Ticho

     Otvírám oči a je nádherné ráno. Cítím, jak ze škvírky zpod oka, na kterém hraje obtisk palce divadlo s ostatními prsty, na mě dýchá pomalu letní vánek a mám radost ze života. Takovou radost, že mi ani nepřijde, že musím vstávat.

     Slyším telefon a rozběhnu se k němu s pocitem, že volajícímu přinejmenším popřeji dobré ráno, krásný den…ó Bóže, jak bych se rozlétla do luk.

      „ Prosím, “ vejsknu do sluchátka a najednou nechápu. Na druhém konci pomyslného drátu mi nějaký přidušený hlas říká něco, čemu nevěřím. Nechci věřit. Ne, není to možné!

      „ Je mi to moc líto, “ dodá nakonec a už slyším jen dutý tón.

     Co? Co že? Jak jako umřel? Co to je za hloupost? Vždyť v pátek, zrovinka v pátek jsem ho objímala a gratulovala k výborně zvládnuté maturitě. A teď mi chce někdo namluvit, že umřel? Ne!

     Bezmyšlenkovitě na sebe házím kusy oblečení, které bych jinak slaďovala podle barevných odstínů, počasí, ročního období… Vyrážím do školy, snad ani nemam make-up. Je mi to jedno. To vše, co pro mě obvykle tvoří ranní rituál, mi teď připadá jako zbytečný kýč.

     Procházím vysokými vraty našeho ústavu a obalí mě zápach školy. Je tu ticho. Ticho rvoucí uši. Než se stačím rozkoukat, spolužačka mi padá kolem krku. Pláče. Pláče tak, že už ani nemusím pochybovat, jestli to byla pravda.

     Dívám se jí do očí, do těch zoufalých očí plných slz a cítím, jak mě zalívá pocit úzkosti, smutku, bezmoci.

     Usedáme do lavic a snad nikdo v celé budově nemluví. Sedím a něco mě tlačí v hrudi. Jako bych měla žízeň, hlad možná. Jenže při pomyšlení na něco z toho se mi zvedá žaludek. Výklad, který probíhá mě nezaujme, ostatně jako nikdy, ale dnes se nesnažím ani hrát si na pozornou.

     Do mého přemýšlení o ničem se mi zařízne hlas ředitele. Vzdálený hlas. Zpozorním a uvědomím si, že ho posloucháme z rozhlasu: „Profesorský sbore, studenti. Musím vám oznámit smutnou zprávu, která ne jednoho z vás rozteskní tak, jako mě. Vynikající student a kamarád ( pozn.jméno nechci zveřejňovat ) v noci ze soboty na neděli zemřel při autonehodě při návratu z maturitního večírku. Uctěme ho minutou ticha. “ Cítím, jak se chvěje podlaha, jak všichni vstávají. A na mě padá obří balvan, který nemůžu unést, ale po vypnutí všech sil vstávám. Pouštím uzdu všech emocí, ať chci nebo ne. Nejsem jediná.

     Zas to ticho. Ticho, ticho, ticho. Je na ulicích, v obchodech, v autobusech. Všude. Jakoby celý svět truchlil za mladého člověka, který měl život před sebou.

     Další život je zmařen zbytečností. Kolikrát si všichni říkáme, že se nic nemůže stát a riskujeme více, než je třeba.