Trable s kočkama

Kluci nám přitáhli domů kotě. Už odrostlé a strašně hladové. Vlastně to byla malá vychrtlá kočka. Kdyby měla křídla, chytil bych se jí za nohy a vznesl bych se s ní k oblakům. Letěl bych na chalupu a smál bych se těm chudákům, co se musí třískat po  přecpaných prázdninových silnicích.  Ale že je nemá, pojede s námi autem.

Poznal jsem jednu holku. Kdybych byl svobodný a bylo mi sedmadvacet, vzal bych ji kolem ramen, dal bych jí pusu, povalil bych ji na koberec a vyšukal bych ji tak, že by zapoměla, kudy ke mně vešla. Ale že jsem čtyřicetiletý ženáč, chovám se k ní, jako by to byl programátor a každý večer se počestně vracím ke svý starý starý.

Kvůli tý holce a chybějícím křídlům jsem byl naštvaný na celý svět. Měl jsem naloženou celou svou otravnou rodinku. Bylo jí plný auto, a ještě koukalo pár loktů a rukou z okýnek. Špatnou náladu jsem si vybíjel řízením. Razantně jsem se prodíral příšerným pátečním provozem. Přidat, přibrzdit, přidat, předjet, ještě přidat. Kočky sice nemají křídla, ale za to trpí kinetózou mnohem hůř než lidi. A ta naše se v náručí prostředního z tý jízdy poblila. Stačila pozvracet i toho nejmenšího, a ještě trochu ublinkla do tašek vzadu. Kusy šunky a natrávené mléko, to by ještě šlo. Nejhorší jsou rozžvýkané kousky myši. Kluci začali vyhrožovat, že se poblijou taky.

Museli jsme nouzově přistát u malého rybníčku v lukách. Lidi, nevěřili byste, jak malebný, tichý kouty existujou už kilometr od hlavních silničních tahů. Do rybníčku někdo dal čerstvou rybí násadu. Stovky asi deset centimetrů dlouhých rybek se o ty dobroty z kočičího žaludku přímo praly. Čirá, trochu nahnědlá voda, rej rybek a odlesky sluníčka na hladině. Za chvíli z tý kočičí katastrofy nezbylo nic než mokré šaty, mokré tašky a mokrá sedadla. V tomhle pařáku to za chvilku uschne.  Kluci chytili žabku. Byla světle zelená a prohlížela si nás tmavýma korálkovýma očima. Podařilo se mi kluky přesvědčit, že vézt v autě kočku a ještě žábu by byla hloupost.

Moje žena není tak stará, jak by se z mých řečí mohlo zdát. Přiléhavé, mokré tričko jí velmi sluší, zvlášť zepředu. Teď zrovna nemusí křičet povely na kluky, tak z ní začala zase vykukovat ta křehká, trochu bezbranná holčička, kterou jsem si kdysi bral. Při troše dobré vůle se dá říct, že je skoro stejně hezká, jako ta nová známá. A dobrá vůle nám rozhodně nechybí.

Při břehu trčely ze dna květy stulíků. Připomínaly oranžově žluté, zaťaté pěsti. Kluci stáli po kolena ve vodě, sledovali něco pod hladinou. Vítr přinášel vůni malin a zrajícího obilí. Rozechvíval lístky vrby. Byly chvilku zelené a chvilku stříbrné, až z toho přecházel zrak. Manželce pomalu usychalo tričko. Kdybych měl kočku s křídlama, letěl bych v oblacích a tahle krása by mi unikla.

Žena začala naléhat, abychom se vydali na další cestu. Některé ženské brečí kvůli každé hlouposti, jiné zahybaj, rozhazujou peníze nebo dělají scény. Ta moje ne, ta moje naléhá. Teď zvolila nejdokonalejší formu naléhání, naléhá mlčky. Využívá toho, že zhruba vím na co myslí. Nezasvěcený divák by nic nezpozoroval. Žena sedí na stavidle jako Viktorka u splavu, máchá si bosé nohy a dívá se na rybky. Ale já vím, že myslí jen na to, kdy už konečně vypadneme. To její myšlení změnilo rybníček v nádražní čekárnu. S povzdechem navrhuju, že pojedeme dál.

Obdaří mě nevinným pohledem. Prý jestli opravdu už chci jet. Taková faleš. Napřed mi to tu zkazí a pak to hází na mě. Mám chuť vrazit jí facku. Nemůžu, dělala by mi pár týdnů rafinovaným způsobem peklo. Mohl bych jí alespoň pořádně plácnout přez zadek. To by mi prošlo, ale nechci to dělat před klukama. Ona to všechno ví, a smějě se mi.Pomalu mi dochází, že to byl vlastně vtípek. Nedá mi to a musím se zasmát taky. To je ten problém. V našich manželských šachách vidí o na o dva tahy dál než já a tak je mi fyzická převaha a vyšší objektivně změřená inteligence dost nanic. Dostávám strach že instinktivně vycítí tu novou holku.

Kočku strkáme do igelitového pytle. Moc se jí tam nechce. Do hrdla pytle pevně uvazujeme hadici od vysavače. Nejstarší má za úkol občas vystrčit hadici z okénka, a fouknout tím kočce trochu vzduchu.

Jedoucí auto je prima. Manželka nemůže vystoupit a musí zůstat v mé blízkosti. Bolestivě ji štípu do vnitřní strany stehna. Je tiše, jako pěna, nechce, aby si kluci něčeho všimli. Chytá mi ruku oběma dlaněma, abych ji nemohl štípnout podruhé.

Říkám jí, ať mě pustí, že musím řadit. Dělá, že neslyší. Přestávám držet volant a snažím se řadit levou. Dost ji to vyděsilo a okamžitě mi ruku pouští. Takové malé vítězství, ale jak zvedne sebevědomí. Dávám jí ruku kolem ramen a zase začínám myslet na tu novou známou.

Jak se vzdalujeme od Prahy, provoz slábne. Kluci přišli na to, že když se ručička tachometru vyhoupne nad sto kilometrů a oni vystrčí hadici z okýnka, pytel se bouřlivě nafoukne. Mají z toho druhé vánoce. Kočka rezignovaně leží na dně pytle. Prostřední ji pečlivě kontroluje. Občas nás informuje:" Je to dobrý, ještě dýchá."