Pulčinské skály 1/2

Pulčínské skály

Nebýt Janina zarytého odporu k jakémukoli soutěžení, mohla by se s Pavlem ucházet o prvenství v zásobování rodinných alb fotografiemi; mívají je oba zdařilé. S tím rozdílem, že Pavel často bez lidí, ona, až na výjimky, vždycky s lidmi, hádejte kterými. Jestli ne, tak jen když portrétuje své s láskou pěstované kytičky, tam přítomnost lidí tolik nepostrádá.

Tyto dokumenty nám slouží k připomenutí, jak to či ono bylo doopravdy. Většinou se divíme, co čas udělal se vzpomínkou, na jejíž pravdivost bychom přísahali, ale kterou jsme měli pouze ve své hlavě. Jak ji plynoucí čas k nepoznání proměnil, někdy do pěkna, jindy do oškliva, podle emocí, které ji tenkrát při zrodu provázely.

*

Po sestupu z Králického Sněžníku a jednom dni odpočinku v­yrazili jsme v pondělí znova. Ne na túru horskou, ale také náročnou, i když „jen“ do skal.

O Pulčinách Jana bájila dávno, zažívala tam vzácné chvíle za minulého života, toho beze mě. A já, přes přemíru nadsázek a květnatých přívlastků, které provázely její pochvalnou řeč, jsem všemu věřil. Jak by ne, také mám slabost pro kdekteré končiny moravských Karpat.

Asi už víte, že Janinka s Pavlem se rádi podvolují všem našim cestovním choutkám, pokud jsou právě u nás.

Také dnes. Průvodkyní nám byla Jana.

Při jízdě rušným údolím, jež dělí Javorníky od Vizovických vrchů, minuli jsme odbočku k Pulčínu a zastavili o kus dál, na dohled před Lidečkem, u Čertových skal.

„Jenom na chvilku, pak se tam vrátíme,“ chlácholila nás Jana, když jsme, udiveni, vystupovali z auta na rozbrázděném, drsně zvlněném parkovišti, které bylo bezpochyby takto upravené buldozeristou začátečníkem.

Kousek za skromným dřevěným odpočívadlem dokvétala jabloň. Naše romantická velitelka nás pod ni vehnala, že prý musí pořídit obrázek, jak na nás jako vločky sněhu sedají korunní plátky z květů, jinak nám nelze jít dál. Tahali jsme za větvičky, třásli jimi, což nešlo před přísným okem aparátu utajit, ale ona to jako neviděla a spokojená nás po zmáčknutí spouště propustila.

Ze zasklené tabule jsme se poučili o původu skal. Zčásti od odborníků geologů, více z pověsti o čertovi, dívce Rozině a kohoutovi, který ji zachránil před údělem stát se čertovou nevěstou. Podle smlouvy měl čert „ … spěš než ráno kohút zakokrhá přehradit tok říčky Senice, aby tékla hore Lidečkem. Sotva slunko zašlo za hory, vyrojil sa krdel čertů a s velikým ponáhláním ložili kameně na sebě v mohutnú hrázu, která měla obrátiť tok potoka. Už nésl za pustého chechtotu sám Satan poslední kameň, když sa z chalúpky jednej chytrej stařenky ozvalo kokrhání kohúta. Čertisko zařvalo, pléštilo posledním šutřiskem do potoka a všeci rohatí sa za strašného klení a smradu ztratili.“

Není to poučení nad všechny odborné geologické výklady?

Z něžné zeleně listnáčů stojících roztroušeně na šedém pozadí pískovcových skal dýchalo naplno rozvinuté jaro. Proti zamračenému nebi nad skalami se tyčily staré rozčepýřené smrky a mezi nimi jedle s temnými přesleny větví, zdola až po ploché vršky poskládanými do úpravných stupňů.

Otrlé borovice dávaly celým svým zjevem najevo, že ony jsou zde v pískovcových skalách nejvíc doma.

Stoupali jsme po zarostlém chodníčku podél mohutné skalní hradby. Mezi stromy se nám otvíraly působivé průhledy do širokého údolí, jež po milióny let vytvářela voda tekoucí z hor a jehož středem dnes zbylá říčka ševelivě doprovází linie lidských sídel bez konce, tiše a krotce klouzajíc po hladkých oblázcích za humny osad až po ústí do Vsetínské Bečvy.

Náhle se mi v tom vlahém podmračném dni zjevil uprostřed rámu, jejž vytvořily blízké stromy, působivý obraz kostela s vysokou štíhlou věží.

