Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seHřiby a žížaly
Autor
Bohouš Krejza
Napětí, které při večeři vycházelo z rodičů ve mně vibrovalo, až mě z toho rozbolely klouby. Jako když babička dostane migrénu, když se blíží bouřka. Táta se teď dlaněmi opírá o kuchyňskou linku, v obličeji výraz, který nevěstí nic dobrého. Žíly na rukou mu nabíhají a vypadají jako žížaly. Ve škole nám soudružka učitelka vyprávěla, že má žížala pět srdcí. Jednu jsem potom chytil a snažil se ji pitvat. Srdce jsem nerozeznal. Krve bylo maličko. Kdybych teď řízl do tátových žil, určitě by jí bylo mnohem víc.
Máma mu právě říká, že nemá srdce, ale to není pravda. Určitě jich nemá pět, ale jedno mu v hrudníku buší o sto šest. Slýchával jsem ten tlukot, když mě ještě brával do náruče. Teď už jsem prý na to moc velkej - je ze mě chlap.
Táta má služební zbraň. Slíbil mi, že mě vezme na střelnici. Už se ale raději neptám, kdy to bude. Otravoval jsem ho s tím od rána do večera a nakonec mě odbyl pohlavkem. Hučelo mi pak v uchu celou noc, ale mohl jsem si za to já. Musím být trpělivý. Vím, že mě tam někdy vezme, sliby se drží, jak sám říkává, jen má hodně práce. Chodí domů pozdě, je unavený a podrážděný. Ale kdo by se divil, když musí bojovat proti všem těm nepřátelům státu?
Nemáš srdce, opakuje máma a čeká na odezvu. Venku začínají svítit pouliční lampy. Silnice, která vede do kopce na předměstí mi připomíná přistávací plochu, a to předměstí vojenskou základnu nebo vesmírnou loď, samozřejmě sovětskou. Sověti byli první ve vesmíru a mají víc atomových bomb než Američani, to mi říkal táta, a ten to musí vědět. Kdyby došlo k třetí světové válce, západ by neměl šanci. Zemi by pokryla záplava jaderných hřibů. Musela by to být nádherná podívaná. Mám v krabici od botasek schovanou spoustu fotek nukleárních výbuchů. Vystřihuju si je z novin a časopisů. Včera jsem ve stoplusjedničce našel nádhernou fotku výbuchu vodíkové pumy. Nad hřibem se vznášely světelné prstence. Vypadaly jako svatozáře. Dílo boží, řekla by určitě babička, protože ta jediná z nás věří v Boha.
Až si táta časopis pročte a uloží mezi ostatní staré výtisky do knihovny, tajně si ten obrázek vystřihnu. Dělám to tak pokaždé, i když vím, že se na to jednou přijde a trest mě nemine.
Táta vrhá na mámu další nenávistný pohled. Jako by měl v očích dva nože. Máma o krok ustupuje, aby byla z jeho dosahu. Táta má super rychlý úder, to víme oba. Já ale nikdy neuhýbám. S monoklem pak nemusím do školy. Škola je k nevydržení, tedy kromě přírodopisu, když se učíme o zvířatech a soudružka učitelka nám vypráví různé zajímavosti. Třeba jako o těch žížalách. Žížala dýchá celým povrchem těla. Proto vylézají ze země, když prší. Půda je nasáklá vodou a oni se tam dusí. Někdy mám takový pocit, když jsem pod peřinou. Proto spím raději odkrytý.
No tak řekni něco! naléhá máma. Vypadá to na hádku do zdi. To je, když máma křičí a táta mlčí. Jako by mluvila do zdi, řekla jednou. Mámě to sluší, když je takhle rozčílená. Lidem pak vyniknou jejich rysy. Tak nějak se celí napruží, zpevní, vydají ze sebe vše. Mámě se krásně lesknou oči, skoro svítí, a ten její křik! Rád bych si ho někdy nahrál. Táta má takové nahrávací zařízení, ze kterého vede šňůra s mikrofonem, ale já na něj nesmím sahat. Zkouším si tedy ten křik uchovat v hlavě na později. Pak si ho před spaním přehrávám ke svým představám o nukleární válce. Vší silou zavřu oči, aby ta rudá záře, co uvnitř vidím, zintenzivnila. Vypadá tak skutečně, jako bych v sobě cítil žár. Soudružka učitelka nám prozradila, že při výbuchu atomové bomby se obětem uvaří vnitřnosti. Zeptal jsem se jí, jestli by explozi mohly přežít žížaly, pokud by byly dostatečně hluboko pod zemí. Všichni spolužáci se mi smáli. Soudružka neodpověděla a po zbytek hodiny mě raději přehlížela. Chtěl jsem to říct tátovi, ale nepřeju si, aby nás přírodopis vyučoval někdo jiný.
Tátovi se teď také vaří krev v žilách a žádnou atomovku k tomu nepotřebuje. Obličej mu celý brunátní. Máma chce ještě o krok ustoupit, ale brání jí v tom lednička. Dnes koupila vepřovou kýtu. Dala ji na talíř. Během dne se v něm udělala krvavá kaluž. Zkusil jsem potají maso propíchnout nožem. Žádná krev ale nevytekla. Táta moc maso nejí. Prý smrdí po mršině. Guláš budeme jíst jen s mámou. Vydrží nám na několik dnů. Proto mu máma říká týdenní guláš. Táta si vždycky navaří zeleninu. Nastrouhá mrkev, celer, zelí, a když je, tak i papriku. Pak to smíchá z rýží nebo bramborem a zapíjí to mlékem. Já mléko nesnáším, hlavně škraloup. Musím vypít hrnek denně. Prý na kosti. To je horší než výprask. Kdybych ho alespoň mohl pít studené přímo ze sáčku, jak to dělává táta, ale mně ho máma musí pokaždé ohřívat. On by jí za to určitě jednu vrazil.
