Co oči nevidí

   Křtění zplozenců autorovy fantazie není o nic jednodušší než hledání jména pro tvorečka líně se protahujícího v lůně matky. Všechna jména náhle zní nepřirozeně a přihlouple, a tak nakonec autor v čirém zoufalství sáhne po Zlatých stránkách a zabodne svůj špinavý prst doprostřed seznamu bytových stanic. Oko pak nevěřícně zírá na sousloví Otto Margolius, zběsilost překonávající i autorovy vlastní návrhy.

   Nezbývá tedy než (stále ještě neumytý) prst znovu vložit do objemného svazku a s přispěním vroucných modliteb nalézt méně exotičtější šat pro chladem se třesoucí hlavní postavu… Václav Ryska.

Pan Ryska byl asi šedesátiletý, šarmantně prošedivělý muž sužovaný několika drobnými zdravotními potížemi, které ovšem jeho lékař bagatelizoval coby běžné projevy stárnutí. Kromě toho byl slepý.

   Nepracoval, a tak chodil každou sobotu odpoledne do klubu pro nevidomé, aby měl nějaký ten sociální kontakt. Jeho manželka ho tam po obědě zavezla autem, dovedla ke stolku se slepeckými šachy, vyslechla si obligátní poznámku Ryskova šachového soupeře o krásné vůni ženskosti, kterou okolo sebe šíří, a odjela za kamarádkami nebo nakupovat. Vracela se na šestou, kdy klub zavíral, a vezla Rysku domů.

   „Ten mizera… Ten podvodník. Jakoby to měl zapotřebí.“

   Dnes byla tato neměnná rutina narušena konfliktem mezi panem Ryskou a jeho pravidelným protivníkem, panem – moment, autor zapíchne prstíček do telefonního seznamu – panem Špachtou. Špachta se totiž pokusil obelhat svého soupeře přesunutím pěšce z pole E4 na pole E5. Ryska tento podvod zaznamenal, ztropil hlučnou scénu a odešel z klubu. Hrdě, a přece trochu nejistě.

   Ryska nebyl zvyklý chodit po ulici bez doprovodu své ženy. Odkázaný pouze na slepeckou hůl si připadal nesvůj, vždycky mu byl trapný rozruch, který na ulici ta bílá plastová tyčka, bouchající do chodníku, zdí a chodců, vyvolávala. Nenápadný, starší pán s tmavými brýlemi decentně zavěšený do relativně mladé a žádoucí partnerky mnohem lépe vyhovoval jeho představě o důstojném vystupování na veřejnosti.

   Teď už nebylo cesty zpět, a tak se s příšerně soucitnou pomocí několika náhodných kolemjdoucích dostal až do předsíně bytu, kde hodlal nalézt ztracený klid. Jeho manželka byla naštěstí doma, a tak měl možnost se rovnou vypovídat z nestoudného podvodu, kterého se dopustil jeho dlouholetý přítel. Tedy bývalý dlouholetý přítel.

   „Ahoj,“ zahalekal Ryska na manželku, „nelekej se, to jsem já!“

   Rysková byla přesto velice překvapená náhlým příchodem svého manžela. Znala jeho nechuť k samostatným cestám městem a ani ve snu by ji nenapadlo, že se vrátí z klubu sám. Leknutí bylo o to větší, že u jejího klína právě klečel mladý tmavovlasý muž a dotýkal se jejího těla způsobem značně intimním. Strnule držel v ústech poštěváček a přes příjemně tvarované břicho a poprsí se vyděšeně díval na jeho majitelku.

   Ta rychle překonala šok z náhlého návratu partnera a začala hledat způsob, jak uniknout z ošemetné situace. Položila si na ústa ukazováček s červeně nalakovaným nehtem, protože jedině, když si budou dávat pozor na hluk, nemusí si její nevidomý partner ničeho všimnout a milenec bude moci ve vhodné chvíli zmizet.

   „Představ si to, Alice, ten mizera Špachta mi přešoupnul pinčla!“ oznamoval z předsíně Ryska své manželce. „To si myslel, že jsem úplně blbej, nebo co?“

   Rysková přes sebe přehodila průsvitnou košilku a vyrazila do předsíně.

   „Nic si z toho nedělej, Václave,“ utěšovala Rysková manžela a rychle sebrala z věšáku šusťákovou bundu, kterou tu neprozřetelně zanechal její hřebeček. Pak opatrně vzala i pár sportovních tenisek a odnesla je milenci, který si právě přes hlavu přetahoval bílé bavlněné tričko. Její manžel ji následoval, protože si potřeboval ulevit od příkoří, které spáchal Špachta. Když milenec uviděl Rysku ve dveřích ložnice, proměnil se v bizarní sochu mladého muže sedícího pouze v triku na okraji postele.

   „Já si z toho nic nedělám,“ nepřestával hořekovat Ryska. „Něco dělat by si z toho měl Špachta. Měl by se nad sebou zamyslet! Vždyť chtěl oklamat slepce!“

   „Špachta je taky slepej,“ neodpustila si poznámku Rysková, která se snažila svého muže vystrčit z ložnice zpět na chodbu. Její manžel už však zaregistroval hrubý mužský pach linoucí se z místnosti vyhrazené pro spaní a plození potomků a rázem zapomněl na podle přesunutého pěšce.

   Ryska dobře věděl, že jeho žena má milence, protože už několikrát zaznamenal stopy po mužské návštěvě marně přehlušované silnou voňavkou. Ale nedával na sobě najevo, že něco tuší, ačkoliv ho představa, že se jeho ženy intimně dotýká jiný muž, značně rozčilovala. Chápal, že jeho o dost mladší manželka touží po sexu, zatímco on už tomu v posteli moc nedá, a nechtěl přijít o partnerku, která mu už dvacet let nahrazovala oči.

   Oči mu však částečně nahrazovaly i zbystřené ostatní smysly, a tak Ryska jasně cítil přítomnost třetího člověka v ložnici. On tady ještě je! Milenec seděl na posteli s penisem svěšeným přes okraj lůžka a zmateně poulil oči na muže v tmavých brýlích, který blokoval jedinou únikovou cestu. Ryska mohl hořce litovat svého postižení, protože to byl pohled, který stál za vidění.

   „Špachta je slepej a blbej,“ mávl nakonec Ryska rukou a přešel přes chodbu do obýváku. Pustil si televizi a chvíli přepínal programy. Na dvojce hrála filharmonie Mou vlast a Ryska ještě trochu zesílil zvuk. Ne že by měl tolik rád Smetanu, ale doufal, že ryk orchestru dá milenci příležitost zmizet a zbaví ho tak nesnesitelného důkazu vlastní erotické neschopnosti.

   Milenci ponechaní svému osudu se na sebe s úlevou podívali. Rysková konečně podala svému občasnému partnerovi bundu a boty a shýbla se k zemi pro ponožky, která ležely pohozené u šatníku. Její košilka přitom trochu povyjela a před polonahým mužem se zjevil pohled na rajskou zahradu, kde uprostřed bujné vegetace kvetla růžová orchidej. Muž neodolal a ještě jednou zajel jazykem do kalichu té exotické rostliny.

   „Neblbni,“ zavrtěla se Rysková, ale zůstala sehnutá s ponožkami v ruce.

   Milenec chvíli pokračoval a potom jemně posadil Ryskovou na svůj klín. Rysková trochu vzdychla, přitiskla svoje záda k jeho hrudi a začala se jemně pohybovat.

   „My jsme blázni,“ zašeptala se zakloněnou hlavou.

V obývacím pokoji se Ryska marně snažil zaposlouchat do bublání Vltavy. Čekal na kradné kroky na chodbě a přidušené klapnutí dveří, ale nějak jim to trvalo. Když se Vltava trochu ztišila v úrodných středočeských rovinách, zaslechl jeho pozorný sluch tiché mlaskání, které se ozývalo z ložnice. Položil hlavu do dlaní, zacpal si pevně uši a zuřivě uvažoval, jestli by neměl požádat o přidělení vodícího psa.