Genetika

Genetika                                                                       motto: …...jsem sráč !

Láďa Šípek si prošel celou školní docházkou jako ukázkový outsider. Obtloustlý blonďáček s řídkými vlasy a bledou pletí byl oblíbeným terčem všech školních predátorů napříč ročníky. Hláška „šípek - do prdele čípek“ zlidověla, ale nakonec z ní zbyla jen přezdívka „ čípek“.

Málokdo věděl, že on většinu času trávil v malém kamrlíku na půdě smíchovského činžáku, kde bydlel s rodiči a dvěma mladšími sestrami. Sám si postavil výkonou radiostanici a celé večery, a někdy i celé noci bloumal éterem kolem celé naší planety. Bylo pár let po revoluci a divoká privatizace průběžně přecházela do ještě divočejštích devadesátek.

V patnácti má málokdo jasno kam dál, ale Láďa to věděl přesně. V malém okresním městě, asi padesát kilometrů od Prahy, na elektrotechnické průmyslovce otevírali obor se zaměřením na radioprovoz. Jinou volbu neměl.

Štěstí mu přálo a tak se v září stěhoval na internát s kufrem a hlavou plnou ideálů. Usedl do školní lavice a tady mu štěstí podalo ruku podruhé. Jeho soused byl Fanda, který byl sice místní, ale jinak přesnou kopií toho, co měl rád. Od první chvíle si skvěle rozuměli a jeden bez druhého nemohl být ani mimo školu.

Fandovi rodiče dostali zpět prvorepublikovou vilu, ve které bydleli s dalšími dvěma nájemníky. Vila byla obrovská a v podkroví měla plně vybavenou mansardu, kterou využíval Fanda, jako své radioamatérské království.

Slovo dalo slovo, a když ani rodiče nebyly proti, zakrátko se Láďa stěhoval do mansardy jen za příspěvek na energie.

Čtyři roky uběhly a kluci měli před maturitou. Oba platili za premianty, takže si mohli dovolit co jiní pracně doháněli. Zábavy na malém městě moc nebylo, ale když se objevily plakáty na majáles, dohodli se s celou třídou, že vyrazí společně.

V sále měli zamluvený dlouhý stůl hned u pódia, který skýtal perfektní přehled, a tak Láďovi neušlo, že u malého stolečku v rohu u dveří sedí nádherná dívka. Černé vlasy až do půl zad, velké černé oči a krásné dlouhé štíhlé nohy. Seděla sama, luštila křížovku a za celou dobu pro ní nikdo nepřišel tancovat.

„Poslyš Fando. Znáš támhletu holku u dveří? Nemůžu uvěřit, že s tak krásnou holkou nikdo netancuje.“ „Jo, jasně, že znám. To je Zlatka Gančevová. Ta je od havranů, proto s ní nikdo netancuje.“ „Co že je?“ „Gančevovi, její rodiče, tu mají pohřební službu.“ „No a co?“ „Pár kluků to na ní zkoušelo, ale nikdy to nedopadlo, tedy vlastně dopadlo - takhle.“

Nemohl se vynadívat a jí to neušlo. Střetli se očima a jemu se zdálo, že viděl lehounký úsměv než se vrátila ke své křížovce. „Smím prosit?“ Sebral všechnu svojí odvahu a vyloudil největší úsměv jakého byl schopen. Vzhlédla od křížovky, a když viděla jak se cení, málem vyprskla smíchy.

Nikdy nebyl dobrý tanečník, ale ona to velmi rychle pochopila a dokázala nemožné. Když končila první série, křeč povolila a oni se usmívali, dokonce prohodili i pár slov. O přestávce cucali limonádu venku, opření o zábradlí a klábosili jako staří známí.

Zlatka byla čerstvě vyučená květinářka, bavily jí jazyky a ty křížovky, které zůstaly v sále na stole byly v němčině. Láďa jí zase vyprávěl o putování krátkovlného signálu až do Austrálie nebo třeba Japonska.

Večer skončil před průjezdem temného domu, kde dostal pusu na tvář a krásný úsměv přes rameno na dobrou noc.

Fanda seděl u vysílačky a když ho uviděl mezi dveřmi s přiblblým úsměvem na tváři, zhodnotil to. „No, tak to bylo na první dobrou.“ A měl pravdu. Každá společná chvilka byla pro ně svátkem a dokonce i když po večerech vysílali, tak byla Zlatka u nich a luštila své cizojazyčné křížovky.

Byl pátek večer a stále se ozývaly jen atmosférické šumy. Fandu to omrzelo, a tak se odporoučel nezvykle brzo. Dveře za ním zapadly a Láďa se jako obvykle chystal vyprovodit Zlatku domů.

V pokoji svítila jen malá lampička. „ Ty dnes nemusíš domů?“ Jen se usmála a nadzvedla cíp přikrývky, pod kterou byla úplně nahá. Unavení a šťastní, propletení do sebe jako dva stromy usnuli teprve když začalo svítat.

