Paní učitelka

Zvonila přestávka. Děti se kupily na chodbě, některé zůstaly ve třídě u lavic, sdělovaly si dojmy, tetelily se nad volnou chvílí. Paní učitelka Hanka srovnala desky, dopila zbytek kávy se sekaninou a vstoupila mezi ně.

Vzala si ji stranou. A začala bez okolků:
"Anetko, jak ses tuhle v hodině přihlásila a pak mlčela.. Je za tím úzkost, již v tobě vyvolává fakt, že každodenní upadající uhýbání před smrtí je neautentické bytí ke smrti?!"

Když se holčička rozplakala a utekla, přistoupila paní učitelka k chlapečkovi v košili a kostkovaných kalhotách. "Lubošku, cítím z tvých pohledů environmentální žal. Jsi opravdu přesvědčen, že doba šestého masového vymírání už začala?!"

Chlapeček se rozplakal, paní učitelka mu utřela slzičky a snoplík a pokývala hlavou, že jeho pocity sdílí, ale že počátek doby šestého masového vymírání by odsunula někam k úsvitu 22.století.

"Nerada vás ruším," vstoupila pak mezi holčičky hrající si u okna s panenkou, "ale musíme si vážně promluvit." Holčičky se na paní učitelku zadívaly velikýma očima. "Identita matky se udržuje jen dobře známou uzavřeností vědomí v dřímotě zvyku, v níž se žena chrání před hranicí, jež odsekává její tělo a odlučuje je od jejího dítěte, jak nás poučila Julia Kristeva." Vzala z rukou holčičky panenku a významně ji potěžkala. Holčičky na ni hleděly s otevřenými pusinkami, cvakaly řídkými zoubky, roztřásly se a rozplakaly.

Protože k slzičkám už nic dodat nemohla, postoupila paní učitelka k chlapečkovi v pleteném svetru. Podívala se na odznak Julia Fučíka po dědovi, který mu připnula maminka a který pyšně vystrkoval, a začala ironicky: "Ty už jsi maminčin veliký voják, viď?!" Chlapeček se zašklebil na souhlas. "A zdalipak jsi, spolu s naším velkým filosofem Janem Patočkou, přemýšlel o tom, proč se energetická proměna světa musí dít válečně?" Chlapeček se opět zašklebil, nikoli na souhlas. "Nepřemýšlel.. Protože válka, akutní opozice, je nejintenzivnější prostředek rychlého uvolnění akumulovaných sil." Chlapeček se šklebil a potahoval sůl z nosu i očiček.  

Když si paní učitelku druhý den zavolal ředitel, čekala milejší atmosféru. "Jsou na vás stížnosti od rodičů," začal. "Vždyť jsem děti seznámila s Heideggerovou existenciální filosofií, ekologií Davida Attenborougha, psychoanalýzou Julie Kristevy i kacířskými eseji Jana Patočky, a to v jediné přestávce!" čertila se paní učitelka a teatrálně kroutila hlavou. Ředitel zamíchal kávu se sekaninou, napil se, pokýval hlavou na srozumění, neboť sekanina člověka smiřuje, ale varoval: "Největším nepřítelem učitele je rodič. Mějte to na paměti. Doba je zlá. Uberte."

A tak paní učitelka dětem zas hrála na klavír, učila je abecedu, sčítat jablíčka, ale docela nerezignovala a sem tam kacířsky do osnov propašovala kapku poťouchlosti.