ukusuju z jednoho krajíce chleba. Safra, vystačí mi ta svačina do večera?

Na Richardův povel jdeme po silnici pořád dál. Evža neustále uhýbá do příkopu. Asi ho ta silnice už opravdu nebaví. Tady je provoz minimální, na chvíli se ho rozhodnu pustit. Ujdeme ale asi sto metrů a objeví se auto. Evža si to právě špacíruje prostředkem silnice.

„Evžó!“ řvu.

Auto brzdí a Evža je bezpečně odveden na kraj silnice.

„Teď ho povedu já!“ zlobí se na mou neopatrnost Richard a bere sám vodítko do ruky.. Evža s ním ale není zvyklý chodit, tak se neustále otáčí po mně a zastavuje se. Beru si od něj vodítko zpět.

„On chce jít s maminkou,“ vysvětluje Jana Richardovi. A tak já coby maminka vcházím s Evžou po silnici do krátkého lesního úseku.

Dávám se do řeči se Zdenou.

„Přijď nás někdy navštívit. My máme sice velkýho psa, říkáme mu Vlk, ale je hodnej, určitě by se s Evžou skamarádili,“ nabízí.

Silnice se začíná mírně svažovat. Po levé straně teď máme prudký zalesněný svah, po pravé straně vidím stát mezi stromy nějakou osamělou chalupu.

Najednou z levého svahu seběhnou postupně dva velcí hnědí psi a trochu zmateně běhají po silnici a kolem chalupy. Jeden z nich začne kroužit kolem Evži a čichat k němu. Očekávám, že se brzy na svahu objeví jejich pánové a přivolají je. Ale nikdo nepřichází a psy nevolá. Psi se pořád nebezpečně přibližují k Evžovi. Při mých sto pasesáti centimetrech  mi jejich hlava sahá až nad pas.

„Zavolejte si ty psy!“ volá Richard nazdařbůh do svahu, kde pouze tuší jejich majitele. Opět bez výsledku.

Beru Evžu do náruče a spěchám po silnici dál, snad psy někdo zavolá. Začíná se přibližovat i druhý pes. Úzkostně ho pozoruju. Najednou ke svému zděšení vidím, že se Evža ocitl zpět na silnici. První pes mi ho zřejmě stáhl z náruče, zatímco jsem sledovala druhého. Pes na Evžu hned zaútočí. Ječím hrůzou. Přibíhá Richard a snaží se psa odehnat nebo do něj kopnout. Nedaří se mu to.

Mezitím už pes krvelačně chytil Evžu  do zubů a smýká jím po silnici. Vyděšeně na to zírám. Potom ho na chvíli položí. Richard se hned snaží přiblížit, ale ta obluda Evžu znovu popadne do zubů. Ječím jak šílená. Doufám přitom, že Richard ji odežene nebo že ji odradí můj křik. Ale stále ho drží v zubech.

Nevím,kde se vzal, najednou se objeví myslivec, psa zastaví a Evžu z jeho tlamy osvobodí. Celé to hrůzné divadlo trvalo snad necelé dvě minuty.

„Musíme na veterinu,“ beru Evžu do náruče a prohlížím na krku krvavou ránu.

„To už asi nebude potřeba,“ říká Richard smutně.

Nechci tomu věřit. „Evženku, Evženku!“ třesu jeho tělíčkem. Bezvládná hlavička mu spadne dolů a jeho vždycky živá korálková očka se začínají zatahovat. V tlamičce má chlupy, jak se pokoušel bránit. Prostoupí mě strašný smutek a vztek. Můj milovaný pejsek už nežije. Už nedýchá.

„Máme tu hon na divočáky,“ vysvětluje myslivec. Tak proto byli psi tak krvelační. Dostali rozkaz k lovu. Dovídáme se, že pes, co zabil Evžu, mu ale nepatří. Patří nějakému panu Blechovi.

Richard říká, že zavolá policajty, komunikuje s myslivcem. Mně je všechno jedno. Pokládám mrtvého Evžu na kraj silnice na listí. Pes mu během zápasu stáhl nejen obojek s vodítkem, ale i bundičku. Vše zůstalo ležet na místě zápasu. Nemám sílu to zvednout.

Po nekonečné době se objevuje pan Blecha. Připadá mi hrozně nepříjemný. „Co se děje? Já mám psy v leči!“ říká, když přichází.

„Tak tohle ještě nikdy neudělal,“ komentuje počínání svého psa, když pochopí, co se stalo. Moc mu to nevěřím.

Poté přijíždí policie. Richard jim popisuje, jak k celé události došlo. Nic nevnímám. Jediné, co mi táhne hlavou, je, že Evža je mrtvý.

„Kamarádka dala za toho pražského krysaříka deset tisíc,“ upozorňuje pana Blechu Richard.

„No jo, ale za štěně!“ oponuje pan Blecha. „Kolik mu bylo?“

„Devět let,“ odpovím.

„Tak vidíte, to už byl starej pes,“ nevzdává to.

„To ne, tihle malí psi se dožívají až osmnácti let,“ opakuje Jana větu, kterou řekla asi před hodinou. Jak to zní najednou jinak!

„No, každopádně měl už půlku života za sebou. Dám vám pět tisíc,“ souhlasí pan Blecha neochotně. Jako ve snách hledám v peněžence číslo svého účtu a pan Blecha se spojuje telefonicky se svou bankou a peníze mi hned posílá.

Druhý myslivec mi přináší z auta jakýsi hadr, abych do něj mohla Evžu zabalit a nabízí, že nás s Richardem odveze na nádraží. Jana, Lída a Zdena se rozhodly v cestě pokračovat.

Jedeme autem zpátky místy, která jsme předtím všichni prošli. Evženka mám na klíně.

Děťátko moje, co ti to udělali?

Na nádraží se dovídáme, že vlak do Berouna před chvílí odjel a další jede až za dvě hodiny.  Nezbývá než čekat. Sedím s mrtvým Evžou v čekárně. Volám kamarádce. Je tím taky otřesená, protože jsme spolu s Evžou zažily spoustu krásných výletů.

„Měl s tebou krásný život,“ snaží se mě utěšit. Snad ano, říkám si. Už nemůžu svůj smutek ovládnout a rozbrečím se.

Na cestu vlakem zabalím svého mrtvého pejska do batohu. Jedeme do Berouna.

Evženek už nevylézá. Ani neštěká.