„To je krása, děcka, co?“ vydechl jsem.

Naši dokumentaristé tam zamířili objektivy – a­ spouště jen cvakaly.

(Toto mi právě probíhá v mysli, ale ve skutečnosti, zatímco o tom píšu, něco mi šeptlo: Zopakuj si svůj tehdejší dojem na některém obrázku, dělej, hned. Jen tak, pro připomenutí hezkých chvil… Vyhledám příslušné album a – to byste neřekli: nádherný kostel? Vysoká štíhlá věž? Ne! Obyčejný venkovský kostelík! Stojí sice na jakémsi návršíčku, tyčí se nad střechy okolních domů, ale nebýt v popředí tak malebně zarámovaný tímto smrkem a borovicí, přejel bych po něm pohledem – a nic.

Tak plynoucí čas přemalovává vzpomínky. Jako tuto, do pěkna, až bych bájil málem o lidečské katedrále.

Měl bych se kát.

Nejsem si však jistý, zda mě to nepotká znova, zda se mi zítra jiný vjem nevryje do pozornosti stejně silně a časem nenabobtná do týchž rozměrů. Ne, ne, s tím se bojovat nedá.

Napadá mě ale: Bojovat? Proč bojovat? Copak je krása, i když jen ve vzpomínce, něčemu na závadu?)

Po kaskádovém chodníku jsme stoupali šikmo do vršku, abychom hradbu skal obešli.

Větve borovic, co rostly z puklin skrovně vyplněných písčitou zemí, zdobily shluky sírově žlutých prašníkových květů; nadouvaly se na jejich koncích jako plamínky a Pavlův aparát sváděly k neúnavné činnosti. Večer u počítače bude dlouho do noci přebírat, vybírat, mazat, až zbudou dva tři obrázky, ty co nejlíp poslouží za důkaz, jak letos borovice hýřily květem. Stejně p­řísné vybírání nejlepších čeká všechny jeho snímky. Na rozdíl od Janiných. Ta má z „celuloidové“ doby fotografování zakořeněno šetřit materiálem a úzkostlivě si vybírá už před zmáčknutím spouště.

Nebe se úplně zatáhlo nízkou clonou, déšť však zatím nehrozil.

Za hřebenem se zvedalo zalesněné úbočí dál do hor, ale náš chodník se vinul podél skal, které ho jen o málo přečnívaly.

Opatrně jsme vstupovali do výklenků, rozhlíželi se přes údolí do dálky, a kdykoli jsme se podívali pod sebe, zamrazilo nás z hloubky, po jejímž dně jsme před chvílí šli a­ závrať z pohledu vzhůru žádnou necítili.

Pavel se vyšvihl na vršek skály. Tam objevil do kamene zapuštěné ocelové oko, do vysokého lesku ošoupané od provlékání lan.

Když jsme si v některém ze zářezů cimbuří lehli na břicho, abychom se opatrně vyklonili, objevovali jsme na závratné stěně i jiné stopy po odvážných šplhavcích.

Divoce rozervané, ale tisící rukou, nohou a zadků vyhlazené skály bylo těžké hned zas opustit, jak si Jana myslela. Najednou se nám z nich nechtělo.

Slabě k nám doléhal ruch údolí. Na protější straně se každou chvíli jedním nebo druhým směrem řítil vlak. Tak čilá doprava nás v tom bohumilém a na pohled tichém kraji překvapila.

Obdivoval jsem každý zakrslý smrček, borovičku, břízku či jeřáb, který se zkrouceným kořenem virtuózně držel škvírky ve svislé stěně a přes nepřízeň osudu a životní strázně dosud žil a vrcholkem mířil vzhůru. Jak dlouho vydržíte?, ptal jsem se. Roční přírůstky, jež jsem hádal z kmínků a větévek, jen velmi nepřesně naznačovaly skutečný věk, předpovídajíce, že není všemu konec, že tam v hloubce, kam se vlhkou tmou poslepu probíjejí bílé špičky kořínků – t­ak něžné, měkké a bezbranné –, j­e stále z čeho žít, že je pro ně hračka rozpustit prudkými šťávami každou z minerálních látek do poslední stravitelné molekuly. Viděl jsem, jak také tady nad zemí, ve světě světla a větru, si každý stromek cení života a svým umíněným růstem předvádí, že bude žít, dokud mu zbývá poslední lístek, poslední jehlička.

