Přátelé

Máte přátele? A máte jich dost? Nemyslím tak úplně ty na Facebooku. Myslím ty skutečné, kteří na vás nezapomenou hned, jak jim ztmavne obrazovka na mobilu. Tak kolik? Schválně! Zkuste na prstech spočítat, kolik kolem sebe máte lidí, na které se můžete stoprocentně spolehnout a za které byste dali ruku do ohně, nebo alespoň nad oheň. Napočítali jste víc jak pět? Gratuluju!

Podle mě je dobré mít přátele všude. Ne za každou cenu, to ne, ale vztahy s lidmi, se kterými si rozumím se snažím nezničit kvůli malichernostem. Znáte ten příběh o jednom americkém spisovateli, který daroval svému milému švagrovi louku a jednou ji sám pokosil a pak se až do smrti soudili? Podle mě je lepší nad některými věcmi mávnout rukou, ustoupit a místo sena si ponechat přátelství. Znám spoustu lidí, kteří přišli kvůli hloupostem o všechny přátele, zůstali opuštění a zatrpklí.

Mám několik přátel. Takových těch na celý život. Nevídáme se často, ale víme o sobě. Pokud je vše v pořádku a naše životy plynou hladce, necháme je plynout a navzájem si do nich nezasahujeme. Jednou za čas se sejdeme a jsme rádi, že se vidíme. Pak se zase třeba rok nevidíme. Když ale zavolá známé číslo a na druhém konci se ozve „hele, problém!“, je jasné, že nic neuteče, když teď všeho na chvíli nechám a budu jen poslouchat monolog ze sluchátka. To kolikrát úplně stačí. Dříve jsem se vždycky snažil najít nějaké zaručené řešení. Jenže o to vlastně ani tolik nejde. Řešení se často najde samo ve chvíli, kdy je příběh sdělen.

Když jsem na dně, vím komu zavolat. Vím, že mi řekne: přijeď! Odejde dříve z práce a chodí pak se mnou parkem a poslouchá. Přísloví sdělená starost je poloviční vážně funguje. A funguje to i to s tou radostí. Když máte možnost se o radost podělit se známými, kteří vám ji přejí, je to prostě k nezaplacení. K čemu je vám vyhrát milión, když nemáte koho pozvat na panáka?

Důležitá jsou i přátelství na několik okamžiků. Ať jste v jakékoli společnosti, je dobré udělat si tam hned z kraje pár kamarádů, do jejichž stínu je pak možné se ve chvílích tísně schovat. Dvojnásob to platí v zahraničí. I země, která nemá dobrou pověst a ve které za každým rohem narážíte na bandy hrdlořezů je daleko přívětivější, když máte po boku místňáka, který v tom umí chodit a kterému důvěřujete. Nikdy není od věci se při cestě nahoru zastavit s lidmi, kteří se tváří přívětivě, protože když se pak vracíte dolů, budete je na své cestě pravděpodobně potkávat znovu. A když se v cizí zemi ocitnete uprostřed nějaké šarvátky, je daleko lepší místo vyděšeného pobíhání setrvat v rozhovoru s někým domorodcem a počkat, až se věci přeženou.  

Náhodou jsem se ocitnul při jednom ozbrojeném konfliktu v Egyptě. Přitočil jsem se vystrašeně k štamgastovi blízké čajovny a s vytřeštěnýma očima se ho ptal „co budeme dělat?“ Rozvážně potáhl z vodní dýmky a řekl „nic“. Posadil jsem se vedle něho, kouřili jsme vodní dýmku a povídali si o počasí. Je báječné přátelit se s lidmi, se kterými se dá uprostřed střelby ze samopalu poklidně rozebrat povětrnostní situace.