Domů 1/3

Domů

„Mám pro tebe novinku.“ Milka hledí z monitoru s potutelným svitem v očích a než se stačím zeptat, nevydrží a dopoví: „Stěhuju se do Petrovic.“

„Co?“ Zbystřím: To má být vtip?

„Jak, do Petrovic? Co to povídáš…“

Ona ale nevtipkuje: „Vážně, stěhuju, už jsem se rozhodla.“

Co to má znamenat! Vím, že je tam v Čechách jako na trní, že se nemůže dočkat, ale toto…, aby ztratila všecku soudnost a šla už teď, do nehotového…? Kam dala rozum?

„Ty se fakt chceš nastěhovat do toho zbořeniska?“

„Zbořeniska? Co se ti na tom nezdá?“

„Nic… Všechno…“ Nevím, na co bych měl hned teď z fleku ukázat, ale je toho dost. Vida, takového dobrodružství se jí zas zachtělo. Z nedočkavosti. Z hloupé, nerozvážné dychtivosti po změně.

„Neukvapuješ se? Jak chceš v tom prostředí žít?“

„Tak hrozný to přece není,“ odporuje, rozčarovaná z mého postoje, „bydlet se tam dá, v pokojíčku přece.“

„Taková místnůstka má stačit třem lidem?“

„Beru jenom Honzíka.“

„Pepa bude kde?“

Nepatrné zakolísání: „On z Kovářova zatím nemůže. Bude za náma jezdit.“

To se dalo čekat. Vůbec se mi to nezamlouvá. Mlčím.

„Už chci bydlet ve svým, nechápeš? Víš přece, že tady doopravdy doma nejsem, a nikdy nebudu. Tak proč nejsi rád?“

„Rád? Když vidím, že… Nevím, Miluško… Snažím se.“

„Jenom snažíš?“

„Ehm… Tak jo… Když myslíš, že je to dobře… Jo, jsem rád,“ připouštím s povzdechem. Začínám si uvědomovat, že není ani tak důležité, jestli nebo jak moc ji chápu, na pochopení tady nezáleží, spíš na tom, že když mi jako dospělá a svéprávná radostně sděluje vlastní rozhodnutí, mám je taky tak přijmout, ne jí tu radost kalit pochybami, námitkami a mentorováním.

„Doopravdy?“ ptá se, chce mít úplně jasno.

„Doopravdy. Budu ti držet palce… Počkej, zavolám sem mamku.“

Vstanu od počítače a jdu do kuchyně: „Pojď si poslechnout, co má Miluška za nápad.“

„Ty ji tam máš? Proč mě nevoláš?“ Hrne se ke skajpu. Milka ji přivítá tou svou omračující zprávou. Na Janu působí úplně jinak než na mě: „To myslíš vážně? Fakt, Miluško? Jééjda, děkuju ti, že ses rozhoupala. Na to už dlouho čekám. Nerozmyslíš si to ještě?“

„Ne, už jsem to mockrát dokola promýšlela, jsem rozhodnutá.“

„Pepa souhlasí?“

„Musí, nic jinýho mu nezbývá.“

„Není mu to líto?“

„Možná je, ale toto jsme si vysvětlili, už poznal, že mně v tom nezabrání, já se prostě domů na Moravu vrátím, i když on odtud natrvalo nemůže, což zas chápu já.“

„Ale nerozcházíte se!?“

„Proboha ne!“

„Janíček teda půjde do první třídy už tady?“

„Jo. Do konce prázdnin se musíme nastěhovat.“

Poslouchám stranou, žasnu, jak berou všechno na lehkou váhu. Jana jásá: „Já se tak těším!“ A už spolu brebentí, plánují, letící čas by nejraději ještě popohnaly, jim nestačí ani ten chvat, s jakým se na nás šílené změny samy řítí.