Nic není navěky, ani skála, třeba se to může nám smrtelníkům zdát. Rozpadá se. Nejen v hloubce působením houževnatých, nenechavých kořínků. Též na povrchu jí ubývá: voda, mráz, horko a vítr ji po zrníčkách odlupují, splavují, odnášejí. Kořeny borovic, jedlí i smrků se během své odžité stovky let obnažily, je z nich boulovitý, uzlovitý spletenec, který jen tu a tam spočívá na kameni, jinde má pod sebou prázdno. Původní vrstva země, skrze niž se první kořínky kdysi provrtávaly, mladý stromek v ní kotvily a z ní ho vyživovaly, je pryč, odplavena někam na úpatí či ještě dál, a kořeny se musí skulinami těžce probíjet do hlubších vrstev, aby své stromy udržely naživu a vzpřímené.

Ovšem, vím, nejenom živly, též nesčetné páry nohou k té dramatické změně přispěly a dál přispívat budou.

I my po těch nahých kořenech svahem sestupujeme. Je mi jich líto, na odrané kůře není místečka, které by zůstalo ušetřeno nových a nových ran a ranek. Na každém kroku, každém stupni toho chaotického žebříku se přesvědčuji, jak jsou ty kořeny otužilé, jak necitlivé jsou k opakovaným úderům lidských bot, jak stoicky to otloukání přijímají a hned roní lepkavou mízu, jež má oděrku ochránit před spórami nepřátelských hub. Sklovitá vrstva pryskyřice tvoří již stálou součást povrchu kořenů v nejčastěji používaných bodech dotyku. Tak ty stromy vlastní silou hojí nepřetržitý řetěz zraňování živého pletiva, které se jim stalo osudem.

*

Bylo po poledni, když jsme – sami překvapeni délkou té „chvilky“ věnované Čertovým skalám – vyjeli po hlavní silnici zpět na křižovatku, kterou jsme předtím minuli, a odtud jsme zamířili zákrutami vzhůru k Pulčínu.

Na kopci hned na kraji vsi nás vítala šedivá škatule s plochou střechou, jedna ze známých staveb padesátých a šedesátých let. Oprýskaný břízolit nad vchodem zdobilo kolo s ráfkem ze selského vozu a vybělená tuří lebka s nepřirozeně načerněnými rohy. Ze dvou skob tam na silném řetězu visela buková fošna, na ní vypálené obrázky na téma divokého západu a nápis „Trampská hospoda Pulčín“.

Před hospodou se nám nabízel široký výhled na javornické kopce, ale museli jsme ho přerušit, přednost měla již dlouho společně pěstovaná chuť na valašskou „kyselicu“.

„Venku se moc nezdržujme, rozhlédneme se až potom,“ stačil jsem jen říct a Pavel už vstupoval do potemnělé chodby. Hned na prahu se zarazil.

„Co má toto znamenat?!“ zamračil se, znechucen. „To ne, tam já nejdu!“ Obrátil se, že okamžitě odchází.

Nahlédl jsem dovnitř. Ze stěny na nás jako z transparentů na prvomájových průvodech minulých dob shlíželi dva vousatí filozofové a dva známí vykonavatelé jejich učení. I mně to přivítání málem vyrazilo dech. Ale ne tolik, abych chtěl vycouvat; vidina „kyselici“ byla silnější.

Vím, jak Pavel vnímá strůjce ruské revoluce a jeho psychopatického následníka. Jejich revoluční přezdívky se štítí i vyslovit. Ušla mi však pravá příčina tak nesmiřitelného odporu. Zdá se ještě hlubší než náš, můj a mé generace.

Janinka přejela portréty lhostejným pohledem, její pozornost si vůbec nezasloužily.

Zatímco k babičce zřejmě dolehly jen ozvuky těch radostných průvodů, neboť veškerá politika jí může být ukradená.

„Ty dva znám… Toto je Lenin a toto Stalin,“ pronesla bez skrupulí, což v tom přítmí nějak divně znělo, a dívala se na mě, zda ocením, že není úplně nevzdělaná.

 „Výborně,“ pochválil jsem ji, „a dál?“

„Ty druhé dva si pořád pletu,“ přiznala.

Ukázal jsem vpravo, pak vlevo: „Engels, Marx.“

„Aha, to já právě nikdy nevím.“

„Holka, za cos mívala ve škole ty svoje jedničky?“

„Tenkrát jsem to znala.“

„Jak můžeš něco takovýho zapomenout?“

„Copak nevíš, jak miluju celou tu vaši politiku?“ opáčila kysele.

Pavlovi výzdoba moc zábavná nepřipadala. Nelíbilo se mu ani, že ji bereme na lehkou váhu.

