Lhostejnost

LHOSTEJNOST

Večer jsem nemohl usnout. Zase mám problém. Ředitel nás ve škole stále upozorňuje, že z naší generace rostou jen vandalové, a tak se těžko staneme platnými členy společnosti. Dokonce i ve školním časopise už se objevují články, které nás mají přesvědčit, abychom nerostli pro kriminál. Za svůj krátký život jsem v posteli brečel jen třikrát. Poprvé, když v televizi říkali, že na každého občana světa připadá 400 kilogramů konvenčních výbušnin. Podruhé, když jsem jel poprvé na dětský tábor. A včera, když jsem dostal strach, že rostu pro kriminál. Řekl jsem si, že od zítřka nebudu lhostejný.

6,00 - 7,00

Nebýt lhostejný jsem začal hned ráno. Posnídal jsem zdravý celozrnný chléb a nízkotučné kozí mléko zabraňující vzniku hemeroidů a rakoviny. Než jsem se vydal do školy, omyl jsem nádobí od včerejší večeře, utřel prach na televizi, nalil Cilit do záchodu, který táta před cestou do fabriky nespláchl. Vyluxovat koberec a vytřít chodbu už jsem nestihl. Zítra vstanu dříve.

7,00 - 8,00

Netušil jsem, že boj proti lhostejnosti je tak nesnadný. Musím však vytrvat, řekl jsem si a u výtahu a vyrazil cigaretu z úst sousedovi Královi. Byl tak zaskočen, že se ani nezmohl na odpověď.

Pět minut čekání na Pepika jsem využil k tomu, abych se zastavil v sámošce a zjistil, zdali otylá prodavačka neprodává kuřivo osobám mladším osmnácti let. Shledav vše v pořádku, vrátil jsem se před obchod vyrážet cigarety z úst náhodným kolemjdoucím. Utržil jsem sice pár ran od neurvalců, nejsem ale z těch, co se dají odradit prvním nezdarem.

Když Pepik přicházel, všiml jsem si, že má křivá záda, a tak jsem mu doporučil batoh, jako mám já. Abych předešel křivení jeho zad dnešní den, nabídl jsem mu, že jeho tašku do školy odnesu. Odmítl s více než nechápavým výrazem ve tváři.

Minutu nato jsem i já nahodil do tváře nechápavý výraz. To když Pepik prošel bez povšimnutí kolem poštovní schránky.

"A tátovi do krimu mám snad psát já?" osopil jsem se na něj.

Po dvouminutové hádce, při níž se bránil frázemi, jako že psal před dvěma dny a že mi do toho stejně nic není, rezignoval, zakoupil pohled s Máchovým jezerem a napsal srdečný pozdrav otci, který už podruhé opomenul přiznat několik tisíc ve svém účetnictví. Mezitím jsem stihl několika občanům vyrazit cigaretu z úst.

Před školou už čekala Romana Plačková: "No kde jste? Já musím ještě opsat úkol z češtiny."

To už na mě bylo přespříliš. S očima podlitýma krví jsem začal zběsile ječet: "Ty nevíš, k čemu jsou domácí úkoly? To je kvůli tomu, abychom si zopakovali látku, abychom se odpoledne nenudili a nebrali pak drogy a nestávali se závislými na hracích automatech!"

Romana mě nepochopila. Prý nevěděla, že nemoc šílených krav je přenosná i na voly. Od dívky, do níž jsem byl několikrát zamilován, to bolelo dvojnásob, ale přece kvůli tomu nevzdám svůj ušlechtilý boj.

Do školy jsme přišli za pět minut osm. Těžko jsem to nesl, protože školní řád jasně říká, že žák přichází do školy v 7,45. Tak jsem se šel hned omluvit do ředitelny, aby si ředitel nemyslel, že mi je to jedno. Jemu to však asi jedno bylo, protože aniž ke mně vzhlédl, pokračoval v rozhovoru s nějakým náborářem ze SOU. Zklamaně jsem odešel do třídy.

8,OO - 9,OO

Nastala hodina němčiny. Hned v úvodu jsem musel napomenout některé své spolužáky, kteří pravděpodobně ani nezaregistrovali příchod pana učitele Michalce a nepozdravili zvednutím těla, jak káže školní řád.

Vlastně jsem spolužáky musel napomínat celou hodinu, protože naprostá většina porušovala školní řád neustále - vykřikovali, neoslovovali pana učitele: "Pane učiteli", ale říkali mu drze: "Tondo" nebo: "Debile", svačili, neodpovídali celou větou.

Teprve dnes, tuto hodinu, jsem si uvědomil, do jakého zvrhlého kolektivu jsem se dostal.

O tom, co se dělo o přestávce a v dalších hodinách, nemám sílu psát. Seznal jsem, že v boji proti lhostejnosti není možné zvítězit. Stal se ze mě lhostejný člověk.

Večer v posteli jsem brečel počtvrté v životě.