Pomáhali jsme babičce

Pomáhali jsme babičce

V některých kulturách je stáří vnímáno jako něco velmi cenného. Lidé ho spojují s hodnotami jako zralost, laskavost, moudrost a dobrota. Je ale také připomínkou, že náš čas se neúprosně zkracuje. Pokročilý věk s sebou nevyhnutelně nese zhoršování zdraví i duševních schopností. Může mít ale také spoustu výhod. Může vyvolávat shovívavost, útrpnost, účast, lítost, ohleduplnost, starostlivost a péči. Dá se také zneužívat. Vyžadování pozornosti, nepřiměřených výhod, neúměrné podpory, uplatňování sobeckých požadavků, bezohledné upřednostňování. Jak se v tom vyznat. Jak to správně, přiměřeně posoudit. Překvapení se může změnit ve štěstí, lhostejnost, nebo také ve zklamání.

Před domem, kde již od května dva měsíce bydlím, sedává u vchodu na zvýšeném chodníčku starší bezdomovkyně. Že ta paní je bez domova, jsem předpokládal jen podle jejího chování, nikoliv podle vzhledu. Byla vždy slušně a čistě oblečená ve starším, již obnošeném kabátě, později v tmavomodrých šatech, pleteném svetříku, pod jednobarevným šátkem učesané prošedivělé vlasy, dlouhou černou sukni, pěkné hnědé střevíce. Po boku měla koženou kabelu a malou igelitovou tašku.

Působila čistotným, klidným dojmem. Její každodenní vysedávání vypadalo, jako by si přišla na chvíli odpočinout a zůstala v klidu sedět celý den. V noci jsem ji tam nikdy neviděl. Kde trávila noční čas, jsem se ani nedozvěděl. Nijak jsem po tom nepátral. Byl jsem si jistý, že ráno ji na jejím místě, zvýšeném chodníčku u vchodu, najdu. Pokud bylo nevlídno a pršelo, byla chráněná dostatečně širokou stříškou nad vchodem, takže jí déšť nevadil.

Stávalo se, že se našel někdo z domu, kdo jí nabídl jídlo nebo oblečení. Darované přijala s jakousi pokorou. Všiml jsem si, že se vždy zahleděla zkoumavě do tváře dárce, uctivě znějícím tichým hlasem poděkovala, a pomalu sklonila hlavu. Když jedla z misky nebo kastrůlku lžící, pohybovala rukou pomalu a klidně. Měl jsem pocit, že si vychutnávala jídlo, jako by byla na nějaké recepci.

Zvědavost mě přemáhala. Bylo mi přece jen záhadné, kam chodila na toaletu, tedy na záchod, abych byl přesnější. Kam musí každý člověk. Ptát jsem se jí nechtěl, to mi připadalo nevhodné. Dozvěděl jsem se to náhodně od trafikantky z protější strany ulice, u které měla uloženy nějaké osobní věci. Také mi řekla, že jí za to vždycky dává diškreci, pětikorunu, nebo i desetikorunu. Přestože to ona od ní nechce. Chodila tedy k ní. Moje zvědavost byla uspokojena. Od té doby jsem jí příležitostně dával při odchodu z domu několik pětikorun, aby na tu diškreci měla. Přijímala to s vděčností a poděkováním.

Řekl jsem si, že bych jí mohl také něco dát k jídlu. Pro chlapa je to obtížnější. Nevařím, chodím do závodní jídelny, večeře, mimo vajíček, mám studené, takže jídlo to asi nebude. Ode mě by jí asi jídlo příliš nechutnalo. Přece jen jsem na nápad přišel. Mohl jsem koupit balíček jahod, krabičku borůvek, hroznové víno, jablka nebo banány. Zkusil jsem napoprvé banány, které jsem koupil cestou domů.

Seděla na svém schůdku, jako každý den. Když jsem se přišel až k ní, v tu chvíli vyšla ze vchodu sousedka s miskou a lžící. Podívali jsme se na sebe a usmáli se. Pochopili jsme, že oba chceme bezdomovkyni něco darovat. Podala jí misku, kterou si bezdomovkyně vzala a já rozpačitě vytáhl sáček se dvěma banány. Zahleděla se na mě s takovým úsměvem, který byl výrazem překvapení. Od nějakého mužského asi žádný dárek nečekala. Také nám oběma poděkovala svým tichým, skoro nesrozumitelným hlasem a skloněním hlavy.

S mladou sousedkou, která bydlela o patro výše, jsme se pozdravili s velkými rozpaky. Vzájemně jsme se představili. Jmenovala se Dana. Sympatické jméno, které mně k ní ladilo. Bydlel jsem tam teprve krátce a znal jsem ji jen z náhodných potkání. Stáli jsme chvíli u výtahu a cítil jsem, že si mě zkoumavě prohlíží. Zeptala se mě, jestli tu paní znám. Ujistil jsem ji, že ne a podle toho, že jí dala misku s jídlem jsem předpokládal, že ji také nezná. Pochválil jsem ji za její štědrost a dobrý skutek, že pomáhá potřebným lidem. Lámal jsem ta slova rozpačitě, protože jsem nevěděl, co si ona myslí o mně.

Zmocnil se mě velmi zvláštní pocit z její těsné blízkosti ve výtahu. Normálně chodím ta dvě patra pěšky. Nevím, proč jsem nějak automaticky s ní vstoupil do výtahu. Propadl jsem nějaké panice, pocitu provinění, nebo studu. Nutilo mě to k nějaké společenské povinnosti sousedku doprovodit. Jela ale o patro výš. Rozloučil jsem se a vypadl na chodbu s osvobozujícím pocitem a pomyšlením, že jsem se choval jako úplný blbec.

Za několik dní se situace opakovala. Dana s miskou a lžící, já s jahodami. Pozdravili jsme se již přátelsky. Řekla mi, že je ráda, že potkala někoho, kdo má stejný názor na pomoc druhým a nebojí se to uskutečnit. Já zakoktal něco podobného a odvážil jsem se ji pozvat někam k posezení ke kávě. Poděkovala, ale řekla, že si to musí rozmyslet, protože má málo času. Studuje a má před zkouškami. Dala mi naději, protože řekla, snad později. Nenaléhal jsem, což byla možná chyba. Mohlo to znamenat, že mně je to jedno a odmítnutí mi nevadí.

Časem jsem si na bezdomovkyni zvykl a přijal jsem její přítomnost na chodníčku jako samozřejmou. Prostě tam začala patřit. Přestalo mně vadit, že je sama, že mimo dárců s nikým nepromluví, že si čte, nebo spí, nebo má snad jen zavřené oči.

Aniž bych chtěl naše náhodná potkávání s Danou zesměšnit, přece jen se situace proslunila. Po vystřídání mých dárků, borůvek, broskví, malin a meruněk, mi sama řekla, že má po zkouškách. Měl jsem to pochopit, že už nastal čas na kávu, ale mně to nedošlo. Dana měla pochopitelně radost z úspěchu u zkoušky a dobrou náladu a když jsem se k ničemu neměl, pozvala mě na kávu sama. Cítil jsem se zahanben, ale oči a usměvavý pohled bezdomovkyně, s jejím pokynem hlavy, abych neváhal, mi dodaly sebedůvěru a já jsem s radostí souhlasil a poděkoval.

K večeru jsme šli do nově otevřené cukrárny u náměstí. Připadal jsem si tak neobratný, nemožný. Stáli jsme u prodejního pultu a já se rozmýšlel, jestli mám stát první, nebo až jako druhý. V tu chvíli jsem si na pravidla společenské etikety nemohl vzpomenout. Ztvrdnul jsem.

Ani jsem se jí nezeptal, jakou kávu by si přála, a objednal jsem dvě lungo espressa s mlékem. Dana nečekala a druhé prodavačce řekla o dva zákusky čokoládo-kávového dortu. Situace se tím zjednodušila, protože jsme každý zaplatil to, co objednal.

Sedli jsme si u okna s výhledem na náměstí a čekali až nás obslouží. Náš rozhovor plynul v samých otázkách a bezprostředních odpovědích. Dana byla věcnější než já se svým filozofováním. Díky ní jsem se dozvěděl, že je svobodná, nezadaná, volná a žádnou známost nehledá.

Trochu jsem jí oponoval. Byl jsem na tom stejně, ale bližší seznámení jsem nezavrhoval. Každá myšlenka přináší svůj obraz rámovaný pocity. Snažil jsem se jí vysvětlit, že život, jaký žijeme, je daný naším rozpoložením. Pokud ho zpříjemníme, bude i náš život příjemnější. Znělo to trochu dvojsmyslně.

Vypili jsme dobrou kávu a pochutnali si na zákusku a dospěli jsme vzájemně ke shodě. Budeme si tykat a staneme se kamarády. Já jsem to filozoficky uzavřel, že naděje a beznaděj začíná vždy v nás. Dana se jen zasmála. Slušelo jí to.

Další dny probíhaly díky Daně velmi prakticky. Vyvěsila na výtahu v domě oznámení, že naší bezdomovkyni daruje jídlo v pondělí. Někteří obyvatelé domu se postupně zapsali také. Pondělky byly tedy naše. Dana nosila misku a já střídal ovoce. Bezdomovkyně si na nás zvykla. Vždy jen poděkovala, nikdy s námi blíže nepromluvila. Dávala však najevo, že je s námi spokojena. Dodali jsme si odvahy, a zeptali se jí, jak se jmenuje. Zvědavě se na nás podívala a tiše řekla, Lada. Nic dalšího, jen Lada. Také my jsme se představili.

Večer jsme vždy poseděli chvíli v cukrárně. Byli jsme překvapeni, kolik zájmů a názorů máme společných. Debaty se někdy prodloužily až do pozdních hodin. Jednou jsme tak pronikli do problému, co je vlastně kamarádství, že nám čas nestačil a cukrárna končila. Vznikla zásadní změna. Já z výtahu nevystoupil ve druhém patře, ale až ve třetím. Dana mě bez váhání pozvala k sobě. Dlouho jsme v debatě o kamarádství a přátelství nepokračovali.

Přišli jsme na to, že i kamarádi se mohou líbat, objímat a milovat. Ráno jsme šli rovnou do práce, a protože bylo úterý, nebyla na nás řada s jídlem pro bezdomovkyni. Jen jsme jí s úsměvy radostně před domem pozdravili. Pokývala hlavou, jako by rozuměla tomu, co se mezi námi změnilo.

Změnilo se moc. Především jsme se stali otevřenější, upřímní a vstřícní. Začal se vytvářet mezi námi hezký vztah. V jednom jsme se plně shodli. Ztratili jsme svoji samostatnost a volnost. Vůbec nám to nevadilo.

Měli jsme jednu společnou starost o naši bezdomovkyni, díky které jsme se vlastně sblížili. Stala se naším malým symbolem pro štěstí a ochranu, snad amuletem nebo maskotem. Pečlivě jsme si jí hleděli. Pro mě byla Dana také velkým překvapením, jak uměla vařit. To já bych nikdy nedokázal. Považoval jsem si změnu v mých studených večeřích.

Pokud existují hormony štěstí, tak ve mně skotačily jak gejzír ohňostroje. Kdykoliv jsem byl s ní, plynul mi čas splašeně, že jsem ani nevěděl jak. Začal jsem si představovat Danu v naší budoucnosti. V mých bláznivých představách jsem prožíval všechny touhy a naděje.

Konec října přinesl přeháňky, vítr a chlad. Naše bezdomovkyně byla vytrvalá. Vysedávala stále na svém schůdku, jen byla více schoulená, na hlavě měla teplého kulicha a kolem krku silnou šálu. Musel jsem ji obdivovat. Domluvili jsme se s Danou a v secondhandu jsme jí koupili teplý zimní kabát. Museli jsme ji přemlouvat, aby si ho od nás vzala, ale byla ráda.

Někdy jsme přemýšleli, co si naše bezdomovkyně počne až napadne sníh, nebo až bude mrznout. Nedovedli jsme si představit, že by na tom schůdku před domem celý den seděla. Radili jsme se, jak ji pomoci. Byli jsme ji vděčni za to, že jsme se díky ní seznámili, že na tom má velkou zásluhu, o které možná ani neví, nebo na to nemyslí. Dohodli jsme se, že jí v pondělí poděkujeme a zeptáme se, jak bychom jí mohli pomoci, kdyby se více ochladilo.

Vyšli jsme z domu, Dana s miskou gulášku a já tradičně s ovocem. Na schůdku nikdo nebyl. Bezdomovkyně nepřišla. Položit jsme to na schůdek nechtěli, tak jsme se ještě vrátili domů. Pomysleli jsem si, že se opozdila a že jí jídlo dáme až večer.

Dana se vracela domů dříve než já, protože jsem měl po práci ještě schůzi. Vracel jsem se dost pozdě a pochopitelně jsem v tu dobu již bezdomovkyni vidět nemohl, protože v noci tam nikdy nebyla. Dana mě uvítala s posmutnělou tváří a řekla mi zklamaně, že ani ona ji na jejím schůdku neviděla.

Dny se krátily, počasí se každým dnem horšilo, většinou bylo sychravo s přeháňkami, ráno dokonce někdy již bylo pod nulou. Stále jsme vzpomínali na naši bezdomovkyni. Co s ní je. Kde žije, nebo jestli ještě žije. Během zimy jsme se smířili s tím, že si asi našla vhodnější místo, a nemohla již vysedávat na ulici před naším domem. Jenže zima přešla, my jsme se měli stále rádi a byli jsme šťastni. Opět svítilo sluníčko a jarní vzduch ohříval i naši náladu. Bohužel, naši babičku bez domova, která nás spojila a učinila z nás spokojený pár, jsme již nikdy neviděli.

Mezi dva mladé lidi vstoupila Lada jako dobrá víla, sudička, a když se její poslání naplnilo, odešla, zmizela do světa mytologických bytostí. V našich srdcích však nadále zůstala. Stále jsme si jí připomínali, když jsme stoupali na schůdek před vchodem, který od té doby zůstal prázdný. Jen náhodně tam zavítal holub sezobnout nepatrný zbytek. Možná to byla holubice, která se přiletěla přesvědčit, jestli ochránci Lady žijí spokojeně a šťastně.