Já jejich nedočkavost sdílet neumím. Stojím opodál, vstřebávám, snažím se uznat Milčinu pravdu, vím, jak to je, Pepa pro ni a synka udělá cokoli, i co sám ponese bolestně. Poctivě plní své dávné předsevzetí – M­­ilušku nikdy v ničem neomezovat. Tenkrát, po smrti jeho ženy, kdy mu bylo nejhůř, poslal mu ji osud, smutnou, zrazenou, daleko od domova, aby ji mohl zachraňovat. Tím klínem vyrážel pálivý klín svůj. Za to osudu nikdy nebude dost vděčný. Ani jí. I ona ho zachránila. Proto si předsevzal dopřát jí kdykoli v budoucnu v plné míře svobodu, tu vzácnou hodnotu, u které vycítil, že ji ze všech nejvíc vyznává a potřebuje.

Ne, to nejde neuznat. Když se s tím dokáže smířit Pepa, její manžel, a když se tak radostně na její příchod domů těší Jana, kde bych vzal odvahu jí to právo upírat já.

*

Ono se ukazuje, že je to trochu jinak, než mi našeptávala zjitřená vzpomínka na den, kdy se mi barák hroutil pod rukama. Za ty dva roky sem Pepovy pracovní výpravy z Čech přece už přinesly změnu, a to dost podstatnou. S pomocí­ Jarika a Dana, Milčiných odrostlých synků, kteří to z města od táty Dana nemají daleko, rozebral houbou zničené zdi (ach, toho prachu, co se ho, chudáci, nadýchali!), v jejich stopě vybetonoval základy a na nich postavil nové zdi z tvárnic. Pro podepření dotčené části krovu před bouráním mu posloužily další kmeny javorů a jasanů, pěkně už proschlé, na jejichž samovýrobě se kluci podíleli a teď ocenili užitečnost dřiny s tehdejším jejich smýkáním z lesa.

Popravdě Pepa postavením těch dvou zdí svůj hlavní úkol splnil. Dům bezpečně stojí, střecha je zdravá, nikam nezatéká.

I když je půlka domu nehotová, neomítnutá, s vytrhanou podlahou, zatím tedy zcela neobyvatelná, tak ta druhá, v podstatě kuchyně, beztak bývala jediným ústředím všeho dění v chalupě. Nepochybujeme, že bude i v budoucnu stále plná lidí, známe Milušku, ta nesnese, aby se v jejím nejbližším životním prostoru stále něco nedělo, aby zůstal třeba jen na chvíli tichý, němý, bez přátel či známých. Nevíme o nikom jiném, kdo by chtěl mít a také měl tolik lidí stále kolem sebe. Jana s úsměškem vzpomíná na dětskou psycholožku, která u vylekané žáby, jež se poprvé octla před doktorským pláštěm, naznala, že je typická samotářka a předpověděla, že se bude celý život vyhýbat lidem. Dnes se tomu Jana směje, ale stejně v ní po té hurádiagnóze zůstala navždycky nevíra k doktorům. Vlastně neúcta k akademickým titulům vůbec.

Krom kuchyně je tu ještě Janina „šijovna“, světlý pokojík s jedním oknem na jih a druhým na západ, postavený dodatečně mimo půdorys původní dřevěné stavby, v němž jsem sedal u počítače. Ten pokojík, o němž Miluška mluví a plánuje jako útulek pro sebe a Honzíka. Vejde se tam i Pepa.

Navíc je tu stále obyvatelné podkroví. Zatím sice jen pro léto, ale až bude hotovo, dočasně odpojený radiátor se znovu zapojí.

Až… Až někdy… Až toto, až tamto… Všechno je tu vlastně dočasně, jen se neví, na jak dlouho.

Ale na to Milka nemyslí, pro ni budoucnost není to, čím by se měla či chtěla zabývat. Život je teď, ne až někdy. Nic neslibuje, ani ničím nehrozí, prostě ji volá domů a ona se rozhodla poslechnout. Do konce prázdnin se nastěhuje.

Proto se už i ta krátká řádka dní Janiny dočasné správy domu blíží ke konci.

