Zpráva o houbařské sezóně na Drahanské vysočině

Byly to velice úspěšné dny, i když vše bylo jaksi naopak. Hřiby se rozrostly nejvíc až po úplňku, čím větší bylo sucho, tím rostly víc a do lesa jsem se vydával až před polednem... .

Vybíral jsem si totiž po půldnech dovolenou a ráno jsem ještě musel dohlédnout na holky, aby se hned od rána při práci nezpotily, což ale   v době antiperspirantů není aktuální, takže to byla stejně výmluva.

Abych nevypadal jako úplný blázen, chodit denně na houby, to je minimálně ... divné, chodil jsem oficiálně na procházky se psem. Neoficiálně pak s košem, který se dost rychle plnil... . V poledne byl už v lese klid, ty desítky houbařů už si doma prohlížely poloprázdné košíky.

A pes ? Ten je velice platným pomocníkem, do stráně táhne, v houští najde skulinu. Rozumí povelům "doprava", "nahoru", "pomalu", "tam ne", "čekej", je s ním bezvadná spolupráce, jen hřiby ještě neaportuje.

Ale hlavně je samá radost, což se přenáší i na mne. Nejvíc se těší na chvíli, až mi upadne tělo a on sebou hodí vedle mne. Dám si berlu pod hlavu, aby mi nebolelo za krkem, jednu nohu si pes nechá dát na hřbet, ruku kolem krku a s vodítkem omotaným kolem ruky soutěžíme, kdo zabere dřív. Řeknu vám, ani mravenci nás neprobudí !

Moc hezky se ta moje polodovolená vydařila. Smaženice,vonící syrůvky na plotně, řízky, růžovky na kmíně, omáčka, gulášek... a spokojená manželka, s ní jsme odpoledne chodili opravdu jen na procházky. Nechápe totiž, jak může někdo mít radost z toho, že se mu zapíchne v houští větev pod oko... .

Mělo by zapršet, mám ještě dvacet dní dovolené.