Kriminálník 1/5

Kriminálník

Novodobá historie druhé poloviny dvacátého století valila se přes osudy lesa a lidí s ním spojených, i těch, kdo se ho jen vzdáleně dotkli. Mnohé jsem znal: některé letmo, jiné blíž.

Jen málokdo mi utkvěl tak palčivě jako Miloš Hlouch. (Pro mě ne Miloš, vždy jen pan Hlouch, úcta k němu mi víc nedovolila.)

Taky ho znáš; není to tak dávno, kdy sis vynutila, abychom ho navštívili na naší cestě přes Rokytnici u nás na Vysočině. Vykrucoval jsem se, že už nemusí žít: „Dyť byl o deset let starší než já.“ Ale tys trvala na svém: „To právě zjistíme, až se zeptáme.“

Takto přitlačen ke zdi jsem odpor vzdal a zastavil na druhé straně silnice proti vratům do dvora domu číslo pět, naivně doufaje, že tě uspokojí pohled na jeho rodný dům a v klidu zas odjedeme. Opravdu naivně. Zaútočilas tím rozhodněji.

„Tak jo,“ vzdychl jsem, zmožen marným odporem, „zkusit to můžeme, třeba ještě žije,“ a soukal jsem se ze sedačky. Tys čile vyskočila, já zamkl auto a loudal se za tebou přes vozovku.

U dveří vedle vrat, nad nimiž se v omítce skvěl malý barevný ornament podobný takovým, jaké známe ze Slovácka, mi chvíli trvalo, než jsem si dodal odvahy a stiskl tlačítko zvonku.

Zvonění jsme neslyšeli, jen čmuchání a nasávání našich pachových vizitek pode dveřmi.

Uklidňujícím tónem jsme na neviditelného psa mluvili a čekali.

„Tenkrát tady bydlel se starou maminkou a rodinou mladšího bratra,“ vzpomněl jsem si, abych doplnil, co třeba ještě nevíš.

„Možná už doopravdy umřel,“ řeklas potichu.

„Uvidíme, ale třeba ne, letos v prosinci by mu mělo být čtyřiaosmdesát, tak moc to snad přece není.“

„Je to dost, na takový život, jaký říkáš, že měl.“

Zaslechli jsme vrznutí. Někdo sestupoval po schodech.

Vzápětí se dveře pootevřely a objevil se starší muž. Nohou zadržoval psíka, aby nevyběhl ven.

„Dobrý den. Promiňte, že rušíme. Jsme tady, prosím vás, u Hlouchů?“

„Já su Hlouch. Co si přejete?“

Podobu jsem si nevybavoval, i když jsme se kdysi jistě potkali.

„Hledáme Miloše, vašeho bratra.“

„To jste tady dobře. Prosím,“ otevřel víc, abychom prošli. „Ty neotravuj,“ napomenul psa, který se cpal, aby nás uvítal jako první. Černobílý punťa poslušně odstoupil, nechal nás vejít na dlážděný dvůr a zpovzdálí přátelsky vrtěl proutkem.

„Klidně by nás nechal vykrást,“ žaloval pan Hlouch a znělo to, jako když psa láskyplně drbe za ušima, „je to takový ťululum, nikdá nezaštěká, dycky každýho takhle vítá, viď ty…“

„Takže bratr žije,“ nechal jsem si potvrdit.

„Žije… A můžu vědět…?“ nastavil ucho.

Spěchal jsem napravit trapné opomenutí: „Veškrna, kdysi fořt tady v těch lesích okolo. Říká vám to něco?“

„Á, to jo.“ Podal mi ruku: „Šak ste mně nějak povědomej.“

„Byl jsem u vás jednou, ještě žila vaše maminka.“ Rozhlédl jsem se: „Měli jste to tu jinačí, tak nějak…“

„Tak nějak chudší. Máte pravdu, po restituci jsme všecko předělávali. Hodně se o to zasloužil Míla,“ dodal se zřejmým respektem.

Taky ses představila a rozpovídala se: „Manžel o vašem panu bratrovi moc hezky mluví, a tak když tady máme cestu, ráda bych ho aspoň krátce pozdravila. Nevadí to? Nerušíme?“

„Nerušíte, pojďte, jen pojďte dál, Míla bude rád.“

Po několika schůdkách, co z dolní strany vyrovnávaly sklon dvora, jsme vystoupili na podestu před domovními dveřmi. Okno vlevo ode dveří bylo tak široké, až se zdálo zabírat celou stěnu – a­ za ním plno kytek.

Uvítala nás hladce učesaná prošedivělá paní a my jí hned, omlouvajíce se za svůj vpád, vyklopili, proč jsme přišli.