„Tam já nejdu, dělá se mně z nich špatně.“

„Dyť je to vtipný,“ pokusil jsem se věc zlehčit.

„Jestli to má být vtip, tak pěkně hnusnej! Vystavovat to veřejně by mělo být trestný.“

„Proč?“

„Jak, proč? Je to propagace zločinecké ideologie!“

„Aha. To by mě nenapadlo. No… Je to divná recese, asi,“ připouštěl jsem, „ale nemyslím si, že to sem dal někdo z přesvědčení. Nebo z nostalgie.“

„Ani bych se nedivil,“ vrčel.

Chvíli jsme ho přemlouvali, než, děsně naštvaný, chodbou pod těmi portréty prošel. Do restaurace nás pustil napřed. Ve dveřích zůstal stát, pátral po dalších překvapeních uvnitř.

Nic tam nebylo, nová bolševická revoluce se nechystala, tak vstoupil.

Ani hosté tam nebyli, přišli jsme zřejmě po obědě.

Vybrali jsme si stůl v rohu u okna.

Do úmyslů zakaboněného Pavla jsem neviděl, ale přišlo mi vhod, když Jana předběhla jeho i mě a když jako první oslovila přicházející obsluhu. Zapěla chválu na valašský jídelníček, a to nezůstalo bez odezvy. Tak bylo nastoleno přátelské ovzduší.

Hned nám bylo jasné, že mluvíme se samotnou paní domu. Revolucionářce se ničím nepodobala. Kdo ví, čí to byl nápad, kdo z rodiny objevil na půdě staré portréty a bylo mu líto nechat je ladem, když můžou posloužit k pobavení hostů. Pobavení ovšem poněkud rozporné, uznávám.

Zmínka o pravé valašské „kyselici“, na niž se těšíme, domácí paní zalahodila, ale propukající Janin chvalozpěv hned přerušila: „Idete pozdě, je mně líto, už tam zbylo tak pro dva.“

A jéje, tuto zprávu jsme, n­evím proč, nečekali. Co teď, jak se podělit o dvě porce? Jako jedním hlasem jsme fňukli: „A my jsme se tak těšili!“

Paní neřekla „Měli jste přijít včas,“ nýbrž, ovlivněna chmurami, jež se nad naším stolem rozprostřely, chtěla nás utěšit a bezděky přilila ještě kapku do našeho zklamání: „Šak dobrá byla, aj sama jsem koštovala.“

„To nám ani neříkejte,“ zaúpěli jsme.

Paní trpěla s námi, krčila čelo: „Tož co fčíl s vama?“

Ani jsme nedutali, třeba na něco přijde.

Ale taky nemusí. Každý z nás už se s těžkou myslí rozhodoval, že se své porce vzdá, aby měli druzí.

Chtěl jsem to říct nahlas, když to vyřešila.

„Dočkajte,“ řekla a rázně se otočila k odchodu. Ještě hodila přes rameno: „Ale nejakú chvílu to bude trvat!“

„Počkáme, rádi, jste zlatá,“ volali jsme za ní a s neochvějnou důvěrou se pohodlně usazovali, skládajíce nohu přes nohu. Napětí povolilo. I Pavel se přestal mračit.

Nějakou chvíli to skutečně trvalo, ale než jsme si důkladně stačili prohlédnout výzdobu místnosti – v­yznívala naprosto jinak než ta na chodbě, byly to samé v dřevě vypalované malůvky na trampské náměty –, u­ž nesla dvě plné misky, lžíce a košíček s nakrájeným chlebem. Vše položila na stůl a šla pro zbylé dvě porce.

„Trochu jsme nastavili,“ hezky se usmála. „Tož, ať vám chutná.“

„Vy jste tak hodná,“ rozplývali jsme se a už hladově nořili lžíce do kouřící „kyselici“, brali si k přikousnutí z košíčku chleba a bylo nám vcelku jedno, jak k té znamenité chuti přišla. Janinka poznamenala něco o šikovném kuchaři, Jana hádala samotnou paní hostinskou, ale nepřely se, ta výjimečná chvíle si to nezasloužila.

Poctivě jsme misky vyprázdnili, pohladili si břicha – a­ byli hotovi vydat se k cíli dnešního dne, do slavných Pulčínských skal. Při placení Jana až do nebe vychvalovala „kyselicu“ i paní hostinskou. Ta, zrůžovělá, skromně děkovala a v rozpacích nás zvala: „Tož sa zaséj stavte.“

Na chodbě už Pavla ani nenapadlo zabývat se jakýmisi portréty, ani se po nich neohlédl.

*