Dnes k fyzickému konfliktu asi nedojde. Táta se zavřel v pracovně, bohužel i se stoplusjedničkou. Máma na něho ještě přes zavřené dveře řve: Proč si nejdeš za tou svoji vojandou? Určitě by ji zajímalo, že tu po nocích posloucháš Hlas Ameriky!
Chudák máma asi neví, že tu zakázanou stanici táta poslouchá proto, aby lépe poznal svého nepřítele. Ženám strategie totiž nic neříká. Ženské patří do kuchyně, jak tvrdí táta, a je to pravda. Máma se teď určitě pustí do vaření, aby bylo na zítra hotovo. Pak možná přeleští mosazné hmoždíře, co máme vystavené na polici. Dělává to po každé hádce, která vyšumí do prázdna. Nemusí si otírat rozseklý ret nebo zkoumat v zrcadle podlité oko. Jen nechápu, co mínila tou vojandou. Možná měla na mysli tu hezkou navoněnou paní v uniformě, kterou jsem tady jednou viděl. Byli s tatínkem zavřeni u něho v pracovně, kde asi probírali nějaké přísně tajné záležitosti. Vrátili jsme se s mámou z pionýrského kroužku dřív, protože se mi udělalo špatně a zvracel jsem. Máma pak hrozně na tátu křičela. Styděl jsem se za ni, protože ta paní v uniformě to musela všechno vyslechnout.
V bytě se rozhostilo ticho, nastala naše malá studená válka. Chtěl bych se podívat na večerníček, ale nesmím pouštět televizi bez dovolení. Ptát se někoho je zbytečné. Když na sebe rodiče nemluví, nemluví ani na mě, jako bych za jejich problémy mohl já, ačkoliv i to může být pravda.
V tichosti jsem si vyčistil zuby a zalezl do pokojíčku. Škoda že mi dnes táta nepřijde dát dobrou noc. Pokaždé mi položí svou velkou teplou dlaň na tvář. To pak slyším uklidňující tikot jeho hodinek a cítím vůni koženého řemínku. Stačí zavřít oči a jsem v bezpečí. Táta má přístup do protiatomového krytu. Pokud vypukne válka, vezme nás tam. Dívám se do stropu, po kterém pobíhají světelné pruhy od projíždějících aut. Připomínají křídla bombardérů. V hlavě mi začíná rezonovat mámin křik. Možná to jsou jen vzpomínky, anebo táta vyšel z pracovny vybít si vztek. Musí být pro hrozným tlakem, chránit nás před vším tím nebezpečím. Představuju si, jak nad obzorem rostou atomové hřiby jako houby po dešti, který na povrh vyhání tisíce kroutících se žížal. Dobře pro ně. Shořet na popel je rychlejší než se pomalu dusit pod peřinou.
11 názorů
lukas.mano
před 2 měsíciVšetko už napísali ostatní, výborne čítanie
Napísané skvele, vrátil si ma do detských čias, kedy bol otec hlavou rodiny, vládol pevnou rukou, len keď nebol doma mama nám ao sestrou povolila všeličo.. ani neviem, kedy presne sa mi začal rúcať ten svet , kde mal otec vždy pravdu a jeho niekedy až nezmyselné príkazy som začala bojkotovať. Dieťa v príbehu otca uznáva, trápi ho hádka rodičov( aj u nás tak bolo, asi všade), chcelo by.. máš moj obdiv, ako si to napísal, že si to vóbec napísal.
Super čtení. Kupodivu mi tu nevadí absence živé řeči, ani přítomný vyprávěcí čas. Všudepřítomné atomové hřiby a kryty jsou popladné dnešní nejisté době. Fakt z toho mrazí. A jak důležité jsou obyčajné žížaly, až se z nich staly neobyčejné. Já si dávám se čtením někdy na čas a občas mi něco uteče. Jsem rád že mi tohle neuteklo.
líbilo moc, sice jsem nezažila, ale moje kamarádka byla z vojenské rodiny, bylo to dosti podobné *
Ty žížaly jsem dávala spolužačkám do pouzdra...měla jsem z nich legraci. Můj táta byl skoro stejný. Do školy jsem chodila, ale nemohla se převlíkat v tělocviku ve společné šatně. Bydleli jsme v kasárnách a ústřední topení nebylo. Jenom Petry v kuchyni. Takže peřina od babičky vycpaná husím peřím. Byla jako hrob. Těžká a studená, ale když jsem se prodrkotala, tak začala hřát. Taky se mi smáli. Ale já byla stejně vždycky nejraději sama se svými zvířaty. Všechno od mala zapíjím studeným mlékem. Teď s tím bez laktózy, jsem alergik. Ale to je ještě lepší, je sladké.... Ta povídka je jedna z nejlepších, co jsem kdy četla. Asi proto, že i můj život.
Perfektně zvládnutá povídka, silný zážitek, díky. Za tu dobu, co tě čtu tady na Písmáku (a je to docela dost let, že?) jsi vyrostl ve skvělého autora, jsem ráda, že jsem mohla být při tom ;)
Já se naprosto nedivím velké čtenářské spokojenosti vyzařující z předchozích komentářů. Vždyť ji plně sdílím.
V nadsázce skutečný život, tak věrně popsaný, že jsem ho prožil znovu jako u nás doma. Jen nevím, když se podívám na moje vnoučata, jestli by tomu vůbec porozuměla. Je to psáno zkušenou rukou, nebo někým, kdo to prožil. Tipuji s díky.
zaujalo, přečtla jsem celý napjatě a to je na mě co říct :)
Až mrazivé, temné drama pohledem dítěte... ale skvěle napsané, Bohouši.