Ano, je to tak, jen její. Moje už skončila, já teprv nesměle nabírám tuk, co byl do posledního gramu spálen, když mé tělo tvrdošíjně lpělo na životě. (O nějakém „nabírání“ co se týká svalů, už si můžu nechat jen zdát.)

Okolí domu, doteď udržované, se mění v rumiště. Dvě skalky vzaly již zasvé: ta u pergoly, co kdysi Jana zbudovala jako nízkou zídku, aby vyrovnala spádný terén, a ta za ní, ve svahu pod lesem. Trávník mezi nimi, co uprostřed míval malé decentní ohniště, zakrývá teď celý halda nedohořelých, zpuchřelých trámů a prken.

Hromada otlučené omítky – s­polu s ještě použitelnými prkýnky a laťkami schovanými na „co kdyby někdy“ – zap­lňuje pergolu a venku až do poloviny hyzdí skalku-zídku. Vystavena drsné povětrnosti čeká, až bude přesévána a míchána do příští omítky.

Tu pergolu jsme před lety postavili ze smrkových kmínků z prořezávky, zakotvili ji do pracně vyskládané kamenné podezdívky a nechali obrůst břečťanem. K jižní straně Jana vysadila popínavou růži Golden celebration s bohatě plnými květy, zlatými, po úplném rozvinutí růžovými. Kvete dodnes, i když má spodek zasypaný hromadou suti.

Teď už Janu tolik nepálí, co je tady, za domem. Záleží jí dosud jen na přijatelném vzhledu záhonků před domem, kam je vidět od silnice. Dál okopává a od savého hmyzu obírá keříčky čajových růží, jejichž řada se nad potokem táhne podél průčelí od branky až k túji, jež v shovívavém objetí svých sytě zelených tlap ukrývá nevzhledný sud pod okapem. Tři kroky za tújí, kdykoli tudy projde, zastaví se na slovíčko u popínavé růže Sympatie, jejíž bujné šlahouny kypí po celé léto rudými květy a jako slavobrána se v ladném oblouku klenou až nad rýnu.

Co chvíli klečí na kolenou a pleje pestrobarevné trsy a bochánky skalniček, které se rozrůstají ze škvír mezi kameny a oživují horní hranu potoční regulace po celé délce domu a zahrady až k plotu horních sousedů. Ještě to nevzdala, je brzy, ještě se cítí odpovědná za podobu našeho sídla, jakou mu před lety sama určila.

Jezdí sem nejméně dvakrát týdně. Někdy mi navečer zavolá, že zde přespí a ráno bude pokračovat.

Nic nechce zanedbat. Po mém odpadnutí si vzala na starost i sekání trávníků, těch, co se dosud neproměnily v odkladiště.

Litoval bych ji, ale nesmím, nechce. Tak se jen ptám, jestli jí tolik péče stojí za to, když ví, že Milka, až převezme vládu, tak bez zřetele na obdiv a úctu, jaké chová k jejím skalkám a záhonkům, zavede sem svůj zemitý pořádek, co éterické kráse květů nesvědčí. Svéhlavě odpovídá, že co bude potom, ji nezajímá a námahy nelituje.

Já však vím, že takto se loučí se svými poklady. Nejtíž s těmi s historií.

A­ch, kterýpak historii nemá!?

Teprve zjišťuje, že s některými se nadobro rozloučit neumí. Ty zachraňuje, aby dál mohly být hýčkány, vyrývá je a vozí do Chomýže na kraji Krnova. Tam se jich ujímá Majka s Milošem a vysazují je do své stále vzkvétající zahrádky, do té oázy u řeky, co už zvolna nahrazuje Petrovice a místo nich se stává novým ústředím rodiny a přátel. Jana věří a těší se, že tam její vyvolence čeká světlá budoucnost, že nesejdou ze světa, že znovu pokvetou, aby potěšily ty, kdo o to budou stát. A každý si podrží své jméno, které mu kdysi dala, a dál jí bude někoho či nějaký úsek života připomínat.

*