Pár dní před odjezdem si domluvili společnou rozlučku, a tak šel Láďa domluvit se Zlatkou podrobnosti. Věděl, že chodí k tátovi na brigády a u květinářky to bylo celkem logické. Ten den tam byla také, takže poprvé vkročil do průjezdu toho temného domu. Cestou potkal zřízence v šedém plášti a ten mu ukázal dveře na levé straně až u dvora. Váhal jestli má zaklepat, ale pak potichu dveře otevřel.

Na druhém konci místnosti stála otevřená rakev s tělem mladé dívky a ona se skláněla nad ní. Něžně nanášela rtěnku a oční stíny a připadalo mu, že se snad i usmívá.

Na to rozhodně nebyl připravený. Viděl její štíhlé prsty, jak se dotýkají toho mrtvého těla a vyhrkl jen,“ bože, to ne.“ Otočila se, a když viděla jeho zděšený výraz, přešla rychlým krokem k němu a beze slova ho vystrčila ven do průjezdu. „Bože, to ne???. Připadá ti to strašné? Tak já ti povím, co je strašné. Ta holka tam je jen o pár let starší než já a před pár dny porodila krásnou zdravou holčičku. Jí dala život, ale o ten svůj jí připavilo její slabé srdíčko.“ „Zítra se s ní přijde rozloučit její muž s miminkem v náručí a já chci aby byla krásná jako na jejich prvním rande“. „Myslela jsem, že jsi úplně jiný než všichni ti sráči tady“. „Běž.... běž pryč, prosím!“ Ještě mu divoce zašermovala rukama před obličejem a dveře za ní zapadly. .....Ten večer se strašně opil.

Věděl, že ji miluje a že takhle to přece nemůže skončit, že na to jen nebyl připravený. Musí jí to vysvětlit.

Několik dní chodil okolo květinářského krámku, viděl ji přes výlohu, ale odvahu vejít dovnitř našel až poslední den před odjezdem.

Vedoucí ho dobře znala. Zvedla oči od práce a povídá. „Zlatka tu není, to máte smůlu“. „A kdy přijde?“, zarazil se. „To nevím, Gančevovi jezdí každé léto do Bulharka k příbuzným a odjeli právě včera“. „A kdy se vrátí?“ „Tak to také nevím, někdy za měsíc a někdy až koncem prázdnin“.

Fanda měl přesné instrukce. Jakmile se vrátí bude okamžitě volat.

Ozval se až koncem srpna. „Moc tě nepotěším kamaráde, Gančevovi sice přijeli, ale Zlatka s nimi není. Ptal jsem se květinářky a prý dala výpověď, že už se nevrátí. Dokonce jsem potkal Gančeva, ale vůbec se se mnou nechtěl bavit, že je to jejich věc. Tak už fakt nevím, jak bych ti pomohl“. „Já jí napíšu dopis Fando, snad jí ho předají“.

Seděl sám ve svém pražském kamrlíku už několik dní a psal asi stý dopis, který stejně jako ty předešlé skončil zmačkaný v koši. Nedokázal se smířit s tím, že by to takhle skončilo. Nakonec před ním zůstal poslední čistý papír. Vzal fixu a velkými písmeny na něj napsal....JSEM SRÁČ... Chvíli na něj hleděl, a pak ho zmačkal a hodil k ostatním. Usoudil, že život je ta nejtěžší věc jaká se dá prožít, zapnul vysílačku a donekonečna opakoval svůj volací znak.

Léta plynula, sestry se vdaly a když po infarktu odešel i otec, tak zůstali s maminkou sami. Byl smířený se svou samotou, jen občas ho z ní vytrhl Fanda, který pořád něco plánoval. „Bude setkání po deseti letech, doufám, že dorazíš“.

Bylo to zvláštní procházet se po tolika letech těmi známými místy. Fanda mu ukazoval co se všechno změnilo, a když náhodou zabloudili před ten temný dům s průjezdem, došla řeč i na Zlatku.

„Jó, občas se tu objeví s manželem. Jezdí po městě v obrovském Mercedesu a předvádějí kolik mají peněz. Jo a mají dvě děti. Klukovi je tak pět. Černé vlasy, černé oči, prostě malý bulhárek. To holčina, to je jiné kafe. Je jí tak okolo deseti a roste do krásy po mamince“. Najednou mu začalo cukat v koutkcích až vybuchl v hurónský smích. „Jenom ti nevím...po...kom...je..tak..krásně...zr..za..vá. To víš genetika“.

V hlavě se mi roztočila kolečka, až to cinkalo. Fanda zvážněl a povídá. „Nechceš náhodou udělat nějakou blbost? Věř mi kamaráde, že věci jsou na správných místech tak, jak jsou“.

„Víš co, pojď radši na panáka“.