Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDiagnóza W5840.
Autor
Gora
Na chirurgické ambulanci nehraje hlavní roli běžný čas. Počítá se jen ten, všemi ostře sledovaný, mezi příchody a odchody pacientů do dveří, za kterými voní mastičky a dezinfekce.
Další z dlouhé řádky převazů. Snad již můj poslední? Zranění se téměř úplně zahojilo… Ordinuje dnes lékař s přezdívkou doktor Cvach, anebo někdo schopnější?
Každou půlhodinku projdu dlouhou chodbou, abych protáhla strnulé tělo a odreagovala se pohledem do venkovního života.
Za sklem třídílného okna vidím, jak slunce, předjarní poutník po střechách, posunulo na samý okraj slabou ledovou krustu. Padá s protější budovy C na chodník těsně před sestřičky z budovy A. Jdou zrovna z oběda.
Po prvním úleku se zasmějí, nosy a tváře červené mrazem, a zachumlané do modrých svetrů přeskakují rozbité střípky. Za chvíli přijdou a číslo na pořadníku nade dveřmi se znovu rozhýbe. V duchu zajásám...
Očima zabloudím do čekárny. Plno, jako by lidí neubývalo. Mladý, po vojensku ostříhaný mnich v sutaně, zpod které vykukují jen černé „sedmimílové“ boty, pohybuje rty nad biblí. Knihu má uloženou v pevném koženém obalu. Kdosi mu telefonuje. Položil modlitební texty na volnou židli blízko mě. Písmo vypadá jako hebrejština. Odvracím rychle zrak, mnich se, už po pár větách vyslovených do mobilu, loučí pozdravem: „Spánembohem“…
„Ježíši!“ šeptne sama pro sebe, přesto dostatečně nahlas v tu samou chvíli žena, která čte tlustý román, přičemž stále sleduje i dění kolem. Záchranáři totiž přivážejí na vysokém lehátku raněného „z ulice“. Rázně zaklepali, akutní pacient má přednost před lidmi v čekárně. To však znamená další, odhadem dobrou půlhodinku strávenou na tvrdých plastových židlích.
Rezignovaně usedám vedle té paní s brýlemi vprostřed nosu a románem na klíně. Podíváme se na sebe s povzdechem. A dáme do řeči, s čím tam dovnitř která jdeme. Ukazuje dva stehy na koleni a francouzské hole. Já na oplátku přečtu ze své poslední zprávy od lékaře, kterou mám připravenou v ruce, namátkou dvě věty: hlavní diagnoza: otevřená rána břišní stěny. Ostatní diagnoza: W5840: kousnutí a úder krokodýla či aligátora, ulice a silnice, volný čas, sport, tu druhou s nefalšovaným údivem.
Sousedka si mne v tu chvíli prohlíží dost nevěřícně. Nebylo tak těžké odhadnout její myšlenky: „Hm, to bych do ní tedy neřekla, že si ve volném čase hraje s aligátorem, a ještě k tomu někde na silnici!“ než jsem se začala smát. Přidala se a sestřička, která vykoukla z ordinace, pravila přísně: „Máte tady nějak veselo! Pojďte si na ten převaz…“
Byl skutečně poslední, a tak děkuji personálu a loučím se.
Musím se doma podívat do nové zprávy, co mne tentokrát pokousalo a jak se to přihodilo.
Což takhle třeba vzteklý mimozemšťan někde na cestě po Mléčné dráze?
26 názorů
Stývne, ze zdravotních důvodů jsem delší dobu nepsala prózu, a tak není příliš vytříbená. To, čeho sis povšiml, je skutečně humor. Díky!
Co se lékařů týká, vážím si jich, prožila jsem v nemocničním, klášterním (Ústav soc. péče s těžce nemocnými dětmi), jeslovým a seniorním prostředí mnoho let. Většina z nich byla schopná, ale i v nemocnici se občas našel doktor, kterému ne vše šlo... jako v každé jiné profesi.
Já zase nemusím, když někdo, kdo pravděpodobně ve zdravotnictví nikdy nepracoval, pohrdá sestrami. Když někdo neuzná letitou, dobře míněnou práci pro jiné, protože mu kdysi dávno kdosi šlápl na kuří oko.
Přijde mi to jako tři nebo čtyři díla v jednom. Nejdříve taková melancholická chvilka odpočinku v práci, pak trochu nepochopitelná sonda do čekárny a nakonec jakási zápletka se snahou, jak jsem to pochopil, o humor. Nevím no. Tady bych čekal něco víc. Holt asi budu čekat na schopnější sestru. Mimochodem vždycky mě fascinují sestry, které pohrdají doktory.
Vidím, že si škodím, když na tuto kategorii nechodím. Počet mých různých převazů bych již nespočítal a prosezených hodin na umělohmotných sedadlech také ne. V dlouhém seznamu mých diagnóz se nevyznám a rád bych se dočetl o co šlo. Jako zkušenej pacient oceňuji tvoji miniaturu tipem.
A já myslel, ža na farmě máte jenom slepice, prasata apod. :)
Jako vždy - čtivé dílko z reality.
Důvěru tohodle psa si nejde koupit, ziśkat rozumem. Ničím. Tu dává on. To už vím.
Phil, občas, třeba jen jednou za život, se člověku "přihodí" tak mimořádný pes...
V té zprávě od doktora jsem začala s dg. Škrábnutí, úder od psa - a skončilo to krokodýlem:-)
Díky ti.
Bulteriér je svým způsobem mimozemšťan. Závidím ti ho. Upřímně. Ten náš byl žíhaný. Jak já ho milovala. Tenkrát ho manžel koupil za všechny naše peníze od bratrance z Nové Pláně. Měl chovnou stanici. Dělala jsem tenkrát v nemocnici a saniťák mě pro něj vzal. Přelezla jsem plot, byla tam fena s mladýma, ale já si ho poznala. Nic mi neudělala. A šli jsme. Pak nám ho někdo pustil, otevřel vrátka. Byl to ten samý člověk, co mi ukradl od domu kolo. Pak mu v ruce vybuchl granát. Odešla mu manželka a umřel kluk. Druhý byl v kriminále. Oba kluci byli jako děcka hodní. I jejich máma byla. Jenom táta zmrd. No. Pes vyběhl ven a přejelo ho mlékárenské auto. Tenkrát jsem poprvé viděla svýho muže plakat.
Možná ti někdo chtěl poznámkami o krokodýlovi zpestřit předpokládané dlouhé čekání. :) A příště polštářek na sezení s sebou. :)
Já jsem ti, Irčo, přece vždycky říkal, že si nemáš chtít pohladit každého krokodýla, který běhá volně po ulici. Ti nebývají tak roztomilí jako většina psíků.
A vzhledem ke tvé tvorbě pro mě jakýsi písmácký Cvach určitě nejsi. (mrk)
Moc hezky napsané.
Přeji brzké uzdravení
nad zdravíčko přeci není.
A kdo byl tenkrát první v cíli?
Ty a nebo krokodýli?
Tohle je úsměvné. Alespoň pro nezúčastněné :) S chirurgickou ambulací mám - po svých sedmi operacích - svoje zkušenosti. Ne všechny jsou dobré :(
Živě napsané.
Díky, tak daleko jsem nešla:-), dg. vznikla neustálým přepisováním a nepozorností, ale co už:-)...