Imagine

Počátkem sedmdesátých let výjimečně promítali ve filmových klubech snímek Bezstarostná jízda, jehož vyznění jakoby až osudově předznamenávalo konec bezstarostnosti i pro mě...

V té době, přesně v roce 1972, jsem nastoupil do zahradnické školy v Zábřehu na Moravě. Mělnická mi byla zapovězena, neboť jsem se nedokázal soustředit na matematiku a neudělal z ní zkoušky. Je možné, že to způsobily moje občasné pocity úzkosti, které se u mě odmalička vyskytovaly. Byl jsem trémista. Míval jsem i obavy z budoucnosti. Cítil jsem se na ni nepřipravený, jako odsunutý na vedlejší koleji. Téměř v ničem jsem si nevěřil. Zdálo se mi, že patřím spíš někam jinam. Do minulosti. Nejradši bych zůstal v tom svém zaběhnutém světě...

Proto mi zbyla tahle škola v Zábřehu, jíž krátce předtím zrušili maturitu, takže nám byla vlastně na nic. Mně připadala celá divná, ovšem stalo se a nemá smysl říkat si „Kdyby...“. Nakonec i ona měla své zářné okamžiky.

-

Ale byla hudba, její zlaté časy, ta nám pomohla přežít. Tehdy v době její nouze jsme si jí ještě opravdu považovali a dokázali si ji náležitě užívat.

Éra Beatles, báječných hochů z Liverpoolu, ke mně naplno pronikla až v roce 1968, když jsem si je od jednoho kamaráda celé nahrál, od Please please my, až po Let it Be a Abbey Road. A k tomu některé vybrané nahrávky jejich následovníků z Británie i USA, např.: Bee Gees; Beach Boys; Jimmyho Hendrixe; Byrds... Objevil jsem démonického Czesława Niemena, jehož desky jsem si následně kupoval v polském kulturním středisku v Praze a kterého mnozí nepochopitelně srovnávali s Karlem Gottem.

A samozřejmě Boba Dylana. Toho se mi zprvu dostávalo pouze jako léku, po kapkách.

Tou hudbou, jež nám byla systematicky odpírána, jsme byli posedlí a její příval nedokázala zastavit ani tehdejší garnitura.

Všechny ty nahrávky pronikající zvenčí nás nesmírně ovlivňovaly. Mluvily za nás. Byly něco, co by se dalo nazvat svobodou našeho projevu, a zároveň – aniž bychom si to snad uvědomovali – určitým odporem vůči dění ve společnosti, které se nás jen zdánlivě netýkalo.

Zásluhou magnetofonu byl kolem mě neustále hlouček stejně posedlých kamarádů. Většinou mužského pohlaví.

Anna Zatloukalová byla výjimkou. Proto jsem si s ní docela rozuměl. Byla nejlepší holka ze třídy. Na tom jsme se my kluci jednomyslně shodli. Ve mně už pouhý pohled na ni vyvolával emoce a představy. Byla mi sympatická nejen svým zevnějškem a zálibou v hudbě, ale i podobným smyslem pro humor a pohledem na život. Navíc byla opředena jakýmsi neznámým tajemstvím. Způsoboval ho nejspíš fakt, že s námi, oproti jiným děvčatům, nebyla na internátě. Z toho důvodu nebylo jednoduché dostat se k ní blíž, a tak jsme si zkrátka domýšleli po svém.

Zkoušeli to na ni všichni, včetně mě, ale ona každému lakonicky odpověděla:

„Když já mám doma toho svého.“

Nikdy jsme ho však neviděli.

Nezkazila žádnou „špatnost“. Neostýchala se kamarádit s klukama a neostýchala se provádět věci, které „slušné“ holky nedělají. Tedy nemyslím tím nic nemravného, například s námi chodila čas od času do kuřárny kouřit.

Vymezený kamrlík zvaný kuřárna byl ukrytý ve sklepě a podle nás byl asi jediný opravdový přínos školy. Pro nás „odpadlíky“ až posvátné místo. Ostrůvek svobody. Tam jsme se občas scházeli a diskutovali o hudbě nebo nadávali na kantory.

A bylo proč nadávat.

