Jako bys tu byl.

Ne, tak to nebylo. Tohle se jenom odehrávalo v mojí hlavě, když jsem o té události později přemýšlela. Mělo to tak být. Ve všech filmech a knížkách to tak stojí. Když se něco děsivě tragického odehrává, jako by se spikly všechny živly, aby to zlo ještě umocnily. Musí hrát instrumentální hudba – basy a bubny, možná i činely. Nejdřív je jen temná a klouže po prahu snesitelnosti a pak nabírá na síle. Obrazy na plátně se rychle střídají. Pomalu cítíte mokro a chlad, co zalézá za nehty. Herečka má rozmazané líčení a slepené vlasy.

To ráno svítilo slunce. Byla sobota, takže všude vůkol byl úplný klid. Vesnice vyspávala z páteční bujaré veselice. Jen naše čuba škrábala na dveře ložnice, abych ji pustila ven. Ty, Tomáši, jsi v posteli nebyl. Asi jsi šel běhat, pomyslela jsem si naštvaně. Proč jsi nevzal Agátu s sebou? V tlustých ponožkách jsem došla k velkému francouzskému oknu a pustila fenku na zahradu vykonat potřebu. Sama jsem poslepu, brýle jsem totiž nechala v ložnici na nočním stolku, dotápala na záchod, abych vykonala tu svou. Přes pootevřené okno ke mně doléhalo zběsilé štěkání Agáty. Co tam šílí pes jeden magorná? Vyčurala jsem se, umyla ruce, Agáta štěkala. Došla jsem do ložnice pro brýle a vrátila se na záchod, abych se z okna podívala, proč tak blbne. Nad řekou se vznášel stříbřitý opar, zlaté a rudé listy stromů se ani nezachvěly. Agáta skákala jak šílená. Vždyť vzbudí všechny sousedy, ti nás budou milovat! Tráva se dosud krásně zelenala, letos hodně pršelo. Jiřiny mi ještě kvetly. A ty, můj milovaný manželi, jsi ležel přímo pod mým oknem, oči vytřeštěné do prázdna. Tvá opečovávaná HK pětačtyřicítka s našroubovaným tlumičem se leskla kapičkami rosy. Ležel jsi na prošívané dece s rukama rozhozenýma. „Jakou kravinu tu tady na mě zase hraješ?“ zašeptala jsem do útrob spícího domu, ale v kolenou už jsem měla slabost a prsty se mi začaly třást. Málem jsem se na schodech přizabila. Jen tak v krátkém pyžamu jsem vyběhla přes stejné francouzské okno, kterým jsem před pár minutami pouštěla psa, už jsem je po sobě nezavírala. Nevnímala jsem chlad země, co mi mrazila chodidla. Nenapadlo mě vzít si bundu. Klečela jsem u tebe a bála se tě dotknout. Proboha, co mám dělat? Proč je na té dece tolik květin? To nejsou květiny, to je vpitá krev. Můžu na tebe sáhnout? Koutky mi cukaly směrem vzhůru, začala jsem panikařit, přece se nemůžu začít smát, když mi tu leží mrtvý manžel! Jsi mrtvý? Zaryla jsem si nehty do tváří. No tak přece dělej něco!

Celý ten den mám takhle zpětně jako v mlze. Nepamatuji se, jestli jsem vyběhla ven s telefonem, nebo jestli jsem se pro něj vrátila do patra. V noci jsem ho nechávala na nabíječce blízko postele. Ale musela jsem se vrátit. Vím, že jsem holky zamkla. Nemůžu si vzpomenout, jestli jsem nejdřív volala 112 a pak začala s masáží srdce, nebo obráceně. Ale ruce mám jen dvě, nemohla jsem volat a masírovat současně. Ani si nevybavím, jak dlouho jsem tam nad tebou klečela, ale nemohla jsem skončit, teprve když mě silné ruce chlapa v červené záchranářské bundě chytily v podpaží a zvedly, přestala jsem. Oni poznali, že oživovací pokusy nemají cenu, byl jsi mrtvý již nějakou dobu.

