TD - Horečnatý multiverš

... pan Tomeček bydlel v malé šedé garsonce s výhledem na zeď továrny na hydraulické písty, a každý den pracoval od svítání do setmění v úřadě, kde do dlouhých sloupců zapisoval nekonečné řady velmi důležitých čísel. Pokaždé, když dorazil z práce domů, postavil si na kafe a založil do svého obstarožního psacího stroje list papíru, praskly struny jeho osobní klece jako úderem Héfaistova kladiva, až se okenní tabulky rozdrnčely čistým, uchu lahodícím komorním á. Pan Tomeček byl totiž spisovatel, a zatímco přes den byl majetkem svého zaměstnavatele, v noci se na stránkách svých povídek a básní rozlétal svobodně do tisíců různých světů. Zrovna dnes se chystá psát o ... V tu chvíli ale pana Tomečka přemohla po dlouhém, namáhavém dni v úřadě únava, hlava mu klesla na psací stůl, a posledním vjemem před usnutím se mu tak stalo pískání konvice na kamnech, které připomínal signál vyplouvající zaoceánské lodi...

... Ervin Cole právě kontroloval zásoby sucharů a soleného masa v podpalubí, když uslyšel hvizd lodní píšťaly, který oznamoval začátek plavby. Ervin se odebral na horní palubu obchodní lodi Providence patřící Východoindické Společnosti, protože věděl, že kapitán bude chtít pronést jako obvykle při opuštění přístavu svou obvyklou řeč. Na lodi vše podléhalo zaběhaným pořádkům, posádka byla složená ze samých veteránů, kteří věděli, co mají dělat, a když to náhodou nevěděli, nebylo jim nutno opakovat rozkazy dvakrát, a tak byla největším nepřítelem námořníků na transoceánských plavbách především nuda. Ervin měl na nudu tři osvědčené léky - karban, rum, a spánek. No a protože první dva léky nebyly zadarmo, a Ervin měl vždycky do kapes hluboko, natáhl se hned po skončení služby na své závěsné lůžko v podpalubí, a poslední, co před usnutím slyšel, byla harmonika jednoho bocmana odněkud z Hanoveru...

... krčma U Supího Pařátku byla ten večer narvaná k prasknutí, muzika hrála jako o život, a třískání korbelů o špinavé hospodské stoly doplňovalo výskání prodejných ženštin a veselý smích. Každoroční jarmark přilákal jako obvykle davy lidí, a s nimi standardní ekvipáž - potulné kazatele, trubadúry a minesengry, koňské handlíře, harfenice a povětrné žínky, hvězdopravce a kartářky, alchymisty, a pochopitelně také šejdíře, šizuňky, kapsáře, lupiče a mordýře ze všech koutů světa. Eno Chroust dal dvěma prsty znamení svým kumpánům, předstíral zájem skupinku nakrucujících se amatérek, a přitom se nenápadně zezadu přitočil k bodrému kupci popíjejícímu s přáteli u dlouhého dubového stolu, a pomocí nacvičeného hmatu a titěrné čepele skryté v dlani si Eno chystal přivlastnit kupcův napěchovaný měšec. Náhle však Enovo pravé zápěstí sevřel železný stisk podobný truhlářskému svěráku. Ruka drtící Enovo zápěstí patřila vysokému, hubenému, blonďatému chlapíkovi v prošívanici s tváří pochmurnější než vánice na Grossglockneru. Němec, odhadoval Eno. Němci nemají smysl pro humor. S tou myšlenkou se Eno na cizince přátelsky usmál, a s překvapivou rychlostí udeřil svého protivníka čelem přímo do zachmuřené tváře. Trik zvaný "hlavička" většinou Enovi poskytl dostatek času ke kvapné evakuaci místa činu, ale tentokrát bylo vše jinak. Němec po ráně nehnul ani brvou, jen z rozbitého nosu mu na podlahu krčmy kapala krev. Pak Enovi kamsi zmizela podlaha krčmy, kdosi ho otočil ve vzduchu s hravou lehkostí, s jakou si mlynářský pacholek nadhazuje pytel mouky na rameni, a Eno letěl, a letěl, oknem krčmy ven, až na zaplivanou, špinavou ulici, kde dopadl s žuchnutím do bahna rozjezděného kupeckými vozy...

... kryté nákladní vozy čile proudily oběma směry skrz bránu areálu nedaleké továrny obehnané vysokou zdí s ostnatým drátem. Bránu příjezdové cesty zdobil hrdý, pouťově barevný nápis "Agrofert", a novinář Josef Malina z redakce jednoho z pražských zpravodajských portálů vzrušeně pořizoval svým iPhonem jeden kompromitující snímek za druhým. Copak ten korupčník Babiš může do té své továrny vozit, jistě nějakou nelegální dodávku zbraňových komponent pro znepřátelené Rusko! Hlavně samopalů, knoty do petrolejových lamp, zelí na výrobu boršče, který dává v zimě ruským vojákům nadlidskou sílu a odolnost, a jistě i další čertoviny! Pan Malina přestal fotit, a jal se rychle sepisovat na svém Macbooku senzační reportáž pro zítřejší ranní vydání. Auta jezdila, oblaka na obloze plynula, a klávesy Macbooku cvakaly, cvak, cvaky cvak...

... Yoshiro Kamamura dopsal další odstavec svého mátožného vyprávění, a na okamžik se zamyslel. Přestože se žízeň i hlad začaly nepříjemně ozývat, do konce Tématického Dne Prózy už zbývala pouhá čtvrthodina, takže bylo potřeba začít se závěrem příběhu. Taková škoda, zrovna jsem se dostával do tempa... ale nedá se nic dělat, něco končí, něco začíná, jak s oblibou psával můj oblíbený Andrej Sapkovský. Zajdu si pro toust, co zůstal od oběda, a dorazím to posledním odstavcem. Venku za oknem se na obloze mihl neurčitý stín, který na okamžik zakryl hvězdy na noční obloze...

... transylvánský šlechtic Vladimír Tepézs, pro přátele "Drákula", zvolna plachtil nad ztemnělým centrem hlavního města pražského. Nevěděl, proč se usadil zrovna v tomhle zapadákově, ale Praha v sobě měla cosi zvláštního, cosi mystického, jako by rázovité figurky alchymistů z dob Rudolfa Druhého nezmizely s nástupem vědy a osvícenství, ale dodnes po setmění bloudily ulicemi Starého města. Při přeletu železničního mostu zaslechl Vlad dlouhý hvizd projíždějící lokomotivy...

... hvízdání konvice probudilo klimbajícího spisovatele Tomečka, který si pomyslel: "Jak dlouho jsem spal?" Nevěděl. Nepamatoval si ani, co se mu to vlastně zdálo, jen nezřetelné útržky dějů a výjevů. Sbíral síly, aby vstal, došel ke kamnům a udělal si kafe, které by mu dalo sílu psát, jak to měl původně ve zvyku, ale svůj zápas s únavou prohrál. Když se znovu nořil do sna, pomyslel si - třeba se mi tentokrát něco zdát bude. Třeba něco o moři...