Kupříkladu Machula, co nás učil mechanizaci. Celé hodiny četl fádním hlasem z učebnice, až nás uspal. Když byl po letech školní sraz, viděl jsem ho opilého osahávat své bývalé žákyně. Bylo mi z něj nanic. A z těch holek, co mu držely, ještě víc. Ironii završil další sraz školy, kde nám byl slavnostně představen coby její nový ředitel...

Tak zvláštní ta škola byla. Ale mě to zas tak moc nepřekvapilo.

Podobné anomálie jsme přežívali především pomocí zmíněné muziky. Nákaza rokenrolem gradovala. Vymyslel ji pro nás pan Bill Haley, Chuck Barry a další, jim podobní. Přišlo období Elvise, Beatles, Boba Dylana, Rolling Stones...

Hrálo se pořád. Na učení nezbývalo mnoho času. Hudba mezi mladými už nikdy nezpůsobila větší nadšení. U nás na pokoji bylo pořád živo, protože zněla neustále. Přicházeli ji k nám poslouchat kamarádi i z jiných pokojů a ročníků. Vedly se řeči o nahrávkách a to všechno nás spojovalo.

Anna byla holka do nepohody. Takovou jsem si vždycky přál. Záhada byla, že zásadně nenosila sukně, což bylo ale na škodu, jelikož měla perfektní postavu. Přáli jsme si vidět její nohy, což se nám nedařilo. Byly dokonale ukryté v džínách.

Já jsem si je dokázal představit.

Po exkurzi ve Frutě v Litovli mohlo dojít k našemu opravdovému sblížení. Vyráběli tam Bowli, to už si pamatují možná jen pamětníci. Dávali nám ochutnat ten odporný sladký nálev z rumu. My se jím nalejvali jak diví, abychom co nejdřív zapomněli na to, co se nám nelíbilo.

Byli jsme ubytovaní v bungalovech. Přepadla mě tak silné touha po ní, jež přemohla veškeré mé zábrany. Veden jakousi neznámou silou jsem navštívil její pokoj. Byla již v noční košili a právě se přikrývala pokrývkou. Moc jí to slušelo, byla tak křehká. Naklonil jsem se k ní a zašeptal:

„Vezmeš mě k sobě?“

A ona zase mně pošeptala:

„Víš, že tebe bych nikdy neodmítla, ale když já mám doma toho svého, kterému nemohu být nevěrná.“

A bylo to.

Víc jsem nenaléhal: „To tě ctí, Anno,“ řekl jsem jí a odešel se svými představami.

Byla nejen chytrá a rozumná, ale i pokroková, s rozhledem. Pamatuju, že nosívala tričko s anglickým nápisem Make love, not War. Byl to protiválečný slogan hnutí hippies, což jsem nevěděl.

„Co to znamená?“ zeptal jsem se jí.

„Miluj a neválči,“ odpověděla mi.

Jednoho dne, když viděla, jak moc ve mně hudba rezonuje, mi slíbila desku Imagine od Johna Lennona. To bylo něco neskutečného mít doma desku Beatla. Myslel jsem, že žertuje, ale ona to řekla naprosto vážně. Do konce školního roku jsem nevěřil, že ji skutečně dostanu.

Nezapomněla.

Před závěrečným vysvědčením mi ji přinesla. Milejší dar jsem víckrát nedostal. Z písně se stala moje vzpomínka na Annu. Stále kdykoliv tu nahrávku slyším, vidím její tvář.

Navíc nám splnila ještě jedno přání. Těsně před slavnostním ceremoniálem na okamžik zmizela a vrátila se v černé skládané sukýnce s bílou halenkou. Hotové pozdvižení. Sotva se mihla od dveří k lavici, ve třídě to jen zašumělo. Když byla vyvolaná a šla k tabuli, viděli jsme je. Její nohy. Až provinile se přitom zarděla ve tváři. Ačkoliv její sukně byla krátká jen decentně, na představy to stačilo. Byly tak živé…

Ihned po hodině ale zase zmizela, aby se vzápětí vrátila ve svých oblíbených kalhotách.

Na další den zbýval závěrečný večírek.

Měli jsme k dispozici celou třídu s mým magneťákem k tomu. Hrál celou dobu na plný pecky jako o život a bláznivě se tančilo. Vypil jsem tři lahve bílého, ale stačil jsem je při tom šílení plynule vstřebávat tak, že to na mně nebylo znát. Když večírek vrcholil, vyskočil jsem na lavici a divoce na ní tančil. Záhy jsem přeskočil na druhou a na další, až jsem je přetančil kolem dokola všechny, aniž bych zavrávoral nebo spadl.

V tom nejlepším se Anna ke mně přitočila a poprosila mě, jestli bych ji nevyprovodil na autobusovou zastávku.

„Jsi tu jediný, na koho se mohu spolehnout,“ svěřila se mi.

Byla to pro mě čest. Vytratili jsme se ze třídy a pomalu šli městem. Nespěchali jsme. Do odjezdu autobusu jí zbývalo dost času a já bych s ní klidně prochodil celou noc.

Cesta vedla mírně z kopce na náměstí. Byla na něm kašna s fontánou. Zamířila přímo k ní.

„Zatančíme si v té kašně?“ vybídla mě.

„No jasně, třeba hned.“

„Nemusíš. Jenom jsem tě zkoušela, zda bys toho byl schopný.“

„Víš, že jsem schopný všeho.“

„Dobře, ale sundám si boty, jedu autobusem.“

Nevadilo mi to. Tanci se to ovšem moc nepodobalo. Jen jsme se tak chvíli brouzdali vodou, a zatímco na nás větřík sem tam zavál spršku vody, povídali jsme si. Neměl jsem ani ponětí, že kopírujeme slavnou scénu šarmantního Marcella Mastroianniho z filmu Sladký život Federika Felliniho. Tenkrát jsem „uřvané“ italské filmy nesnášel. Ale ona na ně pohlížela jinak; nejspíš je oba obdivovala; a nasměrovala mě k nim. Začal jsem si uvědomovat, že na nich přece jen něco musí být, a postupně jsem si je oblíbil i já. Od té doby si nenechám žádného z nich ujít.

Když jsme došli na dohled křižovatky, zastavila, poděkovala mi za doprovod a rozpačitě se se mnou rozloučila.

„Dál už dojdu sama.“

Otočila se a dala mi pusu. Cítil jsem se jako bůh.

Chtěl jsem ji vyprovodit až k zastávce, ale zamítla to, načež váhavě odcházela.

„Ať se ti v životě líbí, Anno,“ zavolal jsem na ni.

Slyšela to. Možná to i čekala. Otočila se, snad chtěla něco říct, naposledy se pousmála a pak už jsem jen sledoval, jak se ztrácí z mého života. Zdálo se mi, že s ní odchází celé naše mládí.

Od té doby jsem ji neviděl. Na žádný sraz školy nepřijela...

Když jsem se vracel zpátky do té vřavy, pobrukoval jsem si tu písničku. Napadala mě k ní jaksi mimochodem česká slova:

Představ si svět plnej lidí

žádný zlo a žádnej klam

nikde by si nebyl cizí

ani tady ani tam

představ si Zemi bez hranic

v tý Zemi bych chtěl žít

s tebou

podívej se až tam někam

kde končí horizont

tam možná najdeš kousek moudrosti

tam hledal Einstein a nebo taky Edison

viděli trochu bídy a taky trochu hojnosti

tak běž až někam za tu hranici...

Vrátil jsem se do třídy. Alkohol ze mě skoro vyprchal a trochu mě začala pobolívat hlava. O způsobu naší procházky jsem se nezmínil ani slovem.

Třídní rej potom ještě pokračoval, ale už se mi nepodařilo navázat nit. Bez Anny to nebylo ono.

-

O pár let později, když jsem byl na vojně; zrovna mi bylo nějak teskno; vzpomněl jsem si na ní, a tak jsem si sedl a napsal jí psaní.

Odepsala mi a poslala podepsanou fotografii se svým portrétem.

Moc hezky se o mně vyjadřovala. Bylo v tom tolik citu a pochopení. Měla již založenou rodinu.

Dlouho jsem dopis i s fotem schovával, ale když jsem se oženil, obojí jsem zničil. A to byla velká chyba.

Zbyly sny a představy.