Takže ačkoli nezuřila vichřice ani orkán, nelilo jako z konve ani tu blesky nevymlátily půlku lesa, tak můj život byl najednou celý v troskách, jen jsem to ještě nevěděla. Fungovala jsem na autopilota. Zavolala jsem rodičům, svým i tvým, udělala dcerám snídani. Dala nažrat Agátě. Pustila jsem pračku. Vyndala nádobí z myčky. Po odjezdu koronera objednala pohřební službu. Vařila čaj a kávu rodičům, kteří okamžitě přijeli. Odpoledne jsem vzala holky na procházku do lesa a po návratu jsme shrabaly listí kolem ořechu. Vlastně to byl úplně normální den, stejný jako bys tu byl. Obloha bez mráčku a na říjen bylo nezvykle teplo. Kdyby mi to nebylo vůči sousedům trapné, opekla bych si s dcerami večer na ohni i špekáčky, jako jsme to často dělávali spolu. Povídaly bychom si o našich plánech na dovolenou, koukaly do ohně, Julie by vyprávěla něco o basketu a Karolína o koních.

V podobném duchu to pokračovalo i v neděli i celý následující týden. Rodiče se postarali o omluvení holek ve škole i o nákupy. Seděli se mnou u jednoho stolu, když přijela zaměstnankyně pohřební služby domluvit záležitosti okolo posledního rozloučení. S dcerami obešli vesnici a rozdali do schránek smuteční oznámení. Po vesnici, jak už bývá zvykem, se informace o tvém náhlém odchodu pochopitelně rozšířila v rekordním čase, aniž bychom museli někomu něco vysvětlovat a popisovat. Dobré to bylo mimo jiné v tom, že jsem celý týden nemusela nakupovat a vařit, protože se vždy našel nějaký soucitný dobrák, co přinesl zapečené šunkofleky nebo segedín v hrnci s knedlíkem v podpaží.

Čekala jsem, že mě z té letargie probere pohřeb, od tvé sebevraždy uplynul týden, a já dosud měla oči suché a žal nikde. Spala jsem v noci jako kotě a přes den jsem se normálně věnovala Julii s Karolínou. Julii čekala písemka z prvků periodické tabulky, tak jsem jí zkoušela.

„Síra.“

„Es, Sulphur.“

„Pé.“

„Pé? Fosfor. Phosphorum.“

„Ferrum?“

„Železo. Ef é.“

A protože Karolína válčila s vyjmenovanými slovy i malou násobilkou, neustále jsem ji bombardovala otázkami, jaké i by napsala ve větě „Víly vily věnce, když vlci vyli u vily.“ Případně ji nechávala odříkávat násobky popředu i pozpátku na čas. Prostě normálka, jako bys tu byl.

Nakonec mě to dohnalo. Nebylo to ani za zvuku tklivých melodií Céline Dion, kdy jsem na tebe koukala z první řady a mezi námi bylo jen dřevo rakve, ani v zamyšleném rozjímání při pohledu do ztemnělých koutů zahrad s přitisknutým čelem na sklo okna. Vzduch nebyl prosycený vůní pryskyřice a lilií, ale kyselým smradem z prasklého kelímku jogurtu. Ve zmatku jsem totiž položila tetrapaky s mlékem na kelímky s jogurtem, když mě pokladní vyzvala, ať jdu s vedoucí dozadu, protože mi terminál odmítl přijmout platební kartu.

„Můžete mi tu nechat váš občanský průkaz a dojet si pro peníze, nebo tu nechte celý nákup.“

„Já se moc omlouvám, tohle se mi ještě nestalo,“ koktala jsem. Nikdy jsem nekontrolovala stav účtu. Ty jsi mi tam totiž peníze na domácnost posílal průběžně. Vedoucí s tím žádné cavyky nedělala, bylo vidět, že podobnou situaci neřeší poprvé. Nekoukala na mě s pohrdáním ani skrz prsty. Jen chtěla vzniklou situaci vyřešit rychle a ideálně do konce svojí směny.

Sedla jsem s nákupem (bez občanky) do auta a jela zpátky domů. V půlce cesty mi na rameno zaklepalo čekající truchlení ještě jednou v podobě svítícího hladového oka nádrže. „To snad ne,“ polkla jsem. Pohonné hmoty do auta jsi tankoval taky ty. Ale slzy pořád nikde. Teprve, když jsem zaklepala u sousedky na dveře, abych u ní vyprosila peníze na zaplacení nákupu a benzínu, nezmohla jsem se ani na „ahoj.“

Teprve tehdy mi vyrostl v krku knedlík epických rozměrů, prsa mi zatížil balvan a v očích mě konečně začalo úlevně pálit.