Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVozíky
Autor
Edvin1
Byl studený večer, ulice vymetl severák. Ve výklenku před vchodem do banky si nějaký bezdomovec zřídil bivak. Natáhl plachtu od bytelných dveří k nákupnímu vozíku. Pod plachtu umístil tenkou matraci a odřenou vojenskou deku, a bylo to. Hrálo tam rádio a žhnul malý teplomet.
Když jsem se přiblížil, zrovna před svým příbytkem zametal chodník. Podíval se mi se zájmem do obličeje.
Už jsem mezi těmi dvaaosmdesáti, co je v obci máme, potkal malíře, který maloval ladné racky nad mořem, a básníka, co smolil do sešitu s oslíma ušima docela obstojné básničky.
Ale hospodáře? Tak tenhle byl první.
Zpod jeho nákupního vozíku se přes chodník vinul kabel. Na kmeni nejbližšího stromu byla připevněná krabice se dvěma zástrčkami. Na jednu byla napojená šňůra s vánoční výzdobou, pnoucí se kolem kmenu vzhůru do koruny, druhou obsadil on. Radnice barevné žárovky na větvích každý večer po celou zimu rozsvěcovala.
“Dobrý, co?” řekl.
Sehnul jsem se a podíval dovnitř. Teplomet ozařoval bivak jako krb v našem obýváku.
“Máte to tady útulný,” řekl jsem.
“Zaměníme si to?” řekl a pobaveně se ušklíbl. “Vy sem, já k vám domů?”
Už to je víc než půl století, jak jsme si s klukama zajeli do Varšavy. Bylo krásně. Široké chodníky na Jeruzalemských alejích přímo nutily k procházce. A my jsme roupama nevěděli, co provést.
Tu se nám do cesty nachomýtl invalida na vozíčku. A Bohouš, co dovedl rozesmát snad i žulový pomník, ten kluk ze Slezska, jenž uměl polsky, i když to bylo jenom slezské nářečí, se s tím pánem, jemuž chyběly obě nohy, pustil do řeči.
“Máte krásný vozík.” řekl Bohouš. Jako by to ten člověk nevěděl. Chrom a kůže. Nejspíš z dovozu.
“Líbí se ti?”
Bohouš přikývl.
“Můžu si sáhnout?” řekl přidrzle, a už si sáhl. Muž se na něj svýma přismutnělýma očima díval a mlčel.
“Taky bych takový chtěl,” řekl Bohouš a vozík si ze všech stran prohlížel.
Muž mlčel.
“Dobře, můžeš ho mít. Ale dáš mi za něj svoje nohy,” řekl až po chvíli.
Bohouš se narovnal.
“Co jste říkal?”
“Že ti ten vozík dám - za tvoje nohy.”
Bohouš udělal dost hloupý obličej. Stál tam s otevřenou pusou a nevěděl, co s rukama a nohama.
Pán na invalidním vozíku sáhl po kolech, otočil se na místě a jel pryč.
“Jak “zaměníme”?” odpověděl jsem nejapně.
“No přece vy sem, já k vám domů,” řekl muž. Opíral se o metlu a usmíval se.
Sáhl jsem do kapsy, vytáhl větší minci a vložil mu ji do dlaně. Poděkoval. Stiskl jsem mu rameno, a šel dál po svých.
19 názorů
Palec nahoru.
Pro obsah i formu.
:-)
I když se mi nechce věřit, že může existovat takový trotl, jako Bohouš.
:-(
Zajímavé, solidně napsáno.
Dobrý příběh, Edvine, užitá podobenství mají sílu! A pěkně napsáno, což je u tebe samozřejmé.
pomoc, kterou společnost nabízí slabším je taková zvláštní "dej člověku rybu, nakrmíš ho na jeden večer, nauč ho rybařit a nakrmíš ho na celý život"
Markel: Já vím, že v naší obci jsou snad všichni bezdomovci narkomani, a přesto, možná právě proto si jich všímám. Víš, dávajíc jim, dělám dobře i sobě. Znáš ten pocit? Ostatně, někdy vidím, že když si jich všimnu, prohodím s nimi pár slov, jsou tomu radši než nějakým milodarům. Na jídlo jim totiž stát dává, ale bydlení jim nejsem schopen dát ani já, ani stát. Díky, že jsi sem zabloudila.
líbilo moc *, dávám pravidelně nějaké drobné snadbezdomovcům, říkají, že mají hlad a chtějí na rohlíky, oni vědí, že já vím, všude okolo narvané koše krabic od vína
Chachá, Diano, tak tohle mě fakt nenapadlo. Já mám holt nejlepší nápady, když už je dávno pozdě. :-( Díky!
Ahoj Alešu! Tak tohle je skvělý nápad na další miniaturu! Ale že je Tvůj, tak ho musíš napsat sám. :-) Díky za poznámku!
Hanko, já se taky divil, ale jak z poznámky o radnici vytušíš, ten elektrický proud zdarma je očividně taková malá sociální pomoc těm nejslabším. Na jaře jim to nejspíš vypnou, ale oni to stejně moc nevyužívají. Díky za návštěvu - a za Tvou krásnou slovenštinu!
prvé, čo ma pri čítaní napadlo - to ho ostraha banky nechala takto? Po prečítaní už boli moje myšlienky celkom inde...dokázať si spríjemniť, zútulniť akékoľvek bývanie, prežívanie je úžasné...no a príbeh z Varšavy...ďalšia nálož...
Pěkně :-)
Jo, člověk někdy řekne něco, co vyzní jako hloupost, i když to třeba myslel dobře. Ale mně se líbí, jak ty příhody popisuješ - nikdo v nich nakonec za úplného hlupáka není (jen mu třeba něco dojde)...
Vzpomněla jsem si, jak jsem jako malá holka kdysi hladila ruce své babičky a strašně se mi líbilo, jakou má na nich zvláštní kůži... byla tak tenoučká a suchá... zdálo se mi to moc zajímavé. Říkala jsem jí, že bych taky chtěla mít takové ruce. Babička se smála a "slíbila mi", že takové mít budu. Tak se těším. Pracuju na tom už hodně dlouho :-)
Mám rada tvoj spôsob písania, rada som si po dlhej dobe zasa niečo prečítala. Nikdy nesklameš. Témou, ani spracovaním*
Aleši, pripomenul si mi Petrinu stužkovú. Mne oči žiarili viac ako jej, keď ju spolužiaci točili na parkete a po celý večer k nej boli nevtieravo pozorní. Možno by mi ešte o čosi viac, keby si tam hral ty s kapelou :)
nedávno jsme hráli na oslavě. Na konci večera lidi tančili, dokonce přijel na parket i vozíčkář. Zářily mu oči, bylo to jako na svatbě, s vozíkem byl uprostřed kola tanečníků a ženy se u něj střídaly, točily se s jeho vozíkem, jako by byl ženich...
Možná jsi mu měl říct: "Asi byste litoval, máme hrozně protivnou domovnici!" :-)