Protože patřím do dost starší generace, ze začátku jsem byla z toho trochu zmatená. Nějak mám pomalý chápání. Ale fakt dobrý.
poloviční kopačky,a ještě by se mi líbilo kdybych aspoň vc jednom světě nemusela být vdova - příjemná představa.............. típek
řekl bych, že je to velmi dobře napsané a zřejmě i originélní
TIP
hele, tak ve dvojce spolu chodíme....hmmm....asi jsem ve dvojce umřela nebo co :o))
teda, zaujímavé počtení...
je fakt, že tenhle tip Ti dávám spíš za nápad, protože obsah je založený na stálem hupsání z roviny do roviny, ale zaslouženě :o)
Danny... nemám výhrady. *!
dobré, ale stejně bych se stavěl za myšlenku, že pakliže připustíme něco podobného, tak se světy za velmi krátkou dobu posunou natolik, že budou neuvěřitelně odlišné ;)
ale nápad je to pěkný, a teorie "polovičních kopaček" je úžasná pointa, která mi stojí i za případné teoretické trhliny! super!
*!*
MM: v povídce jsem to už nerozváděl, ale tohle mě samozř. napadlo taky a vymyslel jsem řešení: jednou za určitou dobu
(25 let?) Dvojka zmizí a je nahrazena identickou kopií Jedničky a následuje novej "rozjezd"
Proč jenom dvě? Proč ne víc? :o)))
Mě láká, myšlénka více životů... to bych v tom měla teprve ten správný bordel... (*)
Toxman: "Mechanismus přechodu mezi dimenzema..."? Já spíš logicky (de)dukuju, že nemůže jít o přechod, ale o paralelní životy, protože v absolutním čase se nemůžeš pohybovat (něco jiného je druhý a třetí časový rozměr - relativní čas - kde se můžeš přesouvat mezi nekonečně mnoho dobama a variantama vývoje). Takže nejde o courání. "Moje" druhé já je já, ale odlišnou kombinací DNA taťky a mamči má černy vlasy - tak to vidim.
Rozhodně je to zajímavá myšlenka. *! :-)))
Spvrivs: Plně souhlasím... právě proto říkám "časoprostorová dimenze". Jenže tu je ten zmíněný háček v naší realitě (připustíme-li, že existují i jiné :) takový přechod z jednoho rozměru do jiného není (zatím :) možný. A kdyby byl, tak je nepravděpodobné, že by ten druhý svět po prvních pár okamžicích existence neskončil úplně jinak než "naše realita" (takže bych se sám se "sebou" ani s druhým Tebou nejspíše nepotkal). Ale i kdyby ano, Dannymu jeho druhé já záhadně z povídky zmizelo (a o smrti ani jiné tragedii, třeba stěhování :) tam řeč nebyla). Jen poukazuji na to, že existují-li dvě Martiny, proč neexistují dva Dannové. A jestli existují (a já to špatně pochopil), proč se jim ve spánku záhadně přelévá vědomí z postavy v jedné dimenzi do dimenze druhé (ano poznámka o nekonečnu dimenzí je na místě... proč zrovna mezi těmi dvěma a ne mezi jinýma ???).
Toxman: Já myslím, že to chápeš špatně. (podle mě) Je jenom jeden Danny a jedna Martina, akorát se pohybují ve dvou paralelních světech (to je základní stavební kámen Dannyho fantazie v tomto případě). Situaci nemůžeme srovnávat s realitou, kde plně žijeme jenom v jedné dimenzi. Postavy v Dannyho povídce mají jedno vědomí, ale dva světy, ve kterých se může stát to samé nebo taky něco úplně jiného než v tom druhém. Jediný problém vidím v otázce, jestli by bylo možné duševně zvládnout takové rozdvojení skutečnosti (výhodu mají snad akorát schizofrenici). ;-)
Spv, Toxman: je to přesně tak jak říkal Spvrivs, jde o jiný vesmír, ve kterém má čas i velmi omezený druhý rozměr, takže lidé žijí ve dvou časových rovinách: jedničce a dvojce.
Toxmane, dvě těla hlavní postavy (hlavní postava povídky není Danny, i když ji tak můžete zjednodušeně nazývat) existují,
všimni si, že hrdina usne v práci na lehátku a ve Dvojce se probudí doma (to je jasně vidět z toho, že znovu jede autobusem do práce)
to je dobre, to je opravdu dobre :) *!!!!!!!!!!!!!!!!
Danny: Vícerozměrný čas beru. Že jsou oba "prostory" od sebe "jaksi záhadně" odděleny/propojeny, nic proti.
Ale pak, kdyby všichni "lidé" žili odděleně zároveň v obou rovinách, by to znamenalo, že i přesto sdílejí se svým protějškem v komplementárním čase část svého vědomí (lhostejno jestli jako celek a střídají se vždy v časových úsecích, či jej neustále sdílí) a patrně jejich fyzická těla do opačné "časové poloroviny" :-) stejně nemohou vstoupit (anebo běžně nevstupují :).
Což by byla vskutku dost neotřelá myšlenka. Jenže v tom je možná ten háček, protože pak by to nejspíš mělo být jasně deklárováno v hlavičce, aby nebyl kompilátor... ehm čtenář uveden v omyl :o). Navíc bych pro psaní podobných povídek a hříček s časem už raději používal multithreading :o))
Zvlastni urcite originalni...
Trochu mi to připomíná mlj styl hraní The Sims. Ve starší záloze ("Jednička") žije děsně asociální rodina ve složení matka, otec, syn a dcera, leč matka při vaření jídla uhoří - nemá požární alarm; v novější záloze ("Dvojka") neuhoří, protože žádnej sporák nemá, všichni žerou jenom chipsy a jsou dost vzteklí, protože se nemůžou pořádně najíst. Taky už kvůli tomu synek, kterej v "Jedničce" normálně funguje, akorát že propadá ve škole, odešel do vojenský školy, čímž opustil hru.
Tip. :o)
Pokud je to alespoň trochu původní, tak Tip*
Je to zajímavé, ale má to logické trhliny. Zaprvé mechanismus přechodu mezi dimenzema (říkejme jim časoprostorové dimenze) je velmi nedůvěryhodý (aspoň mi se to ve spánku běžně nestává :). Zadruhé také "já" (myšleno Danny :) musím asi v jedné dimenzi chybět, protože jinak bych se takhle nemohl mezi časoprostory courat a vydávat se za nějaké úplně cízí své druhé já. :-)))
:-) *
a co ve trojce a ve čtyřce ...
ne to bych se svou sklerózou nezvládla
* :-))...poloviční kopačky...
Ještě že máš tu dvojku...:-)))*
Písmák