Zloděj

("Vyprávěnka", míněná pro děti i dospělé. Děj se odehrává někdy kolem roku 1940, v obci Koňákov ve Slezsku. Za inspiraci děkuji mé již zesnulé tchyni Toničce.)

Toni byla ranní ptáče. Toho dne, jakmile otevřela oči, zaslechla z kuchyně hlasy. Malinko pootevřela dveře, ale vrátila se do postele a poslouchala. To maminka mluvila s tátou. Kvůli mamince musela natahovat uši, ale taťka svůj hlas ztišit nedovedl. A právě kvůli tomu hlasu je všude, i z okolních vesnic, zvali na svatby a pohřby. Franc tam chodil rád, a docela hezky svým barytonem předzpívával z kostelního zpěvníku tak, že jej slyšeli i ti na konci pohřebního průvodu. 

"Co se tady v noci dělo?" řekla máma. Spávala hluboce, jako by ji do vody hodil. A když v noci třeba zuřila bouře, ona o ní měla pouze  tušení.

"Myslíš minulou noc?" řekl taťka. 

"Kdy jindy?" řekla maminka. 

Maminka bývala velice zvědavá, a taťka ji kvůli tomu škádlíval. Obyčejně cosi nakousl, a pak se rozpovídal o něčem docela jiném, dokonce dělal všelijaké opičky a zdržoval, a maminka si zvědavostí ani sednout nedovedla. Postávala, přešlapovala z nohy na nohu a žmoulala v rukou utěrku. Taťka kupříkladu přišel domů z pole, sedl si ke stolu a čekal, až před něj postaví talíř. Teprve pak řekl: “Dneska ráno jsem potkal Honzu. To bys nikdy neřekla, že se něco takového mohlo stát. On povídal, že... “ a začal jíst. Jak maminka ty tátovy vyprávěnky poslouchala, připomínala jedno velké ucho. Maminka totiž moc špatně viděla, a taťka říkal, že vidí ušima. Taťka její zvědavost někdy příliš napínal.

"Nebuď zlý," řekla tentokrát, "chci vědět, co se v noci stalo. A to dřív, než vstane Tonička."

Taťka polkl, rozvážně si ulomil kousek chleba, a jak si ho prohlížel, řekl:

"Ležel jsem ve své posteli ..." a udělal přestávku. 

"Vím, kde jsi spal minulou noc, tvoje postel je hned vedle mojí! Tak co bylo dál?” 

"Jak ti to mám povědět, když mě pořád přerušuješ? Takhle se nic nedozvíš! A určitě bys měla vědět, co se tady u nás seběhlo, to teda rozhodně!" řekl taťka. Udělal řečnickou pauzu, to aby maminku ještě více pozlobil, a pokračoval: "Takže, jak jsem řekl, spal jsem vedle tebe. Ale nikdy nespím moc tvrdě, to víš, že. Dokonce i komár, když mi prolétne kolem nosu, mě probudí. Věřila bys tomu? "

"Proč bych tomu nevěřila? Já to dokonce vím! Znám tě jako své boty! Tak už, propánakrále, mluv!!” 

“Vždyť to dělám!” řekl tatínek Franc a ukřivděně svraštil obočí. Ukousl si chleba s máslem a zapil ho meltou. "Takže, když jsem spal vedle tebe, najednou jsem zaslechl kroky v zahradě!"

"Ne! Zjistil jsi, co to bylo? "

"Jistě!" Z našeho kurníku se kradl nějaký člověk. “

"Co tam dělal?" 

“Sebral tam vajíčka, co jiného,” řekl tatínek. 

“To byl asi nějaký chudák,” řekla maminka.

"Chudák?" řekl taťka. "Kapsy měl plné vajec, to je pravda, jenže on si nesl i slepice! Držel je za krk, v každé ruce hned dvě! Tak tohle neudělal z hladu. Ty měl na prodej. Aby měl čím platit v hospodě.“ 

"A tys ho samozřejmě zastavil, že?”

"Proč bych měl? Od čeho máme Čendu? To je jeho práce!”

“No a co on?”

“Čenda je zpropadeně mazaný pes. On ti seděl v té své boudě a ani nedutal. Člověk si mohl myslet, že tam vůbec není.” 

“On nevylezl?”

Taťka vyprskl smíchy. To byla taťkova slabost: Někdy se smál svým vlastním myšlenkám. Zase si ukousl chleba a dlouze ho zapíjel. Máma netrpělivostí žmoulala utěrku a nespouštěla z tatínka oči. A taťka řekl:

"Když ten člověk šplhal přes plot, Čenda vyskočil a popadl ho za nohavici. Chlap se lekl, zaječel, a slepice upustil. Dvě hodil Čendovi přímo na hlavu. A představ si, Natálko, i když on si nejspíš myslel, že Čenda se, jako každý obyčejný voříšek, hned za slepicemi rozběhne a nechá ho být, tak ten náš pes si jich nevšímal, rval tomu člověku nohavici, a ještě stačil hrůzostrašně vrčet.”

“V tu chvíli jsi ty vyšel z domu, vypjal svá mužná prsa a na chlapa zařval, že? Až když ho přemohl náš mrňavý Čenda.”

"Už jsi zase vedle jak ta jedle,” řekl taťka, “přišel jsem k nim a Čendovi jsem přikázal, ať ho pustí.”

“Ať ho pustí? Že jako může jít? To snad není pravda!”

“Poslyš, ten chlap seděl na plotě obkročmo! Čenda se mu věšel na nohu a táhl ho dolů. Nechtěl bych být na jeho místě. Podle mě je potrestaný tak, že na to nadosmrti nezapomene. Já mu jen pomohl z toho plotu dolů.”

“Nepadl jsi mu náhodou kolem krku?” řekla máma.

"Líto mi ho teda bylo!" řekl taťka. "A těch pár vajec ..." mávl táta rukou.

"A co slepice?"

"Slepicím nic není, jen vypadají srandovně, bez peří na krku, ale už jsou zpátky v kurníku. Počítám, že teď tam vzrušeně vykládají ostatním, co je potkalo," řekl taťka. 

“A co ta vajíčka? Vzal jsi mu je?”

“Ne, nevzal.”

“Proč?”

“Protože to nešlo. Když se tam škubal s Čendou a lezl na plot a zase zpět, vajíčka v kapsách rozmačkal. Když odcházel, tekly mu z nohavic. Z těch roztrhaných nohavic.”

"A tys mu dal jedny svoje kalhoty...” řekla máma.

"Jak to víš?" řekl taťka.

"Vím to, protože tě znám." řekla máma. “On tě okrade, a ty ho ještě obdaruješ.”

“Natálko, sama jsi řekla, že je to chudák," řekl taťka, ale Natálka se mračila dál. 

“To jsem ještě nevěděla, že nám sebral i ty slepice!” Otočila se zpět ke dřezu, a jak pokračovala v mytí nádobí, dost s ním třískala. 

Franz k ní zezadu přistoupil, odhrnul jí vlasy ze šíje a něžně ji tam políbil. A pak ji pevně uchopil kolem pasu a od dřezu ji odtrhl. 

Vzal svou Natálku do náruče a začal “tiše” zpívat. To když se jiní hádali, ti dva, Franc a Natálka tak, jako svého prvního společného večera, tančili.

"Přijde znovu," zašeptal jí do taktu.

Natálka zůstala stát:

"Přijde znovu? Krást?"

Franc se zasmál: 

„Ach ne! Požádal jsem ho, aby mi přišel o žních pomoct. Je to silný chlapík, postavím ho k mlátičce. “

"A co řekl?"

"Že přijde," řekl Franc.

"Jak víš, že nelže?"

"No, slíbil mi to."

"Věříš zloději?" 

Taťka se zasmál:

"Já to vím!"

"Víš? A odkud?" 

"Vím, kde bydlí. A on ví, že já vím. “

Když Toni vešla do kuchyně, stále tančili.. Stála ve dveřích bosá a pouze v noční košilce, s prstíkem v puse je sledovala. Vypadali tak… tak nějak šťastně.

V tu chvíli byla šťastná taky.