„Pěkně vítám,“ jasnýma očima si nás prohlížela, „neomlouvejte se a posaďte se,“ zvala nás dál ukazujíc ke stolu. „Míla je u sebe, já pro něho skočím.“

Zaklepala na dveře po levé straně vstupní místnosti a vešla.

Pan Hlouch ti odsunul židli.

„Ne, děkuju, nechceme moc rušit, my hned zas půjdeme. Víte, to já jsem chtěla, moc jsem si přála vašeho pana bratra poznat, říct mu, že na něho manžel hezky vzpomíná, když mi vykládá, jak to tady na polesí kdysi bývalo… Musí to být dobrý člověk.“

Bratr přikyvoval: „Je, to je, ale povím vám, neměl to v životě lehký.“

„To já právě od manžela vím. Proto si ho tak vážíme.“

„Bez něho by to tady takový nebylo, ten barák,“ pohledem obkroužil vše kolem, a neměl věru zač se stydět. „Dosť se v lese nadřel a co vydělal, dával sem. A do děcek, do našich, svý von nemá.“

„To víme, nestačil se oženit, chudák.“

„Jsme mu, naša rodina, moc zavázaní.“ Ztlumil hlas: „Není na tom kór dobře se zdravím. Ať o tom víte, než přijde.“

„Stalo se mu něco?“

„Je to myslím rok…, nebo už to bude víc? Ba, skoro dva: z­le si pošramotil nohu, a aby toho nebylo málo, aji přestal vidět.“

„To je hrozné!“

Ještěs chtěla něco dodat, ale paní Hlouchová se vracela. Potichu za sebou zavřela.

„Řekla jsem mu, kdo tady na něho čeká, hned přijde. Proč si nesednete?“

„Sedat si nebudem, nechceme moc zdržovat,“ odmítlas. „Dívám se na ty vaše truhlíky, co vám v nich kvete.“

Svitlo jí v očích: „Pojďte se podívat blíž.“

Pokročilas mezi její pestrou květenu. „Taky mám plno kytek. Nemohla bych bez nich vůbec být. Hlavně miluju růže, mám jich plno druhů. U nás ale dá hodně práce je vypěstovat.“

„Kde býváte?“

„V Jeseníkách, v takovém tmavém údolí, pro růže je tam moc krátké léto.“

„O jé, to není dobrý, ty jak nemají dosť slunka a tepla…“

Právě jste si začínaly rozumět, když přišel Miloš. Opíral se o hůl, kulhal. Pro uvítání návštěvy si oblékl tmavohnědé sako. Vlasy dosud nebyly úplně šedivé, ba ani moc neprořídly. Trošku nejistě se usmíval, hnědé oči se dívaly do prázdna, načisto bez jiskry. Tolik mi ho přišlo líto! Chystal se ve stáří dohánět, co předtím nestihl, a na to jsou potřeba vidoucí oči. Za co ho ten krutý pronásledovatel, ten jeho nenažraný osud, ještě potřebuje trestat?

Vykročil jsem mu naproti: „Zdravím vás, pane Hlouchu. Poznáváte mě?“

Po hmatu uchopil nabízenou ruku: „Poznávám. Skoro vás nevidím, jen mlhavej obrys, ale podle hlasu jo, jste to vy.“

„To je tak nespravedlivý, co vás na starý kolena potkalo, chtěl jste si v důchodu přečíst tolik knih!“

„Ani malovat nemůžu,“ řekl bez lítosti, stále s tím napůl rozpačitým úsměvem.

Pozdravil se taky s tebou, dokulhal ke stolu, kolenem se dotkl lavičky, co stála u zdi, a navyklými pohyby se posadil, podle všeho na své místo. Ruce složil přes ohbí hole.

„Nespravedlivý, říkáte?“ vrtěl hlavou, „to ne, to já si nemyslím.“

Znovu jsem byl nucen žasnout nad silou, která pomáhá překonávat tolik zlého, co mu život naděluje, nechávat ho v takovém klidu, odevzdanosti.

„Nemůžu číst, to je pravda,“ řekl pokojně, „ani na televizi nevidím, ale můžu poslouchat rádio, mám je puštěný celý dny.“

„To vám stačí?“

„Musí. Dovím se, co potřebuju, a su spokojenej.“

Stěžování si na cokoli jsem od něho nikdy neslyšel. Jen suché konstatování obtíží, když se vyskytnou, a hledání nápravy. Bez povzdechu, bez nářku.

Co minulost, jež ho tak poznamenala? Na tu nemyslí.

Vím, čím to je.

„Do kostela pořád chodíte?“ zeptal jsem se nejapně.

„Pravdaže chodím,“ řekl skoro dotčeně, „však je to kousek, trefím tam aji poslepu.“

„Chodíme všichni,“ vmísila se paní švagrová.

„Bylo to dobrý, dokaď jsem nesletěl z toho žebříku.“

„Ze žebříku?!“ užasli jsme.

Vysvětlení podal pan bratr: „To nic, to von po žebříku leze furt, ale smola byla, že se tenkrát při slízání přepočítal, chtěl už došlápnout na zem – a­ stál teprvá na předposlední šprušli. To víte, jak to jináč mohlo dopadout: kotník nadranc, na hlavě hrča, chvílu byl aji bez sebe.“

„No, to mi ani neříkejte!“ zhrozila ses.

„Copak to, spánembohem kotník, ten se spraví, a když, tak nebude tak zle, nikam už moc nechodí. Horší ty jeho oči. Potíže s něma měl už dřív, to jo, ale furt viděl, na všecko, aji na čtení.“

Obrátil jsem se k Milošovi: „To je hrozný, pane Hlouchu. Čtyřiaosmdesát na krku, a ještě jako by toho zlýho, co vás potkalo, bylo málo.“

„Vy si pamatujete mý roky?“ ožil.

„Jak by ne, však jsem léta dělal mzdy, měl jsem data všech dělníků v malíčku.“

„Vím, vím, taky vás to postihlo,“ kýval, „velkej fořt, a potom…“

„Už je to pryč,“ nenechal jsem ho domluvit, „ale aspoň si pamatuju, že jste se narodil šestýho prosince dvacet tři.“

„Rychtyk. To je paměť.“

„Jenom na některý data, na jména zas tolik ne.“

Paní švagrová už chvíli měla něco na jazyku. Teď se – s kradmým pohledem na Miloše – zeptala: „Viděli jste, jak maluje?“

Miloš se bránil: „To nestojí za řeč.“

„Ale stojí. Jestli chcete, něco vám ukážu, pojďte se podívat, jak trefil babičku, teda j­ejich m­aminku.“

„Ano? Já bych ráda, můžu?“ hlásila ses.

„Tady v seknici, pojďte.“ Otevřela dveře napravo. „Ne! Nezouvejte se!“ napomenula nás, když viděla, nač se chystáme.

„Nechci špinit koberec,“ řeklas a zula se. Já jsem poslechl naléhavě zopakovanou výzvu a vešel obutý.

Z protější stěny na nás laskavě shlížel Ježíš ze známého obrazu, toho, na němž rukou ukazuje na své obnažené srdce. Zavanul mi domovem, tu kopii znám ze seknice svého dětství v Horymírce.

Na zdi vlevo, proti oknu, visela v podobném rámu stejně velká podobizna staré ženy v barevném šátku, zavázaném pod bradou. Skutečnou podobu jsem si nevybavoval, ale soudě podle pochvalných slov bratra a švagrové, byla zachycena věrně. Hleděla na nás tvrdým, přísným, až propalujícím pohledem. Ten, kdo ji maloval, dal si záležet, pečlivě vykreslil každou vrásku, každý záhyb, stín, každý pór svraskalé kůže. Zřejmě pracoval na obraze se zaujetím, jako by měl být poslední v životě – jeho nebo jejím.

„Potom už jsem nic kloudnýho nenamaloval,“ řekl Miloš, stojící na prahu světnice. Zaslechl snad, na co myslím?

Když jste pak se slovy chvály odcházeli, já jsem ještě v rysech té ženy pátral po něčem, co by ji změkčilo, nějak zpřístupnilo, pořád mi vycházela jen zbožná, přísná, žádnou vinu neodpouštějící. Jestli tam byla i dobrota, laskavost, shovívavost, jak učí její Ježíš – musela v ní přece jako v matce a babičce být –, n­enašel jsem ji. Jenom bezúhonnost, tvrdost, zásadovost. Vlastní syn ji tak zobrazil, aniž možná chtěl, sám rovněž tvrdý, ale také smířlivý, j­ak jsem ho od našich začátků znal.

Vyšel jsem poslední a zavřel za sebou.

K našim začátkům jsme se nedostali, byly už moc daleko. Nastal čas rozloučit se.

Když jsem při podávání ruky Milošovi řekl mimo jiné „… jistě se vidíme naposledy…,“ dobře tomu rozuměl, stejně jako ty, jen bratr a švagrová chtěli tu přímočarou řeč zmírnit, prý: Nikdy nevíme. Chabý pokus o milosrdnou lež však neuspěl, i oni museli uznat, že vše, i sebeklam si žádá aspoň trochu pravděpodobný základ, chce-li se vydávat za naději nebo příslib.

